Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Díl sto první - dvojnásobným


První díl druhé stovky příběhů autora by bylo dobré vyplnit něčím milým a pozitivním. Ve svém vyprávění jsem se propsal do doby kolem osmého roku nového tisíciletí, tedy do časů zdánlivě v mém okolí klidných, avšak v poměrně krátkém čase nahrazených událostmi špatnými. Už nějakou dobu jsem se jim v psaní vyhýbal, ale už k nim doputovat zkrátka musím. Ale na začátek druhé stovky příběhů autora bych měl zmínit něco mnohem hezčího. Pro onu událost se přesunu o deset let dále, tedy do současnosti. Nejdříve je však třeba popsat významnou část mojí osobní povahy a ukázat tak myšlenkové pochody, které mě v dobách útlého mládí utvářely a některé z nich mne provázejí do současnosti.

Od přírody jsem velmi konzervativní člověk. Dá-li se to tedy tak nazvat. Nepatřím k lidem, kteří hledají stále něco nového, tlačí se dopředu na pracovních pozicích, poznávají stále nová místa a na stará se nevracejí, hledí jen kupředu a ohlédnutí zpátky považují za slabost i zbytečné šťourání se v minulosti, tedy v něčem, co již změnit nemohou. Rád se držím osvědčených metod a nemívám příliš potřebu je nějakým zásadním způsobem měnit, když fungují. Jsem tedy spíše typem člověka, který lidstvo jako celek kupředu příliš neposouvá a dá se říci, že pokud by lidský genom byl složený z pouze z lidí podobným povaze mojí, asi bychom si na počítači příběh mého života nečetli, ale možná by byl vytesaný na stěně nějakého převisu a pazourek by byl mým jediným nástrojem pro vytesání toho, co bych chtěl sdělit.

Bude to znít velmi paradoxně, ale v mých očích osvědčeným způsobem života byla moje rodina, byť rozvodem mých rodičů rozložená. Nebylo nám s bráchou dáno do vínku vyrůstat v rodině kompletní, ale to, že máma s tátou šli každý svou cestou, nám tolik zapamatovaných vrásek na čele nenadělalo. Přestože jistě měli mnoho sporů, před námi je nikdy neřešili. Není mi znám ani jediný případ, že by jeden druhého před námi nějak pomlouval, nikdo nás nenutil si o tom druhém myslet to, co si o něm myslí ten první. Oba to uměli nastavit tak, jak by to myslím nastavené být mělo, když se odchází ze vztahu a zůstávají po něm potomci.

Náš táta nebyl rozhodně žádným ideálem, kandidovat na otce roku by u něj zcela postrádalo smyslu. Byl vzorem spíše bohémského způsobu života. Rád si užíval života i zábavy, menší problémy tolik neřešil, byl od pohledu pohodářem, kterého jen málo co rozhodí. Tíhu naší výchovy nesla na svých bedrech z valné části naše máma, a v dětských očích nepopulární kroky pak táhla úplně. A že výchova často nepopulární bývá, o tom není sporu. Táta se tak vezl na vlně nabízeče zábavy i zážitků a držel si punc řešitele velkých průserů. Když jsem prohodil svou bývalou lásku ve škole skříní za to, že mě práskla třídní učitelce, byl to právě on, kdo to do ředitelny šel řešit a do třídy pak skříň opravit. Mámě jsem to říci nemohl, neboť bych s jistotou inkasoval mnoho ran tradičním kuchyňským nástrojem. Od táty jsem obdržel záhlavec a výtku, a po vysvětlení co mne k onomu kroku vedlo jsem dokonce nabyl dojmu, že je na můj způsob potrestání učitelského žalobníčka i trochu pyšný.

Asi největším vzorem v mých dětských očích byl ale o čtyři roky starší brácha. Už od prvních let společného soužití jsme fungovali v téměř dokonalé symbióze. Rvačky neexistovaly. Hádky také ne. Doslova jedinou slovní tahanicí, o které vím, byla výchovná lekce, kterou mě i Medelákovi brácha "Unkas" udělil v Soběšíně na nádraží ke konci roku 1996. Tehdy jsme se Medelákem, oba notně posilněni alkoholem, chystali vysklít poslední dochovanou okenní tabuli soběšínského nádraží, které tou dobou bylo již ruinou, určenou k brzké demolici. To byla činnost, která Unkasovi rozhodně nikdy nešla pod nos. Medeláka z nádraží vyprovodil za klopu kabátu, já se sice postavil na odpor, ale ten byl během několika sekund zlomen pouhou silou jeho odhodlání. Proběhlo pár ostrých slov, ale do minuty bylo po všem. Okenní tabule jsme se ani nedotkli, Unkas dostál svojí šerifské vážnosti, jakou jsme k němu chovali, a moje sebevědomí to nepošramotilo, neboť jsem inkasoval od Unkase. A to nebylo nic, co by člověka zahanbovalo.

Moje rané mládí tedy utvářela představa o téměř ideálním sourozeneckém vztahu, přísné a ve výchově striktní, ale zároveň neuvěřitelně tolerantní mámě, a tátovi, který byl především kamarádem, ale i otcovskou ochranitelskou rukou.

Podobně jsem si pak představoval i můj následující život, až se stanu součástí střední generace a nebudu již tou nejmladší. Samozřejmě jsem si vysnil fungující rodinu bez rozvodu, ale teď s odstupem doby myslím, že jsem až příliš v některých směrech vykročil ve šlépějích mého táty.

Bylo mi přes dvacet let, když se mi podařilo zabodovat u dívky, která se mi líbila už od dětských let. Nejen že mi byla povahově blízká a několik našich prvních rande proběhlo na čundrech, což byl pro mne významný bonus, ale byla i jednou z nejhezčích holek z Jižního Města. Zaplál vztah, který hravě překonal i prvotní okouzlení a poté přišel další krok v našich životech.

Už od prvních týdnů těhotenství jsem věřil, že budeme mít kluka. Syna jsem si přál. Když pak tehdy ještě moje přítelkyně v těhotenství jen kvetla, bylo to jasné. Neboť jak se říká, kluci dávají maminkám krásu. Půl druhého roku po novém tisíciletí se pak vyklubal na svět Tomáš. Byl jsem samozřejmě v sedmém nebi. Všechno vycházelo podle mých představ. Měl jsem fungující vztah a prvorozeného syna. Za nějaký čas měl přijít druhý. Tak jsem doufal a těšil se na to.

Chtěl jsem svým dvěma klukům dávat to, co mě naučil táta můj, který to uměl zase od svého. Už od útlého věku jsem je chtěl vést k vandrovnímu způsobu trávení víkendů, předávat jim, co čundry předaly mě. Představa byla taková, že je vyšlu na svou vandrovní cestu, na které se chytnou party kamarádů, a pak třeba někdy, ta mladá nastupující trampská generace, vytáhne nás staré pardály na nějaký ten víkend a ukáže nám, že tramping v rodině Válů ještě není mrtvý. Zatímco se naše parta rozutíkala po světě a ke svým rodinám, jakési mezigenerační sešlosti ve formě neortodoxních potlachů i obyčejných výprav tak budou udržovat mého životního koníčka stále v klusu. Nebo alespoň v chodu. Tak jsem si to přál.

Jenže rok po narození Tomáše bylo všechno jinak. Několik problémů se nakupilo a protože některé neměly řešení, znásobily se. Chybami na obou stranách tak naše manželství dostalo vážných trhlin. Netrvalo pak dlouho a ve vzduchu i následně na papíře byl rozvod.

Ten byl s konečnou platností stvrzen o několik měsíců později rozhodnutím městského soudu. Tím byla také pohřbena myšlenka na dva potomky od jedněch rodičů. Můj mladistvý pohled na rodinu se sesypal jak domeček z karet.

Vžil jsem se do role mého táty. Příliš jsem do výchovy synka nezasahoval, koneckonců vyrůstal poměrně daleko a brával jsem si ho jen nepravidelně o víkendech. Hodně času jsme s ním trávili mojí mámy, na vandry jsme nejezdili. Tedy ne se synkem. Někdy stávalo hodně úsilí udržet při jednání se svou bývalou ženou nervy na uzdě, ale prioritní snahou bylo nedat před synkem nic znát a utvářet mu dojem rozpadlé, ale trochu i harmonické rodiny. Tak, jako to dokázali moji rodiče před námi. Celkem se to dařilo.

Vztahy jsem si hledal spíše příležitostné, vázat jsem se příliš nechtěl. Myšlenku na druhého potomka jsem ve svojí hlavě zapudil někdy okolo osmadvacátého roku života.

Svého času jsem pak ale pro změnu zatoužil mít holčičku. Myšlenka druhého potomka byla opět na světě. V jednom slibně se vyvíjejícím delším vztahu jsem mohl sledovat i podílet se na vývoji dcerky mojí partnerky. Sice měla svého tátu, který však na ní trochu kašlal, ale ke mě se chovala tak, že to srdce každého chlapa pohladí. Jenže rychlý konec vztahu znamenal konec myšlenek pořídit jí sestřičku.

A tak čas plynul dál, opět ve stejných kolejích. Ze synka vyrůstal chlap, nejlepší kamarád ze dne na den přestal pít pivo a začal chodit do cukrárny, mě přibyly šediny a pivní břicho se zase o něco zvětšilo ....

...

Narodila se na počátku dubna roku 2018. Příjmení obdržela po mě a jméno Markétka. Má ještě modřejší oči než jsem míval v dětství já a i vlasy má o něco světlejší. Moje vytoužené druhé dítko zřelo světlo světa o mnoho let později oproti svému bráchovi. Zjevně to však ani jednomu z nich příliš nevadí.

Protože příběhy autora jsou především vyprávěním o minulosti, jednou přijde doba, kdy o tom, jak Markétka přišla na svět a co tomu předcházelo, i jak prožívala svoje první roky života, napíšu několik dílů do svojí kroniky. Už teď jsem dvojnásobným tátou a třeba tou dobou budu od svého prvorozeného syna dvojnásobným dědou. Byl by to krásný námět na sto padesátý díl příběhů autora.


Vytištěno : 29. 3. 2024 | Autor : Jan Vála | 19.1.2020

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=446