Díl devadesátý šestý - na trase ...

Byl chladný, zamračený a deštivý, pozdně listopadový den. Jen málokomu se v tyto dny, které jako by říkaly, že léto už je dávno v trapu a na ty další hezké jarní si člověk nějaký čas ještě počká, chce vůbec vycházet ven. Milovníků plískanic se mimo vlastní domovy však příliš nenacházelo, většina lidí raději seděla doma u kamen nebo ústředního topení. Pod odpruženou sedačkou řidiče Karosy se jedna taková kamínka také nacházela, byť pouze teplovodní. Od druhé hodiny odpolední, kdy jsem vystřídal na lince šoféra mnoucího si ruce že může vyrazit k domácímu pohodlí, jsem tepelný výkon radiátoru pod zadkem využíval v téměř maximální míře. V takovém nečase mě zrovna nebavilo pendlovat mezi Jižním Městem a Uhříněvsí, zvlášť když jsem vozil téměř prázdný autobus oběma směry. Ale co, nemůže být každý den posvícení a peníz do osobní kasičky se při zevlování u panelákového ústředního topení sám nevydělá. Směnu na lince jsem ten den neměl plánovanou, vypadl z ní kmenový šofér a já byl dispečerovi první na telefonu.

Počasí mi doslova kazilo náladu, zatáhl jsem proto záclonky na dveřích kabiny a naladil na rádiu stanici Rockozone, což je spolehlivá metoda jak vůči sobě zaručit netečnost z řad cestujících. Naopak Blaník nebo Impuls táhl kupředu starší generaci, takže obě rádia se linula z reproduktorů ve dnech, kdy jsem se vepředu vloženě nudil a hledal někoho, s kým bylo možno dát řeč. Byť o počasí.

Palubní počítač zahlásil čas odjezdu krátce před desátou hodinou večerní a já vyrazil ten den poosmé na rutinní jízdu směrem k Jižnímu Městu. Ani na jedné zastávce na můj spoj nikdo nečekal. Prázdnou dvanáctimetrovou "krabičku" jsem tedy nasměroval na Pitkovičky. V místech, kde se říká "U křížku" končilo Uhříněveské místní osvětlení a začínalo osvětlení Pitkovické. Toho dne mělo na okraji čtvrti poruchu a proto se vesnická čtvrť až k autobusové zastávce halila do tmy.

Blížil jsem se k místům, kde dodnes stojí malý ocelový křížek s přikovaným Kristem a proti mě odspodu od potoka stoupalo osobní auto s nepříliš dobře seřízenými světlomety. A právě na hranici světla a tmy jsem před sebou zahlédl něco, co na silnici nepatří. V lesknoucí se temnotě jsem na vzdálenost sotva dvaceti metrů uviděl nějakou překážku. Ve zlomku vteřiny mi došlo, že přes můj jízdní pruh stojí neosvětlené auto. Černé, stojící navíc bokem a mokré, lesknoucí se stejně jako vozovka. Šofér toho vozu zjevně zacouval ke své zahrádce, přívěsný vozík mu nedovolil sjet úplně ze silnice a proto auto nechal tak, jak je. Bez jediné odrazové plochy na boku.

Auto mému zraku doslova splynulo se silnicí a plně jsem jej objevil na vzdálenost až přibližně dvaceti metrů.

Jel jsem asi padesát!

"Je to tady!" blesklo mi hlavou. To, čeho se obává každý šofér na světě, jsem měl teď na dosah ruky. Na dvacet metrů nelze ubrzdit osobák, natož dvanácti tunový autobus. Zvlášť na mokré vozovce.

Zafungoval instinkt. Odvrátit od sebe místo srážky. Trefit osobák pravou polovinou vozu, tam, kde nesedím já.

Strhl jsem tedy volant doleva, směrem k malé mezeře, která vznikla mezi odstaveným a protijedoucím vozem. Prudký manévr vlevo následoval stejně razantní vpravo. Kola neudržela přilnavost k asfaltu a celý vůz dostal mírný smyk. Už jsem se jen držel volantu a čekal ránu. Stojící auto zmizelo vpravo a ztratil jsem jej z dohledu. Rámová karosérie autobusu praskala jak se kroutila při prudkých změnách směru jízdy, i poté, co jsem vzniklý smyk vyrovnával. Další zvuky to spolehlivě překrylo.

Dobrzdil jsem jen o pár metrů dále. V zrcátkách tma. Jak to vypadalo za mnou jsem neviděl, ale představivost pracovala na plné obrátky. Klepající se rukou jsem zatáhl za spínač předních dveří a vyběhl se ven podívat, co se vlastně stalo. Respektive, jak to vypadalo POTÉ.

Stojící osobák stál tam, kde předtím. Doběhl jsem k němu a při slabém svitu displeje mobilního telefonu kontroloval škody. Žádné jsem ale neviděl. Nemohl jsem tomu uvěřit a předek osobáku obešel několikrát. Nic! Šel jsem tedy hledat místo srážky na autobuse. Také nic. Obešel jsem tedy Karosu z druhé strany a hledal místo, kterým jsem trefil protijedoucí osobák. Také jsem nenašel nic, a ani v blízkosti se automobil nenacházel. "Bude v příkopu!". Nebyl! "To není možný!!"

Že se nic nestalo, jsem nedokázal pochopit po zbytek šichty. Po několika minutách jsem tedy opět vyrazil na další jízdu a na konečné opakovaně obcházel ve svitu pouličních lamp celou karosérii autobusu, hledajíce přitom stopy po nehodě. K Uhříněvsi jsem vyrazil poté s přesvědčením, že na místě už budou blikat modré majáky a já budu mít na triku flastr o ujetí od nehody. Předpokládal jsem, že řidič protijedoucího osobáku se vrátil k místu poté, co zjistil šrámy na svém voze. Místo u křížku však bylo prázdné a stejně tak auto, co stálo tak blbě téměř přes celý pruh už bylo pryč.

Nekecám, dobře půl roku jsem nepřijal skutečnost, že se onen podzimní den nic nestalo. S každým telefonem od šéfa jsem očekával, že na mně vyhrkne otázku "ty jsi zavinil nehodu?". Předpokládal jsem, že šofér protijedoucího osobáku, nebo i toho stojícího, si všimne poškození a ozve se.

Neozval se nikdo. Do dnešních dní jsem si tedy zachoval čistý status bez nehod, a doufám, že to tak zůstane i nadále. Leč si myslím, že tenkrát situaci zachránil především duchapřítomný řidič protijedoucího vozu, neb pravděpodobně uhnul až na hranici možností za krajnici a ponechal na silnici mezeru, do které jsme se vmáčkli oba. A to jen několika centimetrovou.

Dost mi to srazilo můj řidičský hřebínek a taková ta pro mládí charakteristická vlastnost "mě se to nemůže stát" vzala toho dne za své.

Vytištěno : 19. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 10.2.2019

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=431