Na Kralicko po letech

Hned zkraje bych měl asi napsat pár slov o mě a myšlenkových pochodech, které pak utvářely popisované události. Odjakživa jsem býval spíše konzervativní člověk, nikoliv striktně, ale většinově. Což v moderní hektické době není úplně dobrá vlastnost. Líbí se mi stará architektura, té moderní nerozumím. Raději klopýtám po kořenech brdských stromů po nezpevněných pěšinkách, než bych se vyhýbal davům cyklistů po asfaltem čerstvě vylitých cestách. Nesdílím názory že všechno nové je hezké a vše co bylo, by se mělo zapomenout a nahradit právě tím moderním. Mám-li na chuť na pivo a na výběr ze dvou odlišných restaurací, raději zvolím postarší špeluňku s několika místními štamgasty, než době poplatnou "výsmažovnu" (dnes se v nich nevaří, ale smaží), plnou elastických oděvů dle poslední nabídky z nejmenovaného obchodního řetězce, kteří proto, aby ukázali že jsou cyklistická šlechta, raději ani plánovitě nesundávají u stolů helmy. Pivo v té stařičké putyce mi prostě více chutná. Moderní trendy mě tak nějak míjejí a pokud zasáhnou obor, kterému jsem se do té doby věnoval, většinou z něho vycouvám.

Jsem zkrátka stará struktura

Stejně tak je to u mě s místy. Rád se vracívám na stará místa a ještě raději bývám, když je najdu taková, jaká jsem je vídával. Některá u mě zakoření hlouběji. Tak vznikl třeba srub na Benických skalkách, Srnčí palouk, Kalamajka, Hýskov ...

K předválečnému opevnění mě v první polovině devadesátých let přivedl Džarda. On zájem o tehdy poměrně mladý obor bádání dostal do vínku od svého táty, který vlastnil velkou sbírku historických vojenských automobilů a ve vojensko-historickém spolku působil ještě za minulého režimu pod záštitou Svazarmu. Už tehdy fungoval klub vojenské historie v Praze, který se převratu vymanil ze zmiňované organizace a zahájil samostatnou činnost, zaměřenou právě na zmapování prvorepublikového opevnění. Nestali jsme se tak prvními průkopníky v bádání po pevnostech českých, ale stihli jsme se oboru zúčastnit ještě před velkou vlnou nadšení, která jej postihla.

Průzkum opevnění probíhal tehdy poměrně spartánskou cestou. Putoval z archivu vytažený tištěný seznam vybudovaných bunkrů, na který vždy někdo připsal svoje nálezy, editoval na něm poznatky o současném stavu objektů opevnění a zase jej předal dále. Takový tištěný počátek tehdy ještě pro veřejnost neexistujícího internetu. Ke konci roku 1995 a především pak v roce 96 jsme objevování pevností propadli naplno.

V září toho roku jsme se vydali na další z mnoha čundrů, jehož motivem bylo opět kráčení podél linie starých pevností. Tentokrát bylo cílem opevnění těžké, na severní hranici. S Unkasem a Grepou jsme zamířili nad město Králíky, kde jsme se chystali projít pás pevností od dělostřelecké tvrze Hůrka po Boudu. Tedy plány na víkend opravdu veliké. Ten vandr měl všechny atributy pro zařazení mezi neúspěšné. Počasí bylo hrozné, téměř bez ustání drobně mžilo a nad krajem se válely chuchvalce mlhy, skrze které nebylo vidět dále jak na dvě stovky metrů. Tamní výhledy jsme si tedy vůbec neužívali. Téměř žádný bunkr jsme neprolezli zevnitř a jen se štěstím nalezli jediný, ve kterém se dalo trochu v suchu spát. Na zmiňovaný seznam jsme nepřipsali žádné novinky a v neděli se vrátili do Prahy ještě zmáčení a rozedraní od častého prolézání trním v honbě za alespoň nějakou fotografií místního opevnění.

Poté jsme na nějakou dobu odbočili od průzkumných výprav a zakotvili u jednoho z řopíků u města Dubá, který jsme v rámci možností zrekonstruovali do původního stavu. Leč činnost muzea ukončila ruka lapků.

Opět jsme se vrátili na staré dobré průzkumné výpravy a cílili především na opevnění na předmostí Prahy. Má oblíbená linie.

Náš zájem však pomalu opadal, ruku v ruce s tím, jak začínal zájem širokých mas. Opevnění se stávalo trendem moderní doby, z několika desítek zájemců, z nichž se většina znala osobně, jich byly rázem stovky a vzápětí tisíce. Lidí, co "dělalo" do předválečného opevnění přibývalo každým rokem a obor se stával natolik masovou záležitostí, že mu člověk vlastně ani vyhnout nemohl. Vznikaly pořady v televizi, mluvilo se o nich v rozhlase a ve zprávách hlásili i v novinách psali o nově vzniklých muzeích i úspěšných akcích kolem nich. Zkrátka bunkrů bylo rázem všude až nad hlavu.

A to samozřejmě nešlo pod nos mě, konzervativnímu člověku. Takže jsem si držel "svou" Pražskou čáru, zničenou linii, která se slávě opevnění do dnešních dní naštěstí vyhýbá.

Při jednom z nedávných podzimních dní se mi cosi vybavilo. Mlžný opar nad krajinou a vytrvalé mrholení mi připomněly právě onen neslavný, a přitom tak zajímavý vandr do Orlických hor. Vzhledem ke své konzervativní povaze jsem očekával trochu vykolejení z proměn, které tam jistě nastaly, ale na druhou stranu mě tlačila zvědavost. Jak se to tam za těch 21 let změnilo?

Na svátek svatého Václava jsme se tam vypravili. Takže bez dvou dní přesně po jednadvaceti letech.

A víte co?

Příjemně mě to tam překvapilo.

Cihelna, nejslavnější pěchotní srub na Kralicku, mě trochu posadila na prdel. Když jsem u ní stál naposledy, šlo o zamčenou zříceninu, se dvěma rozervanými krycími uchy, zarostlou mlázím a obrostlou pýrem, navíc oplocenou na jakémsi bývalém soukromém pozemku. Stav neutěšenosti a bídy. Dnes tu stojí krásný opravený pěchotní srub, celý natřený na bílo a stojící na čerstvě posekané louce. Tady byla změna asi nejradikálnější, ale i mým pohledem nikoliv k horšímu.

Na tvrzi Hůrka jsou všechny pevnosti očištěny od náletových dřevin a dá se bez problémů i vylézt na místa, kam to dříve ani v nejlepší vůli nešlo. Bunkry jsou i poměrně fotogenické, rušené snad jen všudypřítomnými informačními tabulemi. Příkopy srubů jsou vyčištěné a většinou přístupné. Velký rozdíl mezi "tehdy a teď".

Do sekce "Proměny v čase" chci naskládat asi čtyři fotografie, které onen jednadvacetiletý rozdíl dokumentují.

Můj návrat po mnoha letech nebyl zklamáním. A jsem tomu rád.

Vytištěno : 18. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 9.10.2017

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=420