Ledečko na Paďoura

Psal se rok 1993 a pomalu se ke konci chýlil měsíc únor. Zima ještě ani zdaleka neřekla svoje poslední slovo, sněhu v kotlině české sice mnoho neleželo, ale každodenní teploty pod bodem mrazu stále nás milovníky jara přesvědčovaly, že si na své oblíbené období ještě nějaký ten pátek počkáme. My učilištěm povinní jsme se těšili na blížící se týdenní prázdninové volno a s Medelákem plánovali, kterak s ním vandrovně naložíme. Srub na Benických skalkách by byl asi nejlepší volbou, neboť se stále těšil výborné kondici a ochranu před nepohodlím venkovního nečasu skýtal dostatečnou. Ovšem v poslední době ztrácel onen pověstný punc klidného a tichého zázemí. Vzhledem k nepříliš velké vzdálenosti od hlavního města a stále více se rozvíjejícím bezdomovectvím v jeho centru i na periférii bylo jen otázkou času, kdy jej lidé bez střechy nad hlavou objeví. Tak se stalo někdy kolem přechodu roku. Stále častěji jsme o víkendech objevovali nové a nové známky nežádoucího osídlení, které se pod Benickou skalku vkrádaly pomalu, ale vytrvale. Několikrát jsme se pokusili nežádoucí návštěvu "vyřešit" rychlým příchodem na srub v dostatečné lidské převaze z vícero směrů a klackem na temeni hlavy bezdomovce přesvědčit o jeho nadbytečnosti. Leč nikdy se nám nikoho chytit nepodařilo. Na konci února se k tomu přidal konflikt s místním usedlíkem, který pro nás skončil fiaskem. V této situaci se nám příliš nechtělo trávit všední volné dny s "uchem na stěně" a očekávat, kdy temné neznámé postavy bez domova přijdou na své vytipované nocoviště, nebo usedlík přijde dokončit to, co úspěšně začal.

Osadní srub byl prostě na konci února roku 1993 tabu.

Vandrovní plány jsme po vzoru loňského roku zacílili jinam. Medeláka, druhého a zároveň posledního účastníka plánované výpravy, táhlo směrem k místům, které byly v jeho mládí téměř domovinou. Ledečko. V místním Podskalí míval babičku, trávil tu mnoho víkendů, znal tu každý kámen, znal kdo s kým měl techtle mechtle, kdo komu za to rozbil hubu, kdy a kde se kdo opil a co přitom způsobil atd. Tou dobou jeho babička již nebyla mezi živými a domek v Podskalí zel prázdnotou. Do něj mířit nás však ani nenapadlo. Cílem naší výpravy se měla stát Krkavčina, skála nad babiččiným domkem. Na poměry Posázaví mohutný skalní blok byl na jeho temeni zakončen parádní travnatou mýtinkou, ze které bývaly hezké pohledy na Sázavu pod ním. Přístup nahoru byl velmi pohodlný, neboť skála nestála osamocena, ale byla plynulým zakončením rovin nad sázavskou kotlinou.

Neměli jsme v plánu zamířit do Ledečka na celý týden, bohatě měly stačit čtyři noci. Od středy do neděle, tak zněl plán.

Počasí před prvním březnovým týdnem nejen že neslibovalo žádné změny k lepšímu, ale mělo vykazovat známky zhoršení. Tehdejší rosničky předříkávaly naučené fráze o minusových teplotách, sněhu a dešti se sněhem. Zkrátka počasí, ve kterém by psa nevyhnal.

Ovšem v nečase, jaký měl panovat, přežít čtyři noci pod širákem, nebo jen s provizorní ochranou našich na mnoha místech propálených celt, se nechtělo ani nám. V rozporu s naším tehdejším trampským přesvědčením jsme slevili ze zásad a do naší výbavy přiložili stan.

Ten jsme rozložili ve středu odpoledne uprostřed zmíněného travnatého plácku na Krkavčině a ten večer rozdělali poslední oheň oné výpravy "na paďoura". V noci se totiž přihnal silný západní vítr, který sebou přinášel sníh. V tom byla jistá nevýhoda jinak parádního místa. Skála se tyčila nad ohbím řeky Sázavy, v pravé zátočině, dokonale otevřené od západu. Vítr tak údolím nerušeně nabíral na síle a plnou silou se pak opíral do Krkavčiny.

Co jsme tedy dělali tři a půl dne?

Nic. Vlastně téměř nic. Při výkyvech lepšího počasí jsme sedávali na skále a sledovali "cvrkot" dole. Medelák téměř nepřetržitě vyprávěl svoje nastřádané zkazky a já se za tu dobu naučil rozpoznat kdo je kdo, kdo s kým a kdy ...

Klasické áčko stan sice skýtalo základní úkryt před nepohodou, ale na všechny rozmary počasí nestačilo. Možná si pamatujete ony šněrovací klapky na boku vnitřního stanu, které sloužily jako větrací otvory. Tak ony klapky samozřejmě nijak netěsnily, takže se nám zvlášť po ránu stávalo, že jsme uvnitř měli nasněženo. Po večerech jsme otvory vhodně utěsňovali vším možným co bylo po ruce, leč proti náporům větru ani chudá zásoba našich věcí nestačila. Stanové plátno není žádným izolantem, přesto jsme na lihváři stopili téměř veškeré zásoby tuhého lihu pro potřebu krátkodobého vytápění vymrzlého prostoru. Ten zbytek ohříval konzervovanou stravu i vodu na čaj, do kterého jsme následně po malých dávkách lili rum. Tehdy ještě po malých ...

Několikrát se stalo, že prudký závan větru sfoukl ve stanu svíčku a byl div, že jsme nechytli plamenem celí. Nevyhořeli jsme, dožili se konce víkendu a proti neslábnoucímu větru se v neděli vydali zpět k nádraží. Byl to nás v pořadí druhý stanový čundr na Krkavčinu, který měl tendenci aspirovat na tradiční, ale události následujícího roku na srubu u Srnčího palouku onu malou sérii přerušily. Nástup do práce pak ukončil pro mně jarní prázdniny a tak malá "paďourská" série zůstala u pouhých dvou výprav.

Vytištěno : 8. 5. 2024 | Autor : Jan Vála | 28.3.2017

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=412