Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Od Vranic po Zlenice


Pomalu končí květen roku 2016. Za osm měsíců od tohoto data mi Grepa s jistou dávkou škodolibosti sdělí, že už mám na krku čtyřicítku. O další čtyři měsíce toto číslo přednesu na oplátku já jemu. Výročí, kdy přírodní pochody nám daly po devítiměsíčním dlení v dutině břišní impuls k zření světla světa, si oba od brzkých školních let celkem pravidelně připomínáme. Postupem času se měnil stav při onom narozeninovém přání. Se čtyřměsíčním předstihem jsem se o získání občanského průkazu chlubil já jemu, stejně tak s dovršením zletilosti. Když jsem dosáhl let Kristových, už se chlubil on mě, že onu hodnotu ve svém životopisu dosud psát nemusí. Teď má navrch on, jenže stačí si počkat a narozeninové výročí kamarádovo vyloudí úsměv na skráni mě. Tak se stalo minulý týden, že i on dosáhl devětatřicátého roku života. Přání příjemného prožití narozenin bylo tentokrát doprovázeno v poslední době neobvyklou nabídkou. S nedávnou změnou zaměstnání totiž Grepa získal cenný pracovní bonus v podobě volných víkendů. A taková oslava narozenin na vandru mu přišla jako nejvhodnější řešení.

S nabídkou přišel ve čtvrtek dopoledne, kdy se za mnou stavil v práci. Účast na připravovaném čundru jsem potvrdil, což vzápětí učinil i Medelák. Večer se však situace začala trochu měnit, neb na Grepu dorazilo jarní rychlé nachlazení. Vzhledem k tomu, že se dosud nachází na novém pracovním místě ve zkušební době, nemůže si dovolit marodit. Proto ještě v den domluvy vandru byl tento ohrožen. Baterie produktů od Zentivy však přes noc vykonala své a v páteční dopoledne už Grepa hlásil, že je fit. Cílem vandru se stalo okolí Kácova.

Povedlo se mi z práce prchnout o něco dříve, stejně tak Medelákovi. Já mířil k Jižnímu městu, kde jsem posbíral něco málo z vandrovní výbavy a následně se vydal k nejbližšímu bankomatu, který mi měl vydat potřebnou hotovost k zaplacení nějaké té hospůdky, která jistě o následujícím víkendu proběhne.

Z celkem rutinní činnosti se stalo nakonec poměrně hodně velké zdržení. Postavil jsem se do fronty čekatelů na výběr z bankomatu. Příslušnice opačného pohlaví černých vlasů zuřivě klepala do klávesnice finančního zařízení, chlapík přede mnou si zapálil cigaretu. Když jí dokouřil, slečna stále klepala do bankomatu, přičemž dva méně odolní čekatelé již opustili frontu. Následovali další odpadlíci. Následoval bych je i já, ale penízky na vandr jsem nutně potřeboval. Po několika minutách jsem se ocitl na řadě, už nevydržel ani chlapík s cigaretou. Po nějaké chvíli pak došly i nervy paní, stojící za mnou. Poptala se, jak to dlouho ještě potrvá.

"Platim složenky, protože chodim do práce! Jestli se ti to nelíbí, di jinam!" Nyní jsem poprvé uviděl její snědou tvář. Jak typické!

Paní se pokoušela argumentovat tím, že slečna není sama, kdo chodí do práce, načež byla příkře poslána do prdele. Obvykle se podobným situacím vyhýbám jak upír česneku, ale snědá barva u mě funguje už nějaký rok nazpátek jako rozbuška. Vstoupil jsem do hovoru s tím, že u příslušníků menšinového etnika je chození do práce natolik neobvyklé, že na onu skutečnost musí upozorňovat při jakékoliv příležitosti. Načež se jiná paní z fronty za námi přidala s tvrzením, že ona do práce sice možná chodí, ale při práci leží a činnost vykonávají jiní, na ní. Vzápětí se přidali další, nadávky i argumenty směřovaly k bankomatu z celé fronty za mými zády. Velmi rychle se schylovalo k veřejnému lynči. Slečna, která zjevně vydělávala nejstarším lidským řemeslem, se náhle ocitla pod palbou ze všech stran. Tlak většiny nevydržela a brzy vypadla. Ze vzniklé situace se stal téměř happening, jehož společným tématem byla pohana menšinového etnika.

Krásné! Smile

Penízky jsem vybral, rozloučil se s nečekanými přáteli, skočil do auta a zrychleně zamířil k Uhříněvsi. Jenže časový skluz jsem už dohnat nedokázal. Vlak do Čerčan nám ujel, následující mířil jen do Strančic, takže jsme sedli až do dalšího Elefantu, jehož cílovou stanicí bylo nádraží v Benešově. My však potřebovali dosáhnout toho čerčanského. Na zmíněném nádraží už čekal Pacifik, ovšem vpravo od nádražní budovy a na druhé koleji. Vlak jsme samozřejmě hledali vlevo a na nulté koleji. Že už tam vlaky dávno nestaví, nám paní štíplístková sdělila vzápětí.

Jenže vlak, do kterého jsme sedli, svou pouť po kolejích měl zakončit v Sázavě. Další spoj, pokračující dále proti proudu řeky, pak měl vyjíždět o dvě hodiny později. Buď jsme mohli počkat v Čerčanech, nebo někde po cestě. Rozhodli jsme se pro druhou variantu a jednomyslně se shodli v návštěvě restauračního zařízení ve Stříbrné Skalici, obecně známého jako hospoda na Marjánce.

Čekání na další spoj jsme trávili na zahrádce zmíněné restaurace. Vlak jsme nepromeškali a v pozdních večerních hodinách pak vystupovali ve Vranicích. Cesta temným lesem bez baterky nikoho nelákala, rozbili jsme tedy ležení v blízkém lese. Plamínek zapalovače zažehl smotek toaletního papíru, ten předal teplo snopu tenkých větviček. Protože blízko vody byla poměrně zima, přiživovali jsme plameny celkem bohatýrsky a rozdělali slušnou vatru. Otočit pár buřtů nad plamenem, pak rozložit spaní a už se se jeden po druhém odebrali do říše snů.

Desátá hodina dopolední, doba, kdy se slušní lidé budí ze spánku. Tedy i my. Už od sedmé ranní jsem při střídavém bdění sledoval, kterak jsme pozorováni pestrou plejádou houbařů, kteří své plechové miláčky zanechávali na nedalekém přírodním parkovišti a kolem našeho ležení mířili do hvozdů. Po nezbytné snídani jsme sbalili věci a vydali se na průzkum do míst, kde stával kdysi srub ve Slunečném údolí. Do těch míst jsme před dvaceti lety mířili nejeden vandr. Pak jej nějací čundráci rozebrali s tím, že srub postaví nový. Z plánů však sešlo. Teď jsme se po devatenácti letech vyrazili podívat, co vlastně ze srubu zůstalo.

Zaskočila nás změněná cesta. K chalupám uprostřed údolí vedla prašná lesní cesta vždy, nyní byla mnohem širší a nekončila jako obvykle u stavení, ale bokem údolí mířila dále. Za poslední chalupou les končil. Tam, kde se před léty rozprostíral hustý lesní porost, zářila jedna obrovská planina. Putovali jsme údolím a okolí vůbec nepoznávali. Dokonce i lesní pěšina, nyní změněná na širokou dálnici pro traktory, vedla jinudy údolím. Už jsme to vzdávali a konstatovali, že místo po srubu je zcela zahlazeno, když mě upoutala jedna skalka vlevo od potoka. Cosi mi připomínala. Zkusmo jsme k ní zamířili. Pod její patou jsme nalezli zbytky srubu a dodnes funkční kempík. Po srubu se dochoval výkop, prostor kolem ohniště zůstal nezměněný do dnešních dní. Tedy krom toho, že z hustého lesa kolem zůstaly jen pozůstatky na jedné stráni.

Pohled na onu skalku mi cosi připomněl. Kdysi, na konci listopadu roku 1996, někam pod ní Unkas s Džardou zakopal dvě lahve rumu. Šlo o přebytky na konci jednoho vandru. Byl jsem u toho, zakopávání jsem nafotil, samotného ukrytí jsem se ale nezúčastnil. Pak přišly události kolem Unkase a na lahev se zapomnělo. Při rozlučce na počátku dubna následujícího roku jsme se pokusili lahve najít, jasný úkryt ale zel prázdnotou. Nikdy ve mě však nepřestala zrát myšlenka, že jsme tenkrát hledali špatně. Možná ano, možná ne.

Teď jsme se pokusili lahve najít znovu. Prohledávali jsme úbočí svahu pod skalkou, přerovnávali kameny a půl hodinky snažení úspěchem nekorunovali. Po lahvích s lihovinou se zřejmě slehla zem. Ještě to však bude mít pokračování ...

Jízdní řád v telefonu hlásil o půl hodinky později odjíždějící vlak směrem na Český Šternberk. Spoj směrem k hospůdce se nám hodil, na cestu k němu jsme se tedy vydali neprodleně. Stihnout se nám jej podařilo a o deset minut později už naše kroky směřovaly k restauraci pod hradem. O nějakou dobu později, již v pozdní odpoledne, jsme prostory oblíbené restaurace opustili při cestě směrem k vlaku, jenž nás přepravil blíže k cíli dnešního dne. Tím byl hrad Zlenice. Protože jsme neměli tušení, jestli funguje přívoz u plovárny Baštírna, raději jsme vystoupili ve Hvězdonicích a nějaký ten kilometr pak ušlápli pěšky podél vody. Hospůdky na Baštírně jsme dosáhli za počínajícího soumraku. Náročné posezení ve Šternberku si však vybralo svou daň a brzy nás začala zmáhat únava. Přesunuli jsme se tedy k nocování ku hradu. Pěkné místečko na spaní jsme nalezli v jeho zadním příkopu. Rozdělat oheň v těchto místech nebyla taková legrace jako u Vranic, palivového dřeva v okolí není jen nedostatek, ono tam není skoro žádné. Sehnat dostatek pro zažehnutí exotermické reakce znamenalo absolvovat několik výprav do vzdáleného okolního lesního porostu. Usnuli jsme poměrně brzy a dosti nepohodlně.

Na kamenném podloží se nijak dobře nespalo. První to probralo Grepu ještě před svítáním, nás dva krátce po něm. Dlabanec, pak druhý, následovaný nutným rozhýbáním z kamenů polámané tělesné kostry, to vše protáhlo odchod až na desátou hodinu dopolední. Vydali jsme se nahoru na hrad a poté k nádraží v Senohrabech. Pak už jen vlakem do Uhříněvse a autem domů.

Myšlenka uložení lahví rumu nad srubem ve Slunečném údolí mi nedávala spát. Na místě jsem v sobotu dopoledne nafotil několik fotografií a když jsem zasedl k počítači, objevil jsem jistou podobnost s jednou, náhodně pořízenou fotkou. V grafickém programu jsem jí zkusil porovnat s fotkou, na které Unkas s Džardou flašky zakopávají. Našel jsem terénní shodu! Pomocí průsvitu jsem starou i novou fotografii pospojoval a nalezl tak místo, kde oba tenkrát kopali. Skrýš se pravděpodobně nachází asi o metr výše ve svahu, než jsme kopali nyní.

Obě fotografie jsem uložil do Proměn v čase.

Mám teď velký rozpor. Mám se někdy vydat na místo a pokusit se lahve s lihovinou ze země vytáhnout? Mám se vydat na místo, pokusit se je pouze objevit? Mám je nechat odpočívat? Jsou tam? Jestli ano, v jakém jsou stavu? Kladl jsem si takové otázky a zároveň si na některé odpovídal. Kdybychom lahve našli a byly by v pořádku, nikdo by je stejně nepil, protože by byly památeční. Na místě bych je nemusel najít a jiskřička naděje, že tam dosud leží, by vyhasla. Po nálezu střepů by jiskra vyhořela stejně. Někdy je možná lepší nevědět a nechat hořet plamínek naděje. Asi bude nejlepší tam ty láhve ponechat jako vzpomínku na ty, kteří je tam zakopávali a dnes oba podobně leží pod zemí. Ty láhve tam budou ležet řadu dalších let, možná je někdo najde, možná ne. Zůstanou tam jako tichá a nenápadná vzpomínka na ty, kteří je tam uložili a už se bohužel pro ně nikdy nevrátí.


Vytištěno : 29. 3. 2024 | Autor : Jan Vála | 23.5.2016

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=396