Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Díl devadesátý čtvrtý - blesk z čistého nebe


Blížilo se páteční poledne. Sluníčko hřálo vysoko nad našimi hlavami a slušně začínalo připalovat naše záda. Byl krásný červnový den. Zcela klidnou hladinu řeky Berounky čeřily nedaleko Dolan u Plzně přídě čtyřech lodí. Na jedné z nich jsem tou dobou zel já, v pozici háčka. Můj počáteční optimismus o ovládání plavidla se rychle rozplynul, plastová kanoe se projevila jako věc značně potměšilá, neb na moje řízení pomocí pádla reagovala velmi nepředvídatelně. Parta těch zkušenějších lodivodů mizela v dáli a naše loďka, se mnou coby kormidelníkem, neustále nechtěla vyrazit za přídí. Následovala výměna, putoval jsem do pozice motoru na přídi a Medelák se ujal řízení na zádi. Kamarád ovládal loď o poznání lépe, přesto i na klidné vodě jsme na vratkému kusu plastu měli nadále několik balančních problémů. Ovšem partu našich souputníků jsme poté brzy dojeli a poprvé jsem si tak mohl vychutnat krásu vodáckého života. Počáteční skepse byla nahrazena optimismem, ovšem do doby, kdy klidné šplouchání vody začalo výrazně narušovat přibližující se šumění vody, neklamné znamení, že se blíží jez.

Splavný vodní zlom na klidné řece vítá asi většina vodáků. Ne my s Medelákem. Alespoň tedy ne tou dobou. Na svojí premiérovou jízdu jsme se vydali rovnou na pomyslný vodácký maratón. 62 kilometrů vodou za dva a půl dne, v tomto nebylo příliš času na učení v ovládání lodi. A teď jsme rovnou "z voleje" mířili k jezu, který je nejhezčí z celé řeky a zároveň nejobávanější pro začátečníky.

Sledovali jsme Čundrboyovu loď, následovanou Skřítkovou zářivě žlutou kánoí, jak ladně sjíždějí protrženým jezem a vesele poskakují na vlnách. Jeli jsme jako třetí. Předcházela tomu mohutná slovní příprava a snaha nějak zkoordinovat naše pohyby. A pak voda začala zrychlovat. Můj první jez byl tady!

V pozici háčka jsem měl dokonalý výhled na vody před námi. Adrenalin stoupal, když se příď lodi naklonila dopředu a loď si převzal nejrychlejší proud. První vlna vlétla do lodi, přeci jen 115 kilogramů mojí živé váhy zatlačovalo příď nadstandardně více do hlubin. Dle instrukcí jsem nepřestával pádlovat. Zvládli jsme to a propukli jsme v divoký jásot. Naše otočka doprava za čekajícím Čundrboyem nás vzápětí málem stála vyklopení, podařilo se nám však vyrovnat odpíchnutím od dna. Užívali jsme si euforie. Teď šel na řadu Bludi s Džardou.

Džarda měl vodácký start mnohem těžší. S bezpečnostním přesvědčením sobě vlastním pojal přípravu na vodu zodpovědně, čímž přirozeně spustil záplavu dobírání od nás nezodpovědných. Svou účast podmínil plovací vestou a helmou. Čundrboy mu oboje obstaral a Džarda se oběma bezpečnostními prvky před prvním vstupem na palubu poctivě opásal. Samozřejmě k našemu veselí. Ovšem kontakt s vodáctvím nebyl nic pro něj. Na vratkém plavidle už během prvních metrů hlásil, že na vodu jet neměl. Nedělalo mu to dobře. A čekalo ho 62 kilometrů!

Když jejich loď vjížděla do jezu Telín, držel se obou bortů a ovládání lodi obstarával Bludi. Splav i následný proud zvládli na jedničku. Už byli dostatečně za jezem, přestali jsme jim věnovat pozornost, když se k naším uším doneslo zvláštní šplouchnutí. Už jsem jen zaměřil jejich loď dnem vzhůru a hlavy obou kamarádů vedle. Zkušená část naší výpravy ihned vyrazila na výpomoc a sbírala věci po celé šíři koryta řeky. Přesto zcela plná láhev peprmintového likéru jejich bedlivým zrakům unikla.

Upřímně přiznám, že v tu chvíli nás zaplavil mírný pocit radosti. Nebyli jsme první, kdo se vykoupal.

Cesta pak pokračovala bez dalších příhod. Kačeřovský jez jsme zažili ještě rozvalený, byla to druhá rychlá voda a jí už jsme se tolik nebáli. Zvládli jsme "vlnku" všichni. V Liblíně jsme se následně stavili v tamním stánku uprostřed kempu, kde jsme u čtyřech piv přečkali bouřku. Ještě v podvečer jsme se vydali na další cestu. Tentokrát byla řada na nás.

Vyklopili jsme se na téměř klidné vodě. Zničehonic jsme se prostě převrhli. Koordinace pohybů byla narušena pivem v trávicím traktu. A o dvacet minut později jsme šli pod vodu znovu, tentokrát k všeobecnému veselí přihlížejících. Stalo se tak nad Liblínským jezem, kdy jsem nastupoval po kontrole jezu do lodi a zachytil jsem se jejího okraje. Odměnou za projevený výkon nám byl potlesk a hurónský smích asi desítky rybářů v okolí, kteří nečekanou situaci brali jako hezké zpestření jejich jinak běžné rutinní činnosti, přičemž jim vůbec nevadilo, že jim vlastně plašíme potencionální úlovky. Když jsme vysbírali věci z hladiny a vylili vodu z lodi, vydal jsem se na přechod jezu pěšky, přičemž Medelák jez sjel sám. Když jsem se asi o sto metrů pod jezem znovu naloďoval, dolehl k nám charakteristický dunivý zvuk otírajícího se plastu o kameny.

Na jez jsme výhled neměli, ale vzápětí zpoza zatáčky vyplula převržená loď, která se nekontrolovaně zmítala ve vlnách. A hned vedle ní jsme viděli helmu Džardy. Nastala záchranná akce, při níž pádla lovil Skřítek až několik stovek metrů po proudu. Ovšem teď byla situace vážnější.

Džardu kroutila do klubíčka silná bolest na hrudníku. Jak se držel v proudu lodi, ta jej vláčela po kamenech a v jednu chvíli přes něj dokonce přejela. Několik minut sotva lapal po dechu. Chvíli to vypadalo, že naše putování po řece končí. Pak ale Džarda prohlásil, že to zkusí dál. Do konce cesty si však nezapádluje.

Výpravu na lodích jsme dojeli do neděle. Opravdu se již pádla nechytil, bolest na hrudníku byla příliš silná. Bohužel se po následující dny za silnou bolestí naštípnuté hrudní kosti schovala bolest jiná, menší, ale o to horší.

V týdnu vyrazil Džarda k doktorům, kde mu bylo diagnostikováno naštípnuté a dobře srůstající žebro. Obdržel několik obstřiků, přesto po několik dalších dní byl vyřazen z normální činnosti.

Tři dny jsem poté Džardu neviděl. Ukázal se až 12 června, tedy čtvrtý po příjezdu z vody. Hlásil, že je mu mizerně, a k bolestem na pravé straně hrudníku se přidala neustávající mírná bolest na straně levé.

V pátek, 13. června, se u mě zastavil ve svůj pravidelný čas. Hrudník ho už bolel méně a prohlásil, že má v sobotu volno a chtěl by dopoledne vyrazit hledat někam schránky od Geocachingu. Měl ale zároveň jiné zprávy. Právě se vrátil od doktorky, u které absolvoval vstupní prohlídku do nové práce, kterou mu zařídil brácha Karlik. Jeho nástupu na nové místo prý již nic bránit nebude. "Jen" mu prý doktorka naměřila vysoký tlak.

255/145 !!!!

Mě kdysi naměřili o mnoho menší a skončil jsem tři týdny v nemocnici. Džarda dostal pouze silné prášky na snížení. Doktorka ví, co dělá, odbyl to Jarda rázně.

Sobota 14. června 2008

Od brzkých ranních hodin jsem jezdil linku 232 mezi Uhříněvsem a Jižním Městem. Linka mě skutečně bavila, jezdil jsem kolem Benických skalek i přes Jižní město, prostě místy, která jsem míval hodně rád. Půl hodiny před polednem přišel Džarda a jezdil se mnou do konce šichty. V půl druhé jsem předal autobus odpolední směně a vyrazili jsme vysbírat do okolí několik schránek Geocachingu. Za krátkou dobu jsme nalezli 7 pokladů v Počernicích a Kunraticích. Bylo krátce před šestou hodinou večerní, když jsem Džardu vysadil doma. Ještě téhož večera razil s vojensko-historickým klubem do leteckého muzea k nějaké přehlídce. Před odchodem domů ještě přislíbil, že následující den opět dorazí na další kolo geocachingu. Doma jsem tedy do GPS přístroje nahrál souřadnice dalších šesti pokladů na další den.

Neděle 15. června 2008

Před čtvrtou hodinou ranní jsem opět seděl za autobusem a mířil z garáže na první stanici u nádraží v Uhříněvsi. Vyrazil jsem vstříc deseti jízdám směrem k Jižnímu městu.

V půl dvanácté dopoledne jsem Džardovu postavu na konečné nezahlédl. Ani o hodinu později. "Asi vyspává kocovinu", říkal jsem si. Přeci jen byl včera s klubem ve Kbelích, lahvinka tam jistě kolovala. Po půl druhé hodině odpolední jsem předal autobus a vyrazil autem k Džardovi domů. Na zvonek však nikdo nereagoval, stejně tak na telefon.

Zamířil jsem tedy k domovu a dal si půlden zasloužený odpočinek.

V pondělí se Džarda neukázal.

V úterý ani ve středu jsem pro změnu nebyl doma já, seděl jsem opět odpolední šichty za volantem autobusu.

Bylo pět minut po čtvrté hodině odpolední ve čtvrtek a obvyklé chrastění klíčů v zámku mého bytu se nekonalo.

Bylo něco málo po sedmé hodině večerní, když mě vyplašila neobvyklá SMS od přítelkyně kamaráda z Blokandy. Sháněla se po Džardovi. Zavolal jsem zpátky. "Jardu jsem od soboty neviděl!" Nebyl jsem sám, neviděl jej nikdo. Pátrací akce se dala do pohybu. Volal jsem maníkovi z Jardova klubu, ani on o něm neměl informace. Telefonní hovory proudily všemi směry a po Jardovi se země slehla.

V osm hodin večer jsem volal znovu kamarádce. Jedou prý k Jardovi domů. Vyrazil jsem tam také.

Před jeho barákem jsme se potkali všichni. Celá parta, do jednoho! Na místě už nebylo třeba slov. Každý věděl, že se stalo něco hodně vážného!


Vytištěno : 29. 3. 2024 | Autor : Jan Vála | 22.2.2016

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=386