Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů
Je jedenáct hodin večer, neděle, pár hodin po našem návratu z čundru. Mezi tím proběhla povinná očista mojí tělesné schránky, nezbytný dvouhodinový spánek, sušení promočených věcí a sežrání všeho, co se v mojí blízkosti nacházelo. Teď tu sedím u kompu a snažím se vyplodit nějaký slova, jimiž bych popsal události dvou předešlých dní. Věru nelehká práce. Jsou dva typy čtenářů těchto stránek. Ta první skupina je nadrbaná na moje výplody v naději, že se tu objeví něco, valné kultury a sršící vtipem i nápadem. Ta druhá v duchu očekává, co obsah mozku toho jižňáckýho kokota zase vyplodí za píčoviny. No, vzhledem k tomu, že moje tělo teď prošlo dvoudenním mrazákem a trávící trakt odfiltroval z jeho obsahu a předal krevnímu oběhu "větší množství než malé" destilátu, asi tušíte, že následky zajímavého víkendu ještě teď vykazují na mém zdraví újmu, takže pravděpodobně tedy dojde na slova těch skeptiků. Takže abych začal tak nějak popořádku. Zvadlo přineslo svoje ovoce a už dlouho před výjezdem jsem předpokládal hodně slušnou účast čtyřech lidí. Počasí nám už v týdnu začalo dávat pěkný kapky, napadl sníh, přimrznul a vzniklé dopravní fiasko v centru Prahy mi znemožnilo mi ve čtvrtek jízdu do práce. Teploty začaly lézt hodně do mínusů a další bílá sračka se sypala ze šedivých mraků nad námi.
"Tak co, odpískal někdo?"
"Nikdo, všichni potvrdili."
"Do píči, Marie!"
Tolik výtažek z textové konverzace mezi Karolínou a mnou. Jestli to někdo vzdá, balíme to taky, tak zněla naše dohoda. Vandr měl tedy zelenou.
V pátek jsem užíval dovolenou. Ve snaze narvat do americký velký polní pučenej spacák od Olina a k němu další, plus celtu, jsem málem rozerval švy a skoro to tam nedostal. Nicméně plné zatížení mých sto čtrnácti kilogramů živý váhy tlačící shora na vrchní celtu vykonalo své a povedlo se mi bágl i zapnout. Přišla pátá odpolední a já vyrazil na nejbližší zastávku MHD mému domovu, kam zanedlouho dorazila Karolína. Společně jsme zmizeli v útrobách nízkopodlažního Citybusu, na digitálním panelu v horní části přední masky pyšnícího se nápisem 267. Z jeho útrob jsme se v Uhříněvsi přesunuli do jiných, tentokrát hospodských. Tam po chvilce dorazil i Bluďák. Naše jihovýchodní banda tak byla kompletní. Na pár zrzavejch moků dorazil následně i Medelák, kterej nám přinesl ještě zbytky výbavy, určené pro přežití na sněhu. Když se přiblížila sedmá hodina, zvedli jsme kotvy a zamířili k nádraží. Cílem byl přesun k Hlaváku, kde na nás měl čekat Olin. Čekal. Cestu Elefantem a následně motorákem si nikdo z nás moc nepamatuje, začal se projevovat účinek dvou flašek peprmintky, které za to období padly. Vlivem kluzkého povrchu nádražní budky v Radouši spolu se zhoršenou ovladatelností vlastního těla následkem konzumace většího množství alkoholu neúmyslně Bludi paralelně zaparkoval pod místní lavičku, čímž samozřejmě způsobil ve svém okolí všeobecné veselí. Načež jsme se vydali na cestu ke Lhotce. Tam nás pohltila opět místní restaurace. Jestli čekáte, že pivní trubky nestíhaly nápor našich žíznivých krků, tak se tentokrát mejlíte. Spíše došlo na pár piv, kafí, koly s rumem a menší dlabanec. Následovala cesta vzhůru do kopců. Chvilku jsme koketovali s myšlenkou zaparkovat na místním hřišti, spaní na betonu nakonec prohrálo svůj zápas s vidinou pohodlnějšího, na prknech. A tak se naším cílem stala Zlatá naděje. Cesta ve sněhu nebyla žádnej med, klouzalo to. Za nějakej čásek jsme tam dorazili. Olin jdoucí napřed zatím rozdělal oheň, na něm se brzo ohříval první kotlík s čajem. Snad ani nemusím dodávat, že v něm jako chladič skončilo významné množství rumu. Šlo se spát někdy okolo třetí hodiny ranní.
Zcela proti zvyklostem jsem vstával první a prioritou se stalo opětovné oživení ohně, což se s půlkou role hajzlpapíru a půllitrem benzínu podařilo. Dlouho však trvalo, než se ta svině rozhořela natolik, aby začala pohlcovat o větší kusy dřeva. Myšlenka pochodu na Fort Benning byla postupem doby zavržena, neb jsme tušili, že ten je cílem kroků velkého množství čundráků. Dva z nich tam mířili po ránu ze sroubku nad námi. A Benning je malej, na to, aby se tam vyspalo víc lidí. Setrvali jsme proto tady. Rozehřívali jsme okolní sníh, ten měnili na čaj, opět ho chladili známým postupem a konzumovali. Čaje v nás mizely jeden za druhým a následkem toho v okolí sníh. Večer Olin vyrazil pro pívo do Lhotky a vrátil se za pět hodin. My ostatní zatím vypili a sežrali co se dalo. Poměrně brzy nás přemohl spánek.
Moje kanady se přes nízký "věk" i přes pravidelné krémování vyznačují pozoruhodnou vlastností vstřebávání okolní vlhkosti. Pocítil jsem to v noci. S prstama u nohou jsem po ránu sotva hýbal. Vše nakonec pořešily plameny ohně. Vstávali jsme brzy a spěchali na vlak. Po dvou dnech jsme ve vlaku okusili jinou okolní teplotu, než místních -16. Do centra Prahy jsme dorazili kolem druhé hodiny odpolední.
Tak. Tolik asi závěr vandrovně veleúspěšného roku 2010 ...
Vytištěno : 24. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 6.12.2010
https://www.minessota.cz/clanek.php?id=380