Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Díl osmdesátý pátý - modrákem


Byl pozdní podzim roku 1975 a na palubě spěšného vlaku mířícího od Domažlic ku Praze seděl můj táta ve vojenském stejnokroji. V jeho náprsní kapse zel lístek, jehož obsah nedlouho předtím hrdě ukazoval hlídce na nádraží. Dvoudenní povolenku na opuštění vojenského prostoru obdržel za mimořádné zásluhy, které prokázal na posledním cvičení. Jak sám později několikrát s oblibou tvrdil, z terče v cílovém prostoru prý neviděl vůbec nic a dlouhou dávku střel ráže 7,62 milimetrů z univerzálního kulometu vzor 59 poslal na cíl zcela naslepo. Vzhledem k jeho schopnostem jsme nikdy příliš jeho verzi nevěřili a považovali jí za výplod skromnosti. Táta byl totiž ve střelbě mistrem. Ten den prostě zalehl do palebného postavení, uchopil pažbu poctivého a kvalitního produktu české zbrojovky a cíl, který měl za úkol alespoň některou z celé dávky střel zasáhnout, trefil všemi střelami tak, že kusy tabule létaly po okolí. Vyfasoval opušťák a nabídku armádního postupu. Lístek přijal a nabídku odmítl. Protože tou dobou už měl synka Michala, mého bráchu, byl na vojně jen několik měsíců. Byl takzvaným pětimetrem.

Svého tátu jsem v mnohém obdivoval i napodoboval. Obyčejný prak se v jeho rukou stával zbraní, rozsévající v dobách jeho raného mládí bolestivou zkázu v řadách nepřátel, bojujících pod "Matulkou" proti početně stejně silné partě kluků z Uhříněvse. Co viděl a chtěl trefit, to prostě trefil. Ocelové zbraně v jeho rukou na tom nebyly jinak. Broky, diabolky a na vojně pak kulky posílal požadovaným směrem s mimořádnou přesností. Pravdou je, že kus svých schopností nám předal a nejednou svoje dva syny ve střeleckém cvičení podporoval.

Brácha střílet uměl, ale zálibu v tom nenalezl. U mě byla situace jiná. Člověka to jinak baví, když slaví jisté úspěchy. I mě se dařilo postupem času a pílí ve výcviku palbou vzduchových pušek zasahovat na velké vzdálenosti cíle i velmi malé. Více mi vždy šla střelba rychlá, bez dlouhého míření.

V pozdějších letech jsem za účasti Džardy několikrát zamířil na střelnice, kde jsem potěžkal v ruce i vyzkoušel ve své funkci větší kalibry. Do tamních terčů jsem tak posílal projektily z pušek jednoranných i opakovacích. Velkým zážitkem se pro mě stala střelba z ruské odstřelovací pušky Mosin. Přes optiku jsem tehdy mířil poprvé v životě a v kombinaci s obrovským zpětným rázem zbraně jsem na svůj první zásah cíle z role odstřelovače měl dlouho parádní i bolestivé vzpomínky.

Protože měl Džarda kamaráda zbrojíře, dostal jsem se i k automatickým zbraním. Zapřený v mém rameni tak mohl "promluvit" slavný německý kulomet MG-42 i tátova oblíbená devětapadesátka. Hodně jsem investoval i do nábojů pro nejslavnější zbraň naší armády, automat SA-58. Nemalou investicí byly také náklady za náboje do krátkých ručních palných zbraní.

Už odmala jsem se vyžíval v bojůvkách v okolí bydliště. Skryt za hradbou křoví, v lesním podrostu, i na zoraných polích plazící se, stále jsem si hrál na vojáčky. Při prvním "obdržení rozumu", tedy kolem toho čtrnáctého roku života, mě však tato činnost neopustila. Vzájemně jsme se v tomto podporovali s Medelákem. Mnoho vandrů jsme zaměřili ve formě "Vietnam". Tak jsme nazývali vandry, na kterých byla primární činnost ve skrytém sledování okolí. Malovali jsme si na tváře maskovací barvy a obalovali se do sítí, takzvaných hejkalů. Když nebyly barvy, posloužilo bahno. Plížili jsme se po lesích jako stíny. Jeden vandr jsme dokonce bez hnutí celý den dokázali ležet vedle silnice v lese poblíž Vlašimi, zamaskovaní pod sítí i větvemi. Potřebu jsme z důvodu odmaskování vykonávali pouze vedle sebe. Houbař prošel v odpoledních hodinách bez povšimnutí kolem nás, jeho bota se otiskla do terénu dvacet centimetrů od nohy Medeláka.

Ale ani Grepa nezůstával pozadu. Vietnamem jsme šli do Kácova od hlavního železničního nádraží. Pomalovaní, zamaskovaní. Uprostřed montovaného silničního mostu nás zastihly světla blížícího se auta. Grepa se zavěsil pod mostovku a za jednu nohu visel hlavou dolů k Sázavě. Já jsem z mostní konstrukce skočil na hromosvod a málem si o něj uřízl ruku. Pustil jsem se včas, abych sobě neamputoval končetinu, ale brzy na to, abych se volným pádem přesunul asi o čtyři metry níže. Řidič auta nás neviděl a my i přes citelné šrámy byli šťastní.

No nebudu nalhávat, ještě v roce 2008 jsme s Medelákem namalovali barvy na ksichty a maskovací sítě namotali na svá těla při přesunu Křivoklátskem.

Na vojáky jsem si hrál a svoje jsem měl odstříleno. Přesto, když jsem obdržel rozkaz o odvodovému řízení ve mě hrklo. A jedno jsem tehdy věděl jistě. Na vojnu se mi nechce!

A tehdy jsem naplno využil potenciál, který mi už nějakou dobu komplikoval život. Rychlý tělesný vzrůst mi do vínku přihodil jako bonus kolísavý krevní tlak. Tři týdny jsem kvůli němu na konci sedmé třídy dlel v nemocnici a procházel všemi možnými testy. Nezjistilo se nic.

Když někdy krátce po revoluci přišel k nám do třídy chlapík s nabídkou náboru do rychlostní kanoistiky, přihlásili se dva kluci od nás ze třídy. Chlapík pak spočinul zrakem na mě. Byl jsem nejvyšší ze třídy a postavu jsem neměl výraznější jako dnes. Tělesná sportovní námaha mi nikdy neimponovala, ale nabídce toho, že za čas pádlování budu okouzlovat okolní dívčiny svalově vypracovanou postavou mě zaujala. Doktor však řekl jasné ne. S tlakem ani náhodou!

Když jsem nemohl na lodě, na vojáky to zapůsobí stejně.

A tak jsem vyrazil k odvodovému řízení. Probíhalo v prostorách mateřské školky. Na branecký dotazník jsem vyplnil požadavek, že chci jít k průzkumným jednotkám. Proklepli mě a vzhledem k postavě rovnou průzkumáky zamítli. Načež jsem obdržel půlroční odklad, právě na základě vysokého krevního tlaku. Vyfasoval jsem papíry na vyšetření do nemocnice Motol, kam jsem se vypravil nedlouho poté.

Abych byl upřímný, tomu štěstíčku jsem šel trochu naproti. Neponechal jsem nic náhodě a tlaku v mém krevním oběhu krátkodobě pomohl do výšin. Před vyšetřením jsem v noci pro jistotu vůbec nespal. Celkem pět velkých hrnků s kávou konzistence srovnatelnou téměř s medem jsem prolil hrdlem. V nemocnici mě doktor posadil na rotoped, připojil k mému tělu několik sond a přikázal mi šlapat šedesáti kilometrovou rychlostí. Asi po dvaceti vteřinách mi však doporučil zvolnit a vzápětí zastavit. Hodnota naměřená v mém krevním tlaku se rovnala 245/110.

"To máš od vojáků?" ptal se doktor, když vyplňoval papíry. "Tak ti tě nevezmou!"

Měl pravdu. Následující den jsem papíry o vyšetření odnesl na vojenskou správu, kde po nahlédnutí tamní lékařka požádala přísedícího vojáka o vyplnění modré knížky.

Byl jsem zproštěn vojenské základní služby!

Samozřejmě jsem byl rád. Hodně rád. Modrou knížkou jsem mával před zraky těm, kteří na rok na vojnu museli a patřičně si mě dobírali. Bylo mi to jedno, považoval jsem to za závist z jejich strany.

Jenže doba zase o něco postoupila a musím tiše přiznat jedno. Nemusel jsem na vojnu a byl jsem tomu svého času rád. Jenže teď někdy závidím já těm, kteří vojenskou základní službou projít museli. Ti, kteří tam byli, mají na co vzpomínat. A dobře se vzpomíná i na to zlé. Mají zážitky, o kterých si dokáží dlouho povídat a které já jsem sám sobě pomohl upřít. Já je dnes mohu jen poslouchat a debat o vojně se účastnit nemohu. Za nás už vojna sice nebyla taková, jako dřív, kupříkladu brácha si v příjmači vystřelil třikrát a od té doby nedržel zbraň v ruce, ale stejně...

Významnou část vandrů jsem trávil po lesích po vzoru partyzánů. V rukou jsem držel mnoho střelných zbraní a nespočet výstřelů vpálil do statických terčů. Ohánět se flintou a využít terénu k úkrytu umím. Ale ten dril, ta soudržnost lidí, co jsou ve stejných "sračkách", ta základní vojenská služba, jenž má z kluků udělat chlapy a naučit je samostatnosti, ta mi prostě chybí. Jsem modrákem a úplně rád tomu nejsem!


Vytištěno : 29. 3. 2024 | Autor : Jan Vála | 20.11.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=364