Díl osmdesátý druhý - webmasterem

Jednou z vlastností, kterou jsem svému bratrovi po léta tiše záviděl byla schopnost skládat písničky a psát dlouhé čtivé texty. Písně z jeho pera se nám dochovaly všechny, originál jeho dvou příběhů na úrovni knih však bohužel skončil neznámo kde a k jejich přepisu nikdy nedošlo. O tom, jak brácha psal, tak mohu podat svědectví pouze z paměťového prostoru, umístěného v dutině lebeční mojí maličkosti. V psaní písní jsem jej zhruba kolem devadesátého třetího roku minulého století zkusil napodobit, výsledek se stal v mých očích téměř tragickým a dokončení písně jsem raději předal odborníkovi. Svou první kroniku jsem začal psát v devíti letech. Ta byla časově omezena na nekompletní popis dovolené v kempu u města Dubá. Vyžíval jsem se v popisu těch nejmenších detailů a propisovací tužkou vepisoval do papírů velkého bloku popis pěti dní dovolené. Poté jsem se na hodně dlouhou dobu s popisem událostí odmlčel. Sepsat kroniku našeho vandrovního působení jsem nějaký čas teoreticky plánoval, ale skutečně jsem se jím začal až po přelomu tisíciletí.

K soupisu vzpomínek jsem chtěl využít moderních technologií. Ne že bych odsuzoval klasické způsoby psaní kronik, ale klepání do klávesnice mi tou dobou přišlo trochu jednodušší než snaha o ručně psané úpravné písmo v sáhodlouhých statích. Zprvu jsem k tomu využíval stařičkého notebooku, kterého jsem dostal od kamaráda. Bylo mu líto jej vyhodit a pro mě, který se do té doby laptopu dotkl pouze jednou, bylo zasednutí ke klávesnici hotovým svátkem. O zpracování mých výsledků se postaral procesor o taktu 386.

Nejdříve jsem odposlouchal všechny písničky psané rukou Unkasovou a nahrané na čtyři kazetové pásky rukou Džardovou. Sestavil jsem za pomoci Strouhanky velký zpěvník Unkasovo tvorby, nechal jej uvázat do knihy a usadit do kůže. O tisk se postarala integrovaná tiskárna v notebooku.

Pak jsem otevřel textový dokument v programu, který se myslím jmenoval T-602. Ale jistý si tím nejsem. Každopádně to byla velmi jednoduchá obdoba dnešního Wordu. Do něj jsem v dobách, kdy jsem byl tátou-čekatelem, naklepával první stručné popisy předchozích vandrů. Takto jsem popsal asi šest vandrů a poté stiskl tlačítko Print. Na prvním papíru bylo písmo šedé a na třetím již nečitelné. Sehnat barvu do tohoto stroje se rovnalo nemožnosti, takže moje uvažované tištěné vydání kroniky osady Minessota se odložilo na neurčito.

Řešením se stal za nějaký čas asi tři roky starý počítač, který jsme s mojí mámou napůl koupili v době, kdy jsem prchal z Hrnčíř. Pentium dvojka byla dětskou kalkulačkou ve srovnání s dnešními stroji, ale na tehdejší dobu i potřeby plně postačovala. A hlavně byla připojená k internetu. Obyčejnou telefonní linkou jsme tehdy byli spojeni s virtuálním světem, na němž bývají lidé dnes závislí.

To už byl synek Tomáš na světě, když jsem opět zasedl k dalšímu zpracovávání osadní kroniky. Chodíval jsem tehdy k mojí mámě a Tomášovo babičce v jedné osobě na odpolední i večerní návštěvy. Synka jsem předal do kvalitní péče a měl jsem klid a volné pole působnosti.

To už jsem ale v hlavě projektoval novou vizi naší kroniky. Vlastnit osadní internetové stránky mi přišlo jako dokonalý nápad. I mým kamarádům se nápad líbil, dostal jsem tedy svolení ke zveřejnění fotografií i mírně cenzurovaných popisů našich osadních výprav.

K vytvoření první struktury stránek jsem nevyužíval vlastních znalostí internetových jazyků, neb v té době takové znalosti nabyly žádné. Ovšem existoval program FrontPage, ve kterém internetovou stránku vytvořil i absolutní začátečník. Ten fungoval na bázi Wordu. Texty, nápisy, obrázky a různé ovládací prvky člověk prostě rozmístil tahem myši po ploše a program pak výsledek uložil do souboru s příponou HTML. Tu pak stačilo nějak nazvat a nahrát na internet. Výsledek byl možná v různých prohlížečích žalostný, na můj jediný Explorer to však bohatě stačilo.

Webový prostor mi zaregistroval kamaráda z práce známý. Padesáti megový prostor na webuzdarma byl opravdu zadarmo, člověk jen musel přijmout reklamu v horní polovině stránky, kterou tam poskytovatel automaticky vložil.

A tak jsem zbastlil první naše osadní stránky a posadil je na internet. Byly brčálově zelené, nemohl chybět obrázek piva v hlavičce stránky, popis navržený Medelákem připomínal spíše výlev člověka s čtyřkou v žíle ležícího na dně nejhlubší škarpy. Popis jsme vzápětí společně s Džardou a Karlikem přetvořili k obrazu společensky přijatelnému. Hrdě jsem se na stránky chodíval dívat a když mi kamarádi zmínili, že i oni si na internetu něco málo o naší minulosti přečetli, byl jsem pochopitelně ještě raději.

Pak se ovšem na stránky úplně zapomnělo. Procházel jsem rozvodem a řešil jej i minimálním pobytem doma. K mámě jsem chodil ještě méně. Když jsem si pak pořídil svůj počítač domů, po připojení k internetu jsem se přihlásil do emailové schránky. Právě včas, dle dopisu od Webuzdarma mi zbývaly dva dny do doby, kdy kvůli nulové půlroční návštěvnosti stránek dojde k jejich vymazání. Rychle jsem se na ně podíval a začal řešit, proč šest měsíců nikdo nedorazil. Celkem brzy mi došlo, že pokud chceme mít návštěvníky, musíme jim web také ukázat. Tím, že obsah nehrajeme kamsi na disky do páteřní sítě ještě neznamená, že budou k nalezení. Zaregistroval jsem tedy několik odkazů do nejznámějších katalogů a brzy se Minessota objevila i ve vyhledávačích.

Sepsal jsem několik další příběhů, pak se ale moje zájmy začaly ubírat jiným směrem. Protože jsme s Medelákem chystali vybudování muzea prvorepublikového opevnění, jeho vzniku musela předcházet mediální kampaň v dynamicky se rozvíjejícím elektronickém prostředí. Jinými slovy, začal jsem vytvářet stránky muzejní. A opět v programu FrontPage.

Načež jsem si na jednom diskuzním fóru přečetl názory několika internetových matadorů o brutálním pohrdání lidmi, kteří posadí na net stránky vytvořené jinak, než v Poznámkovém bloku. Trochu mě začal zajímat svět zdrojových kódů a chystal se na jeho výuku. "Přeci nebudeme mít hezký muzeum a na houby stránky", říkával jsem si. A tak jsem sobě pořídil knihu "Vytváříme www stránky pro začátečníky". Vrhl jsem se do studia a za několik týdnů už klávesa "delete" mazala nepotřebné prvky zdrojových kódů muzejních stránek.

Původní vzhled muzejních stránek se mi bohužel nedochoval. Samozřejmě mi přišly hezčí než stránky Minessoty, možná proto, že měly modernější světlý vzhled.

S muzeem opevnění jsem spojil i svůj projekt zmapování celého opevněného pražského předmostí. Jednalo se o zhruba patnáct set bunkrů. Každý jsem chtěl popsat a nafotit. Ke každému bych musel tvořit vlastní list, kdybych někdy v budoucnu chtěl něco předělat, přetvářel bych všechny. Když jsem udělal asi sto padesátou stránku, došla mi trpělivost a obrátil jsem svou pozornost směrem jiným.

PHP je dynamický serverový jazyk, umožňující nahrávat data na jeden přednastavený list podle jednoduchých identifikátorů a z jednoho úložiště. To bylo něco, co jsem přesně potřeboval. Protože jazyk potřebuje ke svému provozu pracující server, třeba i virtuální, obrátil jsem se s prosbou o pomoc na Bludiho, čerstvého absolventa počítačově zaměřené školy.

Bludi mi výrazně pomohl tím, že mi vůbec nepomohl. A počastoval mě zajímavými slovy ...

"Na PHP se vykašli! To je vysoká škola internetová. To neni pro žádnýho blbýho automechanika!"

Pokračování příště ...

Jo a vzhled těch prvních stránek krátce uvidíte na přiloženém reklamním videu.

Odkaz video

Vytištěno : 20. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 4.11.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=359