Díl osmdesátý - za město!

Na několik let se mi moje druhá práce stala koníčkem. Ovládat autobus na pražských okrajových linkách místo poflakování ve svém volném čase mě bavilo. Protože jsem tam býval hodně často, jízdní řády jsem znal téměř nazpaměť. Člověk si udělal svých deset kol a šel domů. Přes všední dny linka 110 vyjížděla několika spoji nahoru do Kbel, jimiž projela až téměř na konec a odtud vedla poté zadem na Letňany a Čakovice. Za Avií bývala konečná stanice. Ta prodloužená trasa mě bavila ještě mnohem více, dvakrát od Počernic do Čakovic a měl jsem dvě třetiny šichty za sebou. Linka tam navíc jezdívala téměř prázdná, takže jsem si často v polích na úzké silnici u Letňan pěkně zablbnul. Na příměstské linky jsem se nijak netlačil, občas mě ale lákaly jízdy vzdálenější. Několikrát jsem se svezl na smluvní přepravě, což byl svoz zaměstnanců čelákovického TOSu do Prahy. Přímo od fabriky jsme pravidelně zcela narvaný autobus vezli na Starou Boleslav a odtud přes Černý Most, Průmyslovou ulici, Malešice, Skalku a Hostivař na Opatov, kde jsme vyložili poslední pasažéry. O tohle "smluvku" byl ale zájem, měla totiž slušný poměr "výkon/výdělek". Takže jsem se tam svezl možná desetkrát.

Stejný zájem mezi brigádníky byl o linky směřující na jih. Kaplice, Český Krumlov a Vyšší Brod. Tři místa, tři spoje, tři autobusy. Ani jedna z linek neměla mnoho stanic, člověk naložil na Florenci i Roztylech a poté mu lidi už pouze vystupovali. Také jsem několikrát vyrazil směrem jižním, ale mnohem více jsem se tlačil na linku severní.

Ta dopravně obsluhovala Jablonné v Podještědí, Štěpánkovo rodné město. Líbila se mi hlavně proto, že projížděla mým oblíbeným krajem kolem města Dubá. Její nevýhodou byla dlouhá čekací doba na zpáteční odjezd a nad poměry velký počet zastávek, s mnoha nástupy i výstupy po celé trase. Linku si jezdil jeden šofér v důchodu, když tenkrát šel na nějakou dobu marodit, otevřely se možnosti svezení pro nás brigádníky. Byl jsem mezi prvními.

Téměř celou trasu jsem dokonale znal, však jsem do těch míst jezdíval odmalička. Jen od Mimoně výš jsem tápal, ale místní na první mojí jízdě mi rádi poradili. Protože jsem si krom víkendů musel na jízdu brávat v Dopravním podniku dovolenou, tolik jsem toho severním směrem nenajezdil. Zhruba desátá jízda do Jablonného byla pro mě trochu smolnější.

Ten den se mnou vyrazil Baloun, kamarád z dopravního podniku. Asi o osm let mladší kámoš z gumárny, kterého jsme z jejich mladší generace mívali nejraději. Dokonale zapadnul mezi naší partu na motorárně. Protože uvažoval nad autobusovým řidičákem, vyjel se mnou poznávat, co taková práce řidiče obnáší.

Na zpáteční cestě jsem zrovna v devadesáti kilometrové rychlosti položil ruku na ovládací páčku motorové brzdy, mající za úkol autobus přibrzdit před vjezdem do obce Mimoň. Ještě než jsem stačil přepnout přepínač na první polohu, ozvala se zezadu strašná rána! Obrovské temné zadunění, následované sérií několika dalších ran a levostranným smykem celé zadní nápravy. Vzápětí od levého zadního kola začaly odletovat velké trosky, ten největší kus dokonce prolétl nad střechou protijedoucího auta a skákal ještě několik metrů polem. Guma! A nejen ona. I když jsem brzdil jen minimálně, zadní kola byla stále ve smyku. Zastavil jsem u krajnice a vyběhl se podívat, co se stalo. Roztržená zadní vnitřní pneumatika udělala kolem sebe pořádnou paseku. Zadní měchy pérování byly na kousky, brzdové hadice přetržené, vnitřní podběh i blatník zmizely v kouskách po okolí. Část boku autobusu byla poničená.

Přestože jsem tou dobou už nějaký ten pátek autobusy opravoval, s takhle devastačním účinkem roztržené pneumatiky jsem se ten den setkal poprvé.

Brzdové hadice měl Štěpánek v kufru. Jejich přetržením došlo náhle k zablokování kol zadní nápravy, proto ten smyk vzápětí po roztržení pneumatiky. Stlačený vzduch totiž odbržďuje ruční brzdu, která má stoprocentní účinnost. Kolo se vymění, horší to bylo s měchy pérování. Přívodní stlačený vzduch budu muset zaslepit a zbytek cesty tak dojet bez zadního odpružení, s nakloněným autobusem, sedícím na dorazech. Zavolal jsem Štěpánkovi a vysvětlil mu, co se stalo. Než jsem však začal vyndavat rezervu, jeden cestující mě upozornil ...

"Vidíte támhle ten barák? Tak to je pneuservis!"

A Baloun byl gumař!

Rychle jsem tedy namontoval brzdové hadice a dojel do areálu pneuservisu. Měli docela plno, ale když si prý pneumatiku sundáme sami, přezuje nám jí vzápětí. Baloun tedy zvedl autobus, odmontoval kolo, gumař na něj nazul novou pneumatiku a já mezitím opravil co se dalo. Na cestu ku Praze jsme vyrazili s dvaceti pěti minutovým zpožděním.

Na absenci pérování zadní nápravy jsem si brzy zvykl a jel poté jako ... jako motorář z Dopravního podniku. Lidi měli vzadu bílé klouby, jak se pevně drželi všeho, čeho se dalo. A na pražské Holešovice jsme dorazili ještě o dvě minuty dříve oproti jízdnímu řádu.

Na druhý den jsem linku obdržel znovu, ovšem v roli instruktora. A tím, kdo se na severní trasu školil, byl Medelák!

Byla to jeho první zkušenost s meziměstskou dopravou a klepal se jak ratlík. Do Mělníka se trochu ortkal. Na vjezdu do obce Tupadly to však přišlo. Zrovna se mě ptal jeden z cestujících na následující stanici, takže jsem nevěnoval pozornost dění před autobusem. Tu mi v krajním perimetru pravého oka utkvělo pravidelné oranžové blikání. Před námi odbočovalo auto doleva a stálo přitom v našem jízdním pruhu! Medelák měl jednu ruku vystrčenou z okénka a druhou něco právě ladil na kase. Auto neregistroval!

"Bacha vole!"

Pozdě! I přes poměrně prudké následné brzdění se zadek stojícího automobilu nezadržitelně blížil, až zmizel zcela z mého pohledu pod přední palubní deskou. Ozvala se tupá rána a auto se opět objevilo, ovšem v trochu pozměněném stavu než předtím, tancujíc přitom neobvyklý pohyb od krajnice ke krajnici.

Medelák seděl za volantem a tiše klel. Polovina autobusu už klepala na přední dveře ve snaze rychle vystoupit a chytit na blízké stanici další spoj, z venku na dveře bušil pro změnu chlapík z nabouraného auta, ve snaze alespoň poznat svého soka. Nakonec jsem po ovladačích dveří musel sáhnout já.

Kupodivu měl chlapík v havarovaném autě smysl pro pochopení a vlastně vůbec nenadával. Spíše nasadil smutný výraz při pohledu na svého, do té doby neškrábnutého a pravidelně leštěného plechového miláčka. Medeláka to stálo litr na pokutě, nás všechny dvouhodinové zpoždění a hodinové na zpáteční cestě.

A vůbec nejlépe se zachoval Štěpánek po našem návratu na garáž.
"Nic si z toho nedělejte, pane Medelský! Dokud šustěj plechy, jde vo hovno. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Škodu zaplatí pojistka a škodu na autobuse si opravíme."

Ještě několikrát jsem severní linku jel, ovšem stále více mě nebavila čtyř hodinová pauza na jejím konci. Jablonné je sice zajímavé město, ale trávit v něm takovou dobu bývalo neuvěřitelnou nudou. Vrátil jsem se proto na mojí oblíbenou stodesítku a na meziměsto se už nijak netlačil.

Vytištěno : 19. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 2.11.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=356