Díl sedmdesátý sedmý - krok jinam

Když jsem krátce po získání řidičského oprávnění k řízení autobusů zavolal mému budoucímu brigádnickému chlebodárci Štěpánkovi, už při našem dlouhém úvodním hovoru zmiňoval, že u něj na garáži sídlí další autobusoví dopravci, kteří též shánějí řidiče. Zřejmě tak mluvil v zápalu vyprávění, neb to byl člověk, který měl snad i polštář s logem Karosy. V tu chvíli mě ale napadlo, že si vlastně kryje záda pro případ, že bych se ukázal být spíše pasažérem za volantem, než řidičem. Problematický článek mezi pedály a volantem by pak lehce s lidskou tváří vyměnil doporučením dopravcům jiným. Asi jsem to při první jízdě úplně nepodělal, protože od té doby už o konkurenci mlčel a zaměstnával mě natolik, že jsem sotva stíhal. Sám Štěpánek vlastnil několik meziměstských linek, na kterých jsem si chtěl svou polívčičku také ohřát, ty ale míval obsazeny stálou posádkou a jen zřídka uvolnily pro nás brigádníky. To až za několik měsíců kartami zamíchal úraz jednoho z kmenových zaměstnanců a my mohli vyrazit i mimo město.

Vítanou příležitostí se stala autobusová doprava Zdeněk Vastl. Chlapík vlastnil dva autobusy a provozoval dvě linky na Šumavu. Obě mířily stejným směrem s půlhodinovým rozdílem až za Strakonice, kde se jedna oddělila k jízdě přes Vacov, Javorník a Stachy do Vimperka. Druhá mířila přímo na Vimperk, odkud stoupala ještě přes Stachy do areálu Zadova.

S Vastlem nás seznámil v minulém díle zmíněný Beringer. Tomáš byl zajímavým typem šoféra, známým mezi množstvím dopravců. Nejlépe jej ovšem znala pojišťovna ještě z dob jeho řízení kamionů. Svůj první návěs se zbožím odpřáhl ve vysoké rychlosti uprostřed Cínoveckého kopce. Duchapřítomně opustil kabinu kamionu dříve, než stačila spadnout do rokle vedle silnice za návěsem. Přes pražskou Jižní spojku pro změnu položil napříč návěs plný živých prasat. Častovali jsme ho za to žertem průpovídkami, že až jednou dorazí do cíle v pořádku, tak půjde o malý zázrak. Opětoval pro změnu hláškami, že nemáme najeto, co on nacouváno.

Tak právě Tomáš doporučil mě Vastla a jemu mě. V pátek jsem se potom svezl s Tomášem linku na Zadov a ve Stachách jsem si s Vastlem plácl. Když jsem se pak zmínil u Štěpánka, vřele mi spolupráci s Vastlem nedoporučoval a nabízel náhradou svoje linky. Ale já byl rozhodnutý to zkusit a zadělal si tak na cenné zkušenosti ...

Svou první jízdu na linku číslo dvě jsem vyrážel naslepo. Vyfasoval jsem novější Vastlův autobus a k němu jízdní řád. To bylo vše. Trasu jsem tou dobou neznal.
"Oni ti lidi řeknou, kam máš jet!"
Ze své první jízdy na Šumavu jsem neměl radost. Už od pátečního rána jsem sledoval ve zprávách, jak na jižních horách vytrvale a urputně sněží. Nebyl to tehdy první den, který byl na sněhovou nadílku bohatý. Jako morální vzpruha se mnou jel kamarád Horáček, starý vyježděný šofér, školící se na stejnou linku jako já.

Vyrazili jsme velmi brzy s plánem dojet na Knížecí, kde zajdeme na jídlo dříve, než začneme nabírat lidi. Časovou rezervu jsme měli velikou. Při prohlídce autobusu jsem však rychle zjistil, že zadní vnitřní pneumatika postrádá tlak. Místo na Knížecí jsme tedy rychle vyrazili do gumárny Dopravního podniku, kde mi kolo přednostně opravili. Na Knížecí jsme dorazili pět minut před odjezdem, sotva jsme stačili naložit 48 sedících a 12 stojících lidí a už jsme museli chvátat na jih. Toho dne se nám lepila smůla na paty. Za odbočkou na Lety byla silnice kvůli vážné dopravní nehodě uzavřená. Policista odkláněl dopravu přes Blatnou. Pořádná zajížďka! Ždímal jsem z autobusu maximální výkony, ale ve Strakonicích jsem měl deseti minutové zpoždění.

Za odbočkou na Vacov to přišlo. Do té doby celkem sjízdné silnice pokryl sníh. S přibývajícími kilometry směrem k vrškům se zvedaly stále vyšší hradby odhrnutého sněhu podél silnic, někdy i místy zcela zakrývaly výhledy do stran. Do toho přišla hustá chumelenice. Ve tmě a vánici se neorientovali ani dva cestující, kteří nám do té doby radili, kudy máme jet. Ještě že se mnou jel Horáček, prozíravě vybavený mapou. Pravé "žrádlo" přišlo na Javorníku. Vozovka se změnila na kluziště. Nějaké děti po silnici sáňkovaly. Když jsem pak sjížděl od Javorníku do údolí, krve by se ve mě nikdo nedořezal. Sebemenší dotek brzdového pedálu znamenal smyk. Rychlost jsem udržoval pouze motorovou brzdou se současným zabořením pravých kol do vysoké brázdy sněhu. I tak se ale rychlost v jednu chvíli zvýšila natolik, že jsem musel pomoci brzdou a autobus mi pak pod zadkem tancoval jak baletka.

A najednou přišla opět čistá a nezledovatělá vozovka. Úleva to byla dokonalá. Přes Stachy jsem dorazil bez dalších příhod do Vimperka s pěti minutovým zpožděním. Přesto jsem od jednoho "Lojzy" obdržel "poprc" za to, že nejezdím na čas.
"Vy jste neviděl, čím jsme jeli?"
"To je mi jedno, vy jste profík. Máte to zvládnout i tak!"

V tuto chvíli zapracovala lidská solidarita a několik dalších cestujících, včetně žen, jej otevřeně poslalo do prdele. Načež mi většina z nich přála šťastný návrat na Prahu. Jízda zpět už byla dobrá, manipulační přejezd do hlavního města už probíhal po hlavních silnicích.

Vastl byl spokojen a s odměnou za jízdu i já. Několikrát jsem se pak svezl linkou na Zadov, když mě pak odradila od podobných jízd příhoda, která se odehrála v polovině února následujícího roku. Hlavní roli v ní hrál Beringer.

V pátek krátce po poledni mi najednou volal Vastl. Potřeboval od svojí chalupy u Zadova odvézt svůj devítimístný mikrobus do Prahy. Jízdu mi zaplatí jako bych jel autobusem. Tam mě odveze linka. Řídit bude Beringer a trasu bude ukazovat Medelákovi. Znělo to dobře, na odpoledne jsem u Štěpánka hlášenou jízdu neměl, časem i ochotou jsem tedy disponoval.

Na Šumavě na silnicích opět ležel čerstvý sníh a kolem silnic obrovské valy nahrnuté zmrzlé bílo černé břečky. Stromy se pod náporem velké vrstvy sněhu ohýbaly až téměř k silnici. Bylo po sedmé hodině večerní, když jsem před Zadovem usedl za volant krásné nové dodávky a sledoval koncová světla linkového autobusu, mířícího s Medelákem na palubě a Beringerem za volantem ku Praze. Nastartoval jsem, a nechal motor zahřát. Z automatického topení se začal krásně po autě linout teplý vzduch a z reproduktorů poslední album od Metallicy, jejíž CD jsem si za tím účelem dovezl. Když vtom zazvonil telefon. Beringer!

"Přijeď pro nás. Stojíme ve Zdíkově. nejde mi sešlápnout spojka!"
"A co já s tim? Jeď bez spojky, ne?"
"To nejde!"
"Ale de. Rozjeď to na startér a pak se trefuj otáčkama do kvaltů. Nebo to puč Medelákovi, von ti to ukáže!"
"Di do prdele! Přijeď!"

Byl jsem vůl. Přijel jsem!

V autobuse čekalo 8 lidí na to, co bude dál. Zběžně jsem zjistil, že opravit to jen tak nepůjde. Musíme jet na Prahu bez spojky. To ale Vastl zamítl s tím, že ve vojenském areálu v nedalekém Sloupu má svoje pronajaté dílny, kde má vybavení na opravu ovládání spojky. Nabral jsem tedy lidi do dodávky a odvezl je do Vimperka, kde naštěstí chytli funkční spoj na Prahu. Vrátil jsem se zpátky do Zdíkova.

Beringer měnil barvy jak chameleon, když měl sednout za volant a dopravit autobus do nedalekých kasáren bez použití spojky. Vyměníme se tedy. Oni dva tedy sednou do dodávky, pojedou přede mnou a dorazíme do dílen, kde autobus opravíme. Pak pojedeme na Prahu.

Jel jsem tedy za dodávkou. Beringerovi se opět vrátila krev do žil a jel jako magor. Za chvíli mi volá, že jede napřed nalézt dílnu. Jel jsem tedy tmou po jeho stopách až do útrob bývalých vojenských kasáren. Tady jsem zastavil a čekal instrukcí od kamarádů. A dočkal jsem se.

Asi za deset minut opět telefon. Překotná slova Tomášova bych shrnul do této věty:
"Zapadli jsme v lese, sežeň nám pomoc, dochází mi baterka od telefonu. Zařiď to!"

Neměl jsem funkční spojku, vytahovat z příkopu jsem je nemohl. Stál jsem sám ve tmě, v opuštěném areálu, v přívalu sněhu shora a v obrovských masách zmrzlé vody kolem. Čuráci! Nadával jsem jak špaček, ale bylo mi to houby platné. Byl jsem nalehko, tak nějak jsem nepočítal s tím, že mojí dodávku kamarádi vyválejí v lese. Vydal jsem se po jejich stopách, ale asi po kilometru cesty hlubokým lesem jsem to vzdal. Vrátil jsem se k autobusu ve chvíli, kdy dorazili policajti. Vysvětlil jsem jim o co jde, oni se mi vysmáli a odjeli. Neměl jsem tušení, co dál.

Zavolal jsem tedy městskou policii s prosbou o pomoc. Proti státním byli neuvěřitelně vstřícní. Zanedlouho dorazila hlídka v terénním autě. Ukázal jsem jim, kterým směrem kamarádi jeli a oni se vydali po stopách. Za pět minut byli zpátky. Sami. K mým kamarádům ani nedorazili, museli se otočit, neb by i oni s terénním autem pravděpodobně uvízli. Ovšem nevzdali to a zavolali na jedno telefonní číslo.
"Bude to dobrý", povídali mi.
Asi za hodinku jsem uslyšel hučení motoru a do vojenského areálu se vřítil obrovský lesní traktor. Takový ten těžní. Ukázali jsme mu cestu a už jen sledovali cestičku dálkových světel, která mizela v nedohlednu. "Jestli zapadne i on, tak jsme tu do jara", prohlásil jsem. Trvalo to asi dvacet minut, když se dálková světla opět objevila proti nám. Traktor se řítil na plný plyn a za nám na laně vlála naše dodávka.

"Ty vole, voni byli pět kiláků daleko! Já myslel, že tam jeli teréňákem, a voni tam vjeli dodávkou!" houkl z okénka traktorista. "Magoři", dodal ještě.

Traktoristovi jsme dali nemalý peníz z kasy, policistům poděkovali a o dva dny později místnímu obecnímu úřadu zaslali pochvalný dopis za jejich ochotu pomoci.

Jenže našemu martyriu nebyl ještě konec.

Chytil jsem se volantu autobusu, že jej tedy odvezu na Prahu. Medelák usedl ke mě, Beringer do dodávky. Vypnul jsem motor, zařadil jedničku a vzal za startér. Ozvala se tlumená rána, znějící jako elektrický výboj. A vše zhaslo! Takže jsme měli nejen autobus bez spojky, ale i bez běžícího motoru a bez proudu. Problém jsme rychle nalezli u baterek. Hlavní silový kabel byl u plusové svorky přepálený. Nahradit jej nebylo jak, řešení se nabízelo v manuálním spojení s kontaktem baterie a nastartováním motoru. Světla a potřebné elektrické zařízení pak bude živit alternátor.

A neměli jsme šanci se rozjet. Tlačili jsme autobus asi dvě stě metrů ke svahu, kde jsem ho nakonec pustil z kopce a mohl zařadit rychlosti. Cestou na Prahu jsem nesměl nikde zastavit!

A tak jsme valili nocí. Nemožnost pomoci si spojkou na kluzkém povrchu a při řazení pečlivě ladit otáčky motoru s hřídelí v převodovce, z toho všeho jsem měl nemalé vrásky na čele. "Že se na to nevyseru", říkal jsem si snad stokrát za tu jízdu v duchu.

Paradoxně nejtěžší bylo projetí Strakonicemi. Zastavit jsme nemohli, ale dávat přednost jsme museli. Vypočítávat, jak se vejít mezi auta, odhadnout zelenou na semaforu ...

Když jsme projeli Strakonicemi, propukli jsme s Medelákem v obrovský jásot. Nejhorší máme za sebou!

Do garáže jsme dorazili před čtvrtou hodinou ranní.

O den později nám Vastl sdělil, že spojku nebylo v našich silách opravit ani v dílnách na Sloupu, neboť praskla hlavní vypínací páka. Tu nebylo možné vyměnit bez vyjmutí převodovky a ani díl skladem v dílnách skutečně neměl. Takže naše martyrium ohledně hledání dílen bylo zbytečné.

Poté jsem nějakou dobu na Vastla kašlal. Štěpánek mě na městských, příměstských i smluvních linkách vytěžoval až na hranici toho, co jsem si mohl dovolit a měl jsem u něj peníze, o jakých se mi ani nesnilo. Měl jsem u něj navíc pohodlí i slušné zázemí. Nikdy se mi autobus u Štěpánka nezastavil a když se jednou pokazila drobná součást, dovezl mi jí osobně na konečnou a společně jsme autobus ještě před vyjetím na další kolo opravili. To u Vastla nebylo, tam byl řidič na všechno sám a bez prostředků.

Přesto jsem ještě jednou na jaře na jeho nabídku smluvní přepravy kývl. Měl jsem v sobotu i neděli odvážet nejmenované folklórní sdružení na festival do Tuchlovic. V sobotu budu mít připravený autobus v garáži u Štěpánka. Byl tam, ale s úplně suchou nádrží. Naštěstí Štěpánek kontroloval ranní výjezdy svých autobusů, takže mi alespoň sto litrů nafty do nádrže natočil. Do nádrže o obsahu litrů patnáct set to bylo jako když plivne. Vyrazil jsem tedy k západu a o hodinu později se mi na Patočkově ulici hnal do autobusu dav. Dle slov Vastla mělo jít o dětský pěvecký sbor a do autobusu se mi hrnul dívčí taneční sbor, všechny kolem dvacátého roku života. V Tuchlovicích jsem zaparkoval na náměstí a chystal se celý den prolenošit v autobuse. Jenže to by si slečny nesměly prostory autobusu vyhlásit za šatnu a využívat jej při častých převlékáních mezi představeními. A jak asi bylo mě, když jsem tam musel asistovat . K večeru se všechny ve finále dokonale nacucaly chlastem a za jízdy pak po autobuse tancovaly.

Druhý den už jsem vezl opravdu ten dětský sbor, který byl oproti dorostenkám z minulého dne podstatně kulturnější.

Za tenhle zájezd jsem pro změnu od Vastla vůbec nedostal zaplaceno. Tím jsem vypověděl spolupráci a na jeho linkové autobusy už nikdy v životě nesedl. Taky nebyl důvod, přišlo období, které bych mohl nazvat zlatými časy u Štěpánka.

Vytištěno : 23. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 15.10.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=353