Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Díl sedmdesátý čtvrtý - cestou k rozvodu


Třicet devět kilometrů, což v tehdejší době znamenalo přibližně tři čtvrtě hodiny jízdy autem, mě začalo dělit od synka. Rovnalo se to také téměř dvěma hodinám jednosměrné jízdy hromadnou přepravou. Strouhanka i s Tomášem zakotvila na okraji nejmenované vesnice nedaleko Mělníka. Přestěhovali se k maníkovi, bydlícímu s mámou v malém rodinném domku. Tomáš tak ke svému prvnímu svátku dostal jako dárek nové bydlení i chlapa. Vše se navíc odehrávalo paralelně s posledními dny mého auta. Škodovka už mi řekla své poslední slovo. Její stav byl neudržitelný, koroze karoserie probíhala natolik rychle, že jsem nestíhal plátovat. I motor s ostatním převodovým ústrojím už práci vzdával. Nemohl jsem investovat značné prostředky pro rozsáhlé opravy vozidla, přišlo tedy nutné zlo v podobě předání Škodověnky ke sešrotování. K němu došlo hned ten týden poté, co jsem se vrátil z druhého vandru, zmíněného v minulém díle. Takže jsem v bytě na Jižním městě osiřel a prostředek k rychlému přesunu po silnicích rozdrtil lis hostivařského podniku Kovošrot.

Náš rozchod byl rychlý a nenásilný. Jak lidé po rozchodech dosti často hází tomu druhému klacky pod nohy, tak u nás se tohle nedělo. O majetek nabytý za stavu manželského jsme se celkem spravedlivě rozdělili, i když více jsem na tom získal asi já. Problémy přišly až později.

Neměl jsem tou dobou dvoustopý dopravní prostředek a vzdálenost k Mělníku jsem trávit v hromadné přepravě nechtěl. Takže jsem kluka viděl v podstatě jen sporadicky, vlastně jen ve chvílích, kdy Strouhanka mířila k návštěvě sestry a nebo když mě pro Tomáše odvezl Medelák.

Brzy mi přišla první obsílka k soudu. Bude nutné upravit výchovu dítěte a stanovit jeho výživu. K soudu jsme zamířili o dva měsíce později do Mělníka. Vezl mě tam Medelák a dorazil jsem vlivem dopravních kolon na periferii Prahy k samotnému jednání o půl hodiny později. Na lavici obžalovaných jsem si vyslechl moje povinnosti, načež se soudce optal, jestli něco namítám o svěření syna do péče Strouhanky. Nenamítal jsem nic. Potřebuji upravit soudně vídání dítěte? Nepotřebuji. Domluvili jste se na alimentech? Domluvili. Soudce tedy na všechno kývl, vyslechl jsem si rozsudek, na jehož závěru soudce konstatoval, že dvou minutové vypořádání mezi párem v rozchodu za svou kariéru ještě nezažil.

U pobočky České Spořitelny jsem ten den zadal trvalý příkaz s názvem Alimenty. V pravidelných měsíčních platbách jsem zadal částku o 500 kč vyšší, než mi ukládal soud.

Stejně tak rychlé bylo řízení rozvodové, které probíhalo u soudu blízko pražského Karlova náměstí. Tady jsem měl možnost to zaseknout. Soudkyně mi nabídla možnost vznést odpor, který bude znamenat roční odklad rozvodu. Prý se to dělá na zkoušku, některé páry se údajně během "zkušební doby" k sobě vrátí. Nechtěl jsem a souhlasil jsem s rozvodem. O měsíc později rozsudek nabyl právní moci a byl jsem oficiálně opět svobodný.

Tím ale také nakrátko skončilo relativně klidné období. Maník evidentně potřeboval pojistku, kterou získal tím, že náš rozvod nabyl právní moci. Měl teď Strouhanku doma "pojištěnou" a začal dělat problémy.

Alkoholem nacucaný přišel domů poprvé na počátku léta. O týden později už padly první rány. "Chtěla jsi to? Máš to!" odpověděl jsem cynicky na její telefonát. Když se tak stalo potřetí, musel jsem zasahovat, neb hrozilo, že to schytá i Tomáš.

Poté se již k domácímu "hrdinství" nesnížil, ale pro změnu si vybral za cíl mě. Samozřejmě necílil přímo. Hlášky vůči mojí osobě mířily vždy prostřednictvím a zpravidla na velkou vzdálenost skrze mobilní operátory. Když jsem byl blízko, on zmizel raději daleko. Problém nastal jednou, kdy ruply nervy mě a prostě jsem si pro něj dojel. Pomohli až kamarádi z hospody, které na mě zavolal.

Přímým konfrontacím se mnou se pak nadále úzkostlivě vyhýbal. Přestože jsem mu "přenechal území" bez odporu, byl jsem jeho cílem číslo jedna. Svou roli možná sehrálo i to, že tou dobou jsem se vyhraňoval vůči lidem jemu podobným. Jeho zemřelý otec totiž, byť to syn vehementně popíral, byl součástí nejmenovaného etnika. Abych neskončil jako můj brácha, věnoval jsem se již nějaký čas cvičení útočného bojového umění a dosáhl v něm poměrně vysoké mety. Touto dobou jsem byl na vrcholu svých sil a nikterak se netajil přesvědčením vůči jemu podobným.

Výhrůžkou ani silou mě nedokázal uštědřit lekci, vzal to tedy jinou, poměrně hodně drsnou cestou. Přes syna. Ale to už bude jiný příběh.

I přes všechny útrapy jsme se Strouhankou udrželi stav, kdy se v podstatě na všem domluvíme a dodnes vlastně spolu vycházíme celkem dobře. I jí při některých sporech létal do výšin adrenalin, v těchto případech však velmi dobře pomáhala vzdálenost mezi námi, která umožňovala ukončení telefonního hovoru následně po poslání její osoby do útrob záchodové mísy. Když jsme pak oba vychladli, opět jsme spolu dokázali mluvit normálně.

Velmi brzy po našem rozvodu jsem se stal opět motorizovaným občanem. Vlastnictví vozidla jsem si mohl dovolit, neb jsem učinil rozhodnutí, které dodnes považuji za jedno z nejlepších ve svém životě.

A to tom příště.


Vytištěno : 14. 10. 2019 | Autor : Jan Vála | 12.10.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=347