Díl šedesátý devátý - ze svobodné vlny

Psal se rok 1983. Bylo mi šest let a bráchovi devět, když jsme se přestěhovali na Jižní město. Oproti němu jsem měl jednu velkou výhodu. Když jsem poprvé zamířil do školních lavic, nemusel jsem se představovat již zavedenému i sžitému kolektivu, naše stěhování z Hrnčíř na sídliště proběhlo právě na konci mojí docházky do mateřské školky a ještě před nástupem do třídy první. Start jsem měl oproti bratrovi jednodušší. Protože jsem patřil k takzvaným Husákovým dětem, byl jsem součástí jednoho z nejsilnějších ročníků. Kvůli velkému počtu dětí tehdy krom standardních čtyř tříd přidali ještě jednu a mě zařadili právě do ní. Na svoje Éčko jsme byli náležitě hrdí. Školní výuka byla pro mě nutným zlem, nijak zvlášť jsem se na přísun vědomostí do mojí hlavy ještě před nástupem netěšil. Naše třída byla na můj vkus trochu moc hodná, často jsem se závistí poslouchal o přestávkách hlahol od ostatních tříd ve stejném ročníku, když moje okolí bylo pilně studující a připravující se na další hodinu. Přesto i u nás se našla partička čtyř kluků, kteří tu rutinu velmi rádi narušovali. Nebudu zapírat, že součástí té povedené partičky jsem byl i já.

Už od prvních chvil mi asi nejvíce seděl drobný klučík s kulatou hlavou a s dokonalým, mírně syčákovským potenciálem. A protože i já jsem byl vybaven nemalou schopností konat průsery a nekonat vždy to, co se ode mne očekává, brzy jsme si začali velmi rozumět. Můj brácha o něm zkraje prohlásil, že má hlavu jak pomeranč, ale protože se to dlouze vyslovuje, zkrátil přirovnání k jinému tropickému ovoci. Že má hlavu jak grep se velmi rychle rozkřiklo a už v podstatě od druhé třídy mu neřekl nikdo jinak, než Grepa.

Už od počátků jsme mívali svůj, pro dospělé jen stěží pochopitelný výukový program. Přírodovědu jsme chodívali řešit za hranice sídliště, hodiny fyziky jsme konzultovali při sledování dynamiky vypálených střel z praků, fyzičku jsme si pěstovali na stromech v "hodinách tělocviku", anatomii jsme studovali na spolužačkách většinou bez jejich souhlasu a pracovní výchovu jsme absolvovali při stavbách opevněných úkrytů v okolí města. Jeho máma měla pro podobné aktivity natolik malé pochopení, že Grepu jednoho večera přivedla k nám domů a na mojí mámě požadovala, ať pomůže zamezit kamarádství mezi námi. Protože byla neúspěšná, vymohla alespoň Grepovo přeřazení do jiné třídy, což mělo za následek sice jistá omezení našich aktivit, ale jinak to nevedlo k ničemu.

Když bylo Grepovi kolem deseti let věku, zemřela mu máma na rakovinu. Zanechala po sobě čtyři děti v péči svého manžela. Tátu Strouhala jsme mívali všichni rádi, býval standardním typem tatíka s dobrým srdcem, který příliš výchovných korekcí nevytvářel a mnoho povinností po dětech nevyžadoval. Však také aby měl svatozář, musel se náhle starat sám o čtyři děti.

Nejstarší sestra už sice pomalu opouštěla rodný práh, ale ti tři ostatní mu dávali co proto. Se starší Grepovo sestrou Jarkou jsme chodili do stejné třídy, do školy šla později a proto se naše ročníky propojily. Grepa byl třetím v pořadí a protože byl klukem, byl u táty nejoblíbenějším. Nejmladším, o rok od Grepy, byla Hanka. Štíhlá hezká černovlasá holka se mi líbila už od druhé třídy, kdy jsem jí po jejím nástupu do prvního ročníku poznal. A protože ani ona nerazila dráhu třídních Hujerů, získala tak i moje sympatie.

Vlastně jsem celou rodinu Strouhalů znal více než dobře. Po smrti jejich mámy se ledy uvolnily. Grepa mohl kdykoliv k nám, já mohl navštěvovat je. Což mě docela bavilo, vzhledem k tomu, že Strouhalovi měli jako jedni z prvních doma videopřehrávač. Promítání Barbara Conanna a podobných filmů se simultárním překladem bývalo u nich legendární záležitostí. Hudbu jsme chodívali poslouchat k Procházkům, kteří mívali obrovskou hifi věž, ale v "kinu" drželi Strouhalovi prim až do konce minulého režimu.

Když se změnila vláda, tedy když padla ta čtyřicetiletá, tou dobou se měnily i moje priority. Začal jsem se naplno věnovat vandrovnímu koníčku. Chytil jsem se spolu s bráchou party z Uhříněvse a vandrovní i osadní činnosti jsme se věnovali téměř veškerý svůj volný čas. Na dva roky v podstatě Grepa zmizel z našeho blízkého okolí, dodnes nevím vlastně proč. Každopádně se objevil na konci roku 1992 na srubu na Benických skalkách a od té doby se stal součástí naší osady i většiny vandrů. Zpočátku jeho začlenění do party slušňáků nebylo jednoduché, Grepa na rozdíl ode mě nepřevlékl kabát z role syčáka do role vzorného trampa. Můj kámoš to byl, ale stalo se párkrát, že ostatním jeho přítomnost příliš nevoněla. Ale co, zvykli si a dodnes jsou některé Grepovo vandrovní příběhy ikonou.

Byl to právě Grepa, s kým jsem po mém návratu nejvíce obnovil neřízenou vandrovní sérii po mém návratu z Hrnčíř. Když jsme ve čtvrtek na konci srpna roku 1999 opěr kuli plány k víkendovém pobytu v oblasti Berounska, přišel Grepa s tím, že by s námi chtěla vyrazit jeho sestra. Ta mladší. Samozřejmě jsem neměl nic proti, ženská společnost byla vítaná.

A tak jsme následující den nevyráželi k Hýskovu jen ve dvou, ve vandrovním oblečení s námi vyrážela i Strouhanka. Rozuměj Strouhalová - Hanka.

Po tomhle vandru jsem se stal mnohem častějším návštěvníkem u Strouhalů a brzy se moje situace ze "svobodného" začala měnit na stav "zadaný".

Nepoučen z předchozích nezdarů jsem ignoroval pracovní stav Strouhanky a považoval jej za dočasný. Znovu jsem si tedy nabrnknul ženskou, která neměla práci. I když se tento stav později trochu změnil, prvopočáteční problém z toho vyplývající zakořenil a nakonec vykvetl. Ale zatím se to zdálo všechno v pohodě, dokonce natolik, že jsem neváhal udělat několik dalších významných rozhodnutí. Strouhanka prošla i "testovacím polygonem" v podobě kontaktu s Medelákem, který se podobně jako Unkas osvědčil v roli člověka, který umí nezaujatým okem odhadnout povahu ženy.

Oblíbil si jí i můj táta, který nám nabídl bydlení. Jejich domek v Hrnčířích tou dobou zel prázdnotou, dostali jsme nabídku trvalého našeho pobytu jen za cenu energií a s tím, že občas budeme zvládat jejich přítomnost. Znělo to moc dobře a proto jsme neváhali. Pictus už neponechal nic náhodě a Strouhanku si za její pracovní nevytíženost vzal jednou pěkně na paškál, pak to ale utichlo a byl klid. Možná neměl být. Ani z mojí strany.

A tak jsem opět byl v Hrnčířích, naštěstí na opačné straně vesnice než bydlela Obzana. Měli jsme klid a nízký nájem.

Asi každý zná, co znamenají dva modré proužky na testeru. Tak na ně jsem hleděl o několik měsíců později. Ale o tom zase jindy.

Vytištěno : 25. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 16.9.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=340