Díl šedesátý šestý - Pictus podruhé

Bylo krátce po mých pátých narozeninách, začalo se v mém okolí dít hned několik velkých a nepříjemných změn. Zemřel děda z máminy strany. Následoval rozkol mezi bratry a sestrou, tedy naší mámou a dvěma strejdy. Děda rodinu po léta tmelil, teď když nebyl, chystalo se jeho potomstvo rozprchnout do světa. Můj rodný dům byl brzy na prodej, kupce se nalezl rychle a mě nezbývalo než se smířit s tím, že opouštím venkovský život, výměnou za ten městský. Než se ale tak stalo, přišla pro nás další rána. Táta odcházel. Byl jsem na něj tenkrát strašně naštvanej, hrozně mě vzalo, že od nás chce odejít, že na nás kašle a nemá nás rád. Takové byly tehdejší moje myšlenky, které mě poháněly k tomu, abych mu v kuchyni alespoň dal na zadek. Nebudu zapírat, že jsem tohle všechno obrečel. Bylo to hrozné období, ale přežili jsme jej a poté už bylo lépe. Táta si svůj odchod nerozmyslel a téměř okamžitě si nalezl známost jinou. Začal žít s Janou, chalupářskou sousedkou odnaproti. Znali jsme jí léta, její dcera Kristýna a synek Jirka byli našimi nejlepšími kamarády.

Proč šli naši od sebe? Na to existují dvě vysvětlení, každé jiné i z jiných úst. Samozřejmě tedy nemohu vědět, co se tenkrát v zákulisí, skryto před našimi dětskými zraky, odehrávalo. Přestože jsou výpovědi našich tak diametrálně rozdílné, popravdě věřím oběma a myslím, že každého hnaly ty svoje důvody.

Táta prý hodně pil, rád si zašel na pivko s kamarády z Uhříněvse a vracel se v ranních hodinách. A protože máma odjakživa alkohol bytostně a programově nesnášela, vážný problém byl na světě.

Táta zase špatně snášel tlak od máminy rodiny. Rodina Polívkovic a z babiččiny strany Potužákovic byla, jak se v dnešní době říká, trochu "vyšší level". Děda poznal babičku na vysoké škole, směr všech tří dětí byl tedy tak trochu určený. Pradědové a prababičky, všichni študovaní. I moje máma s dvěma bratry zamířili k vysokým školám. Jenže děda, coby vysoký člen vedení společnosti Koh-i-nor tenkrát vrazil "pár před držku" někomu z vedení stranického, načež se nuceně poroučel z místa. Msta byla tenkrát dokonalá, dvě děti musely opustit lavice vysokých škol a mámina přihláška na "vejšku" zapadla neznámo kde. Ovšem rodina zůstala alespoň středoškolská a dle slov táty na obyčejného zámečníka, zedníka a malíře v jedné osobě pohlížela shora.

Takže si myslím, že táta rebeloval před řečmi od rodiny tím, že se vracel k dobám svého bouřlivého mládí.

Každopádně, když šli od sebe, bylo to chvilku drsnější, poté se však situace uklidnila a krom několika málo řečí spolu po další roky vycházeli celkem dobře.

A jak fungoval jako táta? V našich očích samozřejmě dokonale, dle slov od jiných prý už méně. Alimenty platil a brával si nás často.

Než tátou vychovatelem, byl spíše starším kamarádem a vzorem. Role tátů je v těchto případech myslím mnohem jednodušší. Výchovu přenechal mámě, učil nás svým poznatkům a nabízel nám zábavu. Nemusel tak činit nepopulární rozhodnutí, jako nás například nutit k učení a běžným denním povinnostem. To všechno si vyžrala máma. Vlastnil auto, čímž získal významnou výhodu. Akční víkendový rádius se tak mnohonásobně zvýšil, mohli jsme v podstatě libovolně cestovat po našich oblíbených hradech. Myslím si, že takhle to bylo hezky nastaveno. Přísná máma, která nás vychovávala i navedla do života, a hodný táta, který nám ukázal všechno ostatní.

Byl i zcela odlišný svým přístupem. Nedělal vědu z průserů, těch těžkých byl řešitelem. Když mu máma volala, že jsem ve škole dal někomu přes hubu, odbyl jí slovy, že je to lepší, než abych přes ni dostal. A že bude mít raději synka za syčáka, než za vola. Když počet poznámek svého času přesáhl kapacitu mojí žákovské knížky, odeslala mě s ní máma k němu s tím, že od něj alespoň pořádně dostanu přes hubu. Nejen že jsem nedostal, měl jsem pocit, že je snad i trochu hrdý.

Byl neuvěřitelně dobrosrdečným člověkem. S každým chtěl vycházet, uměl se pobít, ale zároveň rychle usmířit. Nesnášel hádky, buď je řešil silou, nebo prostě odešel. Několikrát jsem jej podezíral z toho, že kámen, vymrštěný z jeho praku směrem k nepřátelům z vesnice Netluky, obaloval do omluvného dopisu. Nebo když rozbíjel cihly o hlavy svých soků, kavalírsky je jistě poté zvedal na nohy a chladil jim vodou z Říčanského potoka následné boule na hlavách. Ale vážně, asi si v mládí vybojoval svoje a s věkem odešel od nepřátelství ke kamarádství.

Protože byl starým čundrákem, vedl nás od počátků k pobytu v přírodě. Na klasické vandry jsme ale jako menší nejezdili. Když jsem však ve svých třinácti letech přišel za ním postěžovat si, že mi zřejmě nevyjde z důvodu stěhování kamaráda stavba boudy pod Benickou skalkou, vypadal, jako když ho někdo polije živou vodou. V tu chvíli se mu vrátily dětské časy. Vždyť na Benických proseděl nejeden večer u ohníčku. Stavbu srubu tam vzal za vlastní. Když pak nastalo naše vandrovní období, byl v sedmém nebi.

Naše neřesti příliš neřešil. Když jsme poprvé, v mých třinácti letech, zažehli ohníček před srubem na Benických skalkách, a opekli jsme si nad ním slepičí mládě, sám mi nabídl jeho zapití pivem. Když jsem o dva roky později, na tom samém místě, každou chvilku odcházel od ohně kamsi do okolí, sjel mě slovy:
"Prosím tě, zapal si cigáro klidně tady. Nemusíš furt kvůli tomu chodit pryč. Spíš mi vadí, že mi to neřekneš a děláš ze mě pitomce, že si myslíš, že to neprohlídnu!"
Moc výchovné k synkovi to nebylo, ale co měl dělat. Kázat někomu o nekouření s cigaretou v ruce, to by prostě nebyl jeho styl.

Dvakrát se stalo, že ale svoje výchovné chvilky měl. A neuměl to. Zpravidla se tak stávalo po nějakém tom pivku. Býval pak hodně nepříjemný. Jednou u ohně rozložil celý čundr, v podstatě kvůli malichernosti. Podruhé, to jsem byl už starší, jsme se dokonce porvali. A druhý den jsme byli zase nejlepší kamarádi.

Jak čas plynul, postupně ubýval na čundrech. Měl trochu problémy doma s jeho manželkou. Tentokrát musel řešit on, že si ona ráda přihnula z alkoholu. Byla to pro něj asi těžká zkouška, ta těžší ale měla ještě přijít. A bohužel nebyla jediná.

Možná si opravdu vybojoval svoje ve svém mládí a teď ho síly opouštěly. V březnu roku 1997 mu zemřel syn. Zvládal to jen velmi těžce. Žal utápěl v alkoholu. Ale co bylo těžší, sám si ulehčit neuměl. Na zahradě jejich chalupy si postupem času vybudoval menší sroubek, kde se obklopoval fotkami Unkase. Hrával tam písničky, které míval Unkas rád, dělal si tam v podstatě tryznu.

Trvalo to zhruba rok, než pochopil, že steskem Unkase zpět nepřivede. Začal se dostávat z nejhoršího a vracel se zpět k tomu starému dobrému Pictusovi, takovému, jakého jsme jej všichni znali.

Jenže osud s ním měl jiné plány. Na jaře roku 1999 si prošel klasickým nachlazením. Zbavil se teplot, doléčil se, přesto chrapot v jeho krku neustával. Navštívil tedy doktora, ten jej odeslal do nemocnice, kde pro něj měli zprávu…

Ale o tom zase příště.

Vytištěno : 20. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 21.8.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=337