Díl šedesátý pátý - Pictus

V časných ranních hodinách sedmého dne měsíce října roku 1951 mého tátu přestalo bavit sídlit v dutině břišní jeho mamky a rozhodl se, že konečně ucítí, jak voní vzduch porodního sálu v pražských Vinohradech. O několik hodin později poprvé svým hlasem dal najevo, že na světě je další človíček. Dostal jméno Jirka a stal se druhorozeným pokračovatelem rodu Válů. O tři roky později jej následoval brácha Pavel. O prvním ze třech bratrů mnoho nevím, nikdo o něm příliš nemluvil. Jmenoval se Míla a v jeho jedenácti letech, v době, kdy mému tátovi bylo o čtyři roky méně, jej na okraji Uhříněvse srazilo auto z kola. Srážku by údajně přežil, alkoholem nacucaný řidič, povídá se, že vysoký člen komunistické strany, však ve snaze zakrýt nehodu, odtáhl jej z cesty do příkopu, kde se v bezvědomí utopil v kaluži. Stalo se tak v padesátých letech, nikdo proto o tom příliš nemluvil a policajti tenkrát dostali zákaz nehodu detailně vyšetřovat. Tátu to tenkrát asi hodně sebralo. I po mnoha letech byl na informace o zemřelém bratrovi skoupý.

Už od útlého mládí, z dob jeho dětských her, dostal od někoho přezdívku Pictus. Vydržela mu dlouho a v podstatě zlidověla. My, mladší generace, jsme jej nazývali tátou, ale o něm mluvili jako o Pictusovi. Asi jako zlidověla přezdívka "Unkas" mému bráchovi, kdy jej pouze blízcí znali jménem Michal, i tátu znalo širší okolí spíše jako Pictuse.

Dle slov mojí babičky byl táta pěkné kvítko. Jeho činy i styl mě v mnohém inspirovaly a velmi často jsem je bral jako vzor svému jednání. Už od doby, kdy udržel v ruce prak, se jím uměl dokonale ohánět. Na rozdíl ode mě však měl svého nepřítele, potažmo dostatek pohyblivých cílů pro projektily jeho praku. Už od brzkých let byl totiž předákem party Uhříněváků, která měla roky nevyřízené účty se sousedními Netlukáři. Časté boje probíhaly v předpolí výzkumného ústavu na okraji Uhříněvse. Války to byly poměrně líté, obě strany chodívaly k domovům často velmi pošramoceny. Táta, coby práče, kosil řady nepřítele na dálku, když se však během jedné z bitev "na tělo" probral po ráně půlcihlovkou do hlavy, vstal a štípacími kleštěmi ustřihl sokovi na útěku kus zad. Následný stav soupeře Pictus nikdy neuvedl.

Podobné nepřátele jsem na okraji Jižního města nikdy neměl, přesto jsem v ně doufal a úpěnlivě se na ně připravoval budováním opěrných opevněných bodů za hranicemi sídliště.

Pictus si tak vybojoval po Uhříněvsi ve své generaci čest a uznání. A dodnes, mezi starými Uhříněváky, nikoliv mezi novodobou náplavou, má svoje místo ve virtuální pamětní síni.

Alkoholem přemožený dorazil poprvé domů ve svých třinácti letech. Jeho máma vyletěla jako čertík z papírové krabičky a jala se synovi uštědřit důkladnou nakládačku. Leč tu zasáhl jeho táta, můj oblíbený děda bohém, a zmírnil zlost svojí manželky se slovy:
"Nech ho bejt, on by ani nevěděl, že ho mlátíš."
Dědovi rychle došlo, že jeho syn se dokonale potrestal sám, už jen cestou domů. 20 schodů, které dělilo jejich byt od vchodu do domu, zdolával táta natřikrát, z toho dvakrát se od dveří neplánovaně v kotrmelcích vrátil zpět ke vchodu. Nakládačku druhý den ani nepotřeboval, byl v horším stavu, než po nejlítějším boji s Netlukáři.

Ve školním věku byl Pictus takový hezounek, který imponoval opačnému pohlaví. A jako šéf party si mohl vybírat. Že si v dorosteneckých letech vybral mojí mámu za partnerku, dodnes kvituji s potěšením.

Parta Uhříněváků se ovšem nezabývala jen bohulibými činnostmi v podobě fyzického ataku sousedů, někdy od druhé poloviny školních let začali vyrážet na vandry. Zprvu jen k ohníčkům na Benické skalky, později společně založili trampskou osadu Vevers a vyráželi dále. Ano, svůj vandrovní start jsme měli místem stejný, jako náš táta. Netlukářům přenechali území a naplno se věnovali trempu. Část blízká Pictusovi zasvětila čundrům celý život.

Vyučil se zámečníkem a po škole si našel práci v Uhříněvské Lanovce. To byla fabrika na výrobu lan, se sídlem na Moravě a pobočkou na okraji Prahy. Celkem brzy se vypracoval na parťáka okárny. Jednou jsme za tátou vyrazili na návštěvu do práce a pamatuji si, jak jsem fascinovaně přihlížel výrobě oka na lanu, širokém jak moje ruka. Protože tam byl táta dobře zapsaný, dostal o několik dalších let později byt na pražském sídlišti Košík, který se měl stát jeho majetkem po odpracování deseti let u firmy. S novým režimem však Lanovku rychle rozprodali její noví majitelé, firma zkrachovala a táta přišel o práci. Ale o tom jindy.

Protože uměl hezky zpívat, naučil se brzy na kytaru a vévodil tak každému jejich ohni i potlachu. A protože vandrem žili, měli spoustu kamarádů z blízkého i dalekého okolí. Osobně se například znal s několika členy kapely Greenhorns.

Kdy a kde se poznali s mojí mámou, to nemám tušení. Vím jen, že to bylo na vandru. Trampskému životu se v těch časech věnovali oba, načež od té doby společně.

A pak, ve svých 23 letech, se usadil. Narodil se mu syn Michal. O tři a půl roku později jsem bráchu následoval já. Téměř deset let byla naše rodina kompletní, a pak se něco podělalo.

O tom příště ...

Vytištěno : 26. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 20.8.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=336