Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Díl šedesátý čtvrtý - z chapadel


Předsudky. Každý je má, jsou běžnou součástí našich životů. Mám na mysli takové ty kladné předsudky, kdy člověk bývá přesvědčený, že něco nebo nějaká činnost je pod jeho úroveň a on by nikdy nesnížil svou hodnotu natolik, aby se do jím zatracované činnosti pustil. Většinou člověk nezažije situaci, aby musel testovat práh svojí odolnosti a musel zbořit svoje přesvědčení. Někdy ovšem nastanou chvilky, kdy člověk prostě jedná, předsudky nepředsudky. I já jsem do svých jednadvaceti let jeden takový měl. Násilnou cestou zakročit vůči opačnému pohlaví, to bylo pro mě tabu. Patřil jsem mezi lidi, kteří odsuzovali jako brutální násilníky ty, kdož vztáhli ruku na své partnerky, milenky, nebo manželky. Pomyslně jsem je tak posílal až na dno společnosti. Důvody nedůvody, prostě se to v mých očích dít nemělo. A nemá, tedy alespoň ne bez opodstatnění. Přesto jsem na konci toho srpnového dne roku 1998 svoje přesvědčení poslal do propadliště vlastních dějin.

Onoho večera jsem stál tváří tvář člověku, mojí tehdejší partnerce, které se tvář pod tíhou argumentů vůči ní náhle změnila v nenávistnou a zatnula svou zášť hluboko do mojí mysli. Už jí nešlo o obranu, chtěla ublížit, tnout do živého. A povedlo se jí to. Když se obula do mého táty i s mámou, nastartovalo mě to. Na rodinu mi nikdo sahat nebude. Ovšem závěrečný úder zasadila tím, že nadávala mému bráchovi, kterému na hrobě teprve nedávno vyrostly první kytičky, a prohlásila, že je vlastně dobře, že je mrtvej!

Náhle se mi zatmělo před očima, už jsem neviděl kolem sebe, měl jsem před sebou jen ten cíl. A ten jsem šel trestat! Nešlo o nějaký zastrašovací útok, chtěl jsem fyzicky "sestřelit" člověka, který s úšklebkem na tváři říká to nejhorší, co člověku říci může.

Bejvalka byla za kuchyňským stolem. Popadl jsem židli a zahodil jí do obýváku. Kuchyňský stůl jsem prudce odkopl do strany, ten se s obrovským rachotem poroučel do kouta z koutů. Vše, co na něm do té doby leželo, se rozbíjelo všude kolem. Nyní už jsem měl cestu volnou. Chybělo mi půl metru, kdy by dopadly první rány ...

Pak ovšem obrovská síla mě chytla zezadu za ramena a rvala mě pryč. Franta! Bejvalky brácha. Celou hádku slyšel z prvního patra a když se začalo tříštit nádobí, třemi skoky po 15-ti schodech se dostal rovnou do centra dění. Nebral jsem ho jako soupeře, stále jsem měl před očima jen ten jediný cíl. Franta byl ovšem docela pořez a ataku jeho sestry dokázal bránit.

"Vyser se na to, vole! Poď ven!"

Nešel jsem, v kuchyni jsem ještě neskončil! Trvalo to zhruba minutu, než jsem začal vychládat. Po tu dobu jsem urputně bojoval ve snaze vyprostit se Františkovu sevření ve snaze dokončit, co jsem začal. Franta pár ran také schytal, ale nevracel mi je. Poté mě vyvlekl ven. Ještě jsem stihl zahlédnout bejvalku, jak s úšklebkem ukazuje na svojí hlavu a říká "škoda".

"Ty debile, vona marodí s každou píčovinou v každý práci kam nastoupila. Myslíš, že by nemarodila na tebe? Má krevní sraženinu v palici, platil bys jí do konce života!"

Franta měl pravdu. Došlo mi, proč si ukazovala na hlavu a smála se. Jak jsem vzápětí poznal, František nebránil ségru, bránil mě.

Vběhl jsem do garáže, popadl sekyru a začal jsem si vybíjet zlost na palivovém dříví. Přes dvě hodiny jsem štípal obrovské špalky na kousky. Pořád to bylo málo. Měl jsem vztek jako nikdy v životě. Když mi došly špalky, sebral jsem se, skočil do auta a zmizel.

Tahle naše hádka však měla nečekanou dohru.

Zuzana šla na kobereček. Asi půl hodiny na ní Franta řval jak pominutej. A pak si jí podala máma, která také slyšela, co se dole v kuchyni dělo. Dostala striktní ultimatum. Do týdne si najde práci a vydrží v ní. Když ne, má vyhazov z baráku. Kravál od mámy jsem slyšel ze třetího patra až dolů do garáže.

Toho dne jsem spal u táty na chatě. Ostatně jako několik dalších dní. Byla otázka, co dál. Vrátit do Hrnčíř jsem se už nechtěl. Vyhořel jsem, nic mě tam už netáhlo. Vlastně mě odpuzovalo úplně všechno. Na investované prachy jsem kašlal, teď už mi šlo jen o to, vypadnout pryč.

Na řešení přišel Grepa. I on potřeboval zmizet z domácího prostředí, napadlo ho, že můžeme najít pronájem a o platbu se podělit ve dvou. Jako prozatímní řešení to vypadalo dobře, začali jsme hledat bydlení. Jenže než jsme stihli cokoliv realizovat, zasáhl opět můj táta. Můžu prý bydlet u nich, tedy alespoň krátce, nebo ať se prý vrátím domů. Na Jižňák.

Zkusil jsem to. Na Jižním městě jsem měl dveře otevřené, přestože jsem odešel za poměrně bouřlivější situace. Když na mě po roce a třech měsících dýchla opět ta atmosféra bytečku, ve kterém jsem strávil mládí, bylo rozhodnuto. Předsudky nepředsudky, tady mi bude dočasně dobře.

Když jsem si po dvou týdnech zajel do Hrnčíř pro věci, kupodivu bejvalka byla v práci. Od mámy měla stále zabalené věci pro případ, že by šla opět marodit.

Sbalil jsem si saky paky a vrátil se opět na Jižňák. Ocitl jsem se na vlně svobody a bylo mi na ní dobře.

S Frantou jsme byli vždycky kamarádi, ale od toho dne jsem si jej vážil ještě mnohem více. Zachránil mi kůži. Kdyby mi býval nezabránil v ataku jeho sestry, hojila by se na mě ještě dlouho poté. On to věděl.

A já vím od té doby jedno. Nikdy nevíme, kdy to naše "nikdy" se může stát skutečností. Bylo mi zabráněno, proto dnes mohu říci, že jsem svůj předsudek nikdy neudělal, ale již nemohu říci, že bych ho neudělal.


Vytištěno : 29. 3. 2024 | Autor : Jan Vála | 19.8.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=335