Letní vandr v červenci 1991

Psal se rok 1991 a současně s posledními dny měsíce června probíhaly i závěrečné dny osmého roku mojí základní školní docházky. Vysvědčení už bylo napsáno, opravit známky už nebylo jak, zbývalo jen doufat ve shovívavost mých učitelů v případě nejednoznačných výsledků v hodnocení mých schopností v daných předmětech. Popravdě, měl jsem trochu strach z posledního dne školního roku, ale zase ne takový, aby mi to kalilo radost z nadcházejících prázdnin. Ty letošní měly být proti ostatním trochu jiné. Po jejich konci jsem do lavic základní školy Blažovského, dnešní Mendelově, zasednout již neměl. Čekaly mě lavice učňáku. Srub na Benických skalkách stále voněl novotou a téměř pravidelně skýtal dokonalé přístřeší v případech nepohody. Mohli jsme pod Benickou skalku vyrazit kdykoliv si usmyslíme. Na začátku měsíce května minulého roku jsme tu potkali partu bezvadných kámošů, kteří oproti nám Jižňákům měli cestičku ke srubu mnohem kratší. Srub se stal naším druhým domovem a měl jím být i po velkou část následujícího volného času.

I pro tento rok přišel Pictus s nápadem týdenního vandru k Sázavě. A stejně jako loni, jsme měli vyrazit druhý týden v červenci.

S Unkasem a Píbou jsme s nadšením návrh přijali. Nakonec i rodiče ukecal Karlik s Jardou, takže jsme měli vyrážet na naše poměry v celkem hojném počtu.

Vysvědčení pro mě nedopadlo nejhůře, noční můra byla tedy ta tam a teď již zbývalo jen překlepat jeden týden, který nás od našeho druhého velkého vandru dělil. Nakonec jsme si čekání prodloužili ještě o další tři dny, neboť Pictus musel první dva dny v druhém prázdninovém týdnu do práce. Na vandr jsme tedy mohli vyrazit až ve středu ráno.

Bylo něco po osmé hodině ranní, když jsme z oken našeho bytu viděli zastavit na zastávce autobus linky 242 a z jeho útrob vystoupil Pictus. Zazvonili jsme na Píbu a za chvilku jsme na linkový autobus do Uhříněvse čekali všichni společně. Sraz s Jardou a Karlikem jsme měli na nádraží. O půl hodiny později jsme se stali cestujícími v drážním prostředku, který jsme opustili ve stanici Světice. Odtud vedla známá cesta vzhůru k Tehovské Hůře, cíli naší dnešní cesty. Protože byl teplý letní den, zastavili jsme se na chvilku svlažit těla za hrází rybníka u silnice. Koupání tu nebylo nijak dokonalé, písčitou pláž by tu člověk hledal jen těžko a bahna na dně bylo nadbytek. Přesto shodit maskáče a skočit do chladných vln bylo příjemné. Na okraji Tehova se Pictus zastavil na plánovanou zastávku ve zdejším holičství a bujnou kštici na temeni jeho hlavy zručné ruce kadeřnice stejně jako loni rychle upravily.

Do kouta mýtiny na návrší Tehovské Hůry jsme dorazili kolem poledne. Mezi břízkami na okraji lesa, jen pár metrů od seníku jsme rozdělali ohýnek. Nyní byla řada na Pictusovi. Jako ostatně několikrát předtím a mnohokrát poté, ujal se funkce kuchaře se ctí i nadšením zároveň. Na programu toho večera měl tepelně opracovat mládě kura obecného. Dal si záležet a na grilovaném kuřátku jsme si pochutnali ve večerních hodinách. Během přípravy večeře jsme se šli projít do okolí, nejdříve směrem k Menšicům a poté jsme na druhou stranu nad Tehovem objevili třešňovou alej, kde jsme neváhali a větší množství třešní spořádali. Když jsme se vrátili k seníku, Pictus ještě běsnil. Právě ho poctil návštěvou místní myslivec. Snažil se Pictuse vykázat z lesa, ten jej však několika gesty poslal k šípku a myslivec se poroučel. Už se nevrátil. Na kraj se na konci večera snesla tma a nás přemohl spánek.

Zpěv ptáků, který dolehl k mým uším, znamenal, že začíná krásný letní den. Vstávali jsme celkem pozdě. Než jsme pojedli konzervu ke snídani a zabalili věci, bylo kolem desáté hodiny dopolední. Vyrazili jsme po cestě na Menšice, prošli zmíněnou vískou a zamířili jsme po silnici na Mnichovice. V místní samoobsluze jsme zakoupili něco málo potravinových zásob a vydali se po silnici směrem na Ondřejov, do míst, kde mapa ukazovala poměrně velké lesy. Na jejich okraji jsme loni objevili rybníček, na jehož břehu jsme rozbili tábor i pro tento den. Vlastně pro dvě noci. Šmejkalka, tak se ten menší rybník blízko silnice jmenuje.

Jamku pro ohniště jsme vykopali na protilehlém břehu od hráze, v okolí nízké smrčiny. S večerem se na nás snesla horda komárů, poblíž bylo ale naštěstí množství čerstvého dříví, kouř z ohně si s nimi dokonale poradil. Topili jsme dlouho do noci.

Pískavé bzučení nás tahalo ze spacáků v poměrně časných ranních hodinách. Než jsme znovu rozdělali oheň, samice od komárů měly na našich tělech hody. To byla velká nevýhoda tohoto jinak krásného místa na kempování. I přes tuto nepříjemnost padlo při snídani rozhodnutí. "Máme čas, nikam nespěcháme, budeme tady ještě jednu noc. Zítra dojdeme do Senohrab a přespíme na Srnčáku".

Takže jsme vlastně celý den prolenošili na břehu rybníka, ve kterém jsme se v odpoledním horku vykoupali. Potřeba čerstvých potravin nás vyhnala na cestu do Ondřejova, kam jsme se vydali krom Píby s Unkasem po žluté turistické značce. Otevřený krám jsme krátce po pátečním poledni stihli na poslední chvíli. Zakoupené lahvové pivo svlažilo hrdlo Pictusovo a klasická žlutá limonáda hrdla nás ostatních. U kempu mezitím Unkas s Píbou natahali k ohni množství dřeva, po zkušenostech z minulého večera jsem se ale vydal ještě na další. V potoce, vytékajícím z rybníka, jsem při cestě objevil několik raků. Viděl jsem je na vlastní oči poprvé v životě a co pamatuji, tak také naposledy. Ovšem jedno vím jistě. Na raka nikdy v životě nesáhnu. Prostě se jich štítím.

Předposlední večer našeho vandru probíhal ve znamení kytary, kterou obsluhoval Pictus. Spát jsme šli až kolem půlnoci.

Na sobotní dopoledne se nejvíce těšil Pictus. Naše cesta byla totiž naplánována kolem hotelu Hrušov. V něm točili široko daleko bezkonkurenční dvanáctku. Pictus jí říkal "sváteční". Když jsme tedy ohněm odehnali roje komárů, něco málo posnídali a pobalili věci, vydali jsme se na cestu podél potoka Šmejkalky k Senohrabům. Hotel Hrušov nezklamal, Pictus vypadal, jako když jej někdo polije živou vodou. Tehdy jako čtrnáctiletý jsem jeho chutě ještě nechápal. A dnes už neochutnám, Hrušov před lety srovnala se zemí demoliční četa.

Bylo krátce po poledni, když jsme začali stoupat vzhůru do lesnatého kopce nad hotelem. Cílem naší cesty se stal Srnčí palouk nad zříceninou hradu Zlenice, Vlastně to nebyl tak úplně palouk, spíše dávno zaniklá mýtinka, na které rostly oproti okolí mnohem nižší stromky. Celé to místo bylo doslova poseto od stop po divoké zvěři. Tady se nám zalíbilo již loni a palouk jsme okamžitě nazvali srnčím. A zde jsme také rozbili tábor pro naší poslední noc toho vandru.

Protože se počasí začínalo trochu kazit, vybudovali jsme si v kruhu kolem ohně menší dřevěné přístřešky, přes které jsme natáhli celty. Vznikly tak poměrně spolehlivé kryty proti nepohodě. Naštěstí potřeba nebyly. Palivového dříví bylo kolem nadbytek, zažehli jsme tedy ohýnek, nad kterým se začal vařit mix posledních konzerv, které jsme každý tahali ze svých zásob. Nevábně vypadající ajntopf však chutnal. Na kraj se snesla tma a s večerem přišla i trochu smutnější nálada. Šlo o poslední vandrovní večer a domů se nám nikomu příliš nechtělo. Snad možná proto jsme šli spát až téměř s rozbřeskem.

Když jsme v neděli ráno balili věci a chystali se na cestu k domovům, nevím koho napadla myšlenka, zanechat na Srnčím palouku pro naší další návštěvu něco ze své výbavy. Volba padla na lžíce. Zanechali jsme je zavěšené na blízkých stromcích. Visely tam roky a před dvěma lety jsem při návštěvě těch míst jednu stále nalezl.

Přes Hlásku jsme se vydali do Senohrab, odkud nás pantografická souprava odvezla do Uhříněvse. Babička už s obědem na nás čekala. A tady symbolicky skončil náš druhý, téměř týdenní vandr.

Vytištěno : 18. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 17.8.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=333