Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Díl šedesátý druhý - konec muzea


V minulém díle jsem se kvůli časové posloupnosti vrátil zhruba o rok nazpátek a plynule přešel k centru dění, tedy do jara roku 1998. Tou dobou bylo muzeum v bunkru u Rozprechtic v nejvyšším stádiu rozkvětu, v podstatě na vrcholu celé své existenční etapy. Jaký byl tou dobou stav? Bunkr byl osazen dvěma lafetami, do nichž se během našich návštěv upínal kulomet. Vnitřní obložení stěn dřevem bylo hotové z 90 procent, chybělo dokončit jednu stěnu. Pod střílnami byly instalovány originální střelecké lavice, které fungovaly jako lapače vystřelených nábojnic i jako montážní stolky zároveň. Střílny zakrývaly těžké litinové uzávěry, zplodiny střelby odváděly oddychové ocelové pláty na stropě. Na stěnách visely oděvy pěti lidí posádky, stejně tak jejich výstroj. K vyzkoušení jsme zapůjčovali originální četnickou karabinu. V chodbičce u vchodové střílny tlačil dovnitř čerstvý vzduch mohutný ventilátor, vedle něho na poličce stál telefonní přístroj. Ve stropě byly osazeny dva funkční periskopy. Vnitřek jsme prezentovali jako právě zabydlený armádou. Osvětlovali jsme jej petrolejkami.

Vnitřek uzavíraly pancéřové dveře se speciálním zámkem a dveře mřížové se zámkem obyčejným.

Z vnějšku byl bunkr nově omítnut a namaskován pestrou barvou. Na polovinu bunkru jsme věšeli maskovací síť, druhou jsme nechávali odmaskovanou, aby bunkr byl vidět. Před levou střílnou se podél rybníku táhl dvaceti metrový pás protipěchotních drátěných překážek. Průhledy na rybník byly vysekány k nerušeným výhledům na něj. U pravé střílny jsme měli technické zázemí v podobě laviček, stolků, sedátek a ohniště. V ose střílny se pak přes velkou část bažiny táhl vysekaný pozorovací průsek, vlastně až do míst původní silnice. U čelní stěny bunkru rostl zemní zához, naopak u týlu jsme vykopali schůdky svahem a celkově svah rekultivovali. Strop bunkru měl nový a stále obnovovaný izolační nátěr. Na svahu nad bunkrem byly dva ocelové protitankové rozsocháče, exponátem byla i vytržená střílna od zničeného řopíku nad Tupadly.

Bunkr typu E blízko odtud u lesa, který jsme původně zamýšleli jako hlavní muzejní objekt, jsme udržovali vyčištěný, avšak bez dalších opravných prací.

Okolní vegetaci jsme čistili tak, aby oběma periskopy byly vidět tři okolní bunkry.

U silnice byla zpevněná parkovací plocha, na kterou se vešla čtyři auta.

Za krytem zemního záhozu, tedy v dolíku mezi čelní stěnou bunkru a malým kopečkem hned vedle rybníku jsme začali nově budovat technické zázemí, ve kterém budeme mít trochu soukromí. Přeci jen jsme u pravé střílny byli doslova na ráně.

Zájemce o prohlídku jsme prováděli na střídačku. Mluvit jsme uměli všichni.

Tou dobou jsme také úzce spolupracovali s partou, zakládající svoje muzeum v Roudnici nad Labem. Oni vyráběli díly nám, my zase jim.

Zajímavou kapitolou bylo naše zasvěcení do dějin tamní oblasti. Návštěvy hospod přinášely se starousedlíky zajímavé příběhy, dozvídali jsme se události, které se tu odehrávaly před válkou i během ní, po stopách některých jsme i cíleně pátrali. Třeba jsme hledali tank. Hned od několika místních staříků, nezávisle na sobě, jsme se doslechli o těžkém pásovém prostředku, který tu zanechala německá armáda na ústupu před armádou rudou. Místní sedlák jej údajně zprovoznil, zajel s ním do lesa a tam jej v nějaké průrvě zaházel. Onen sedlák byl údajně z Pavliček, na jeho bližší lokaci jsme však nenarazili. Nějakou dobu jsme pak pátrali v terénu poblíž hradu Čap, prolézali jsme údolí ve snaze najít alespoň nějakou stopu. Nikdy jsme samozřejmě nic nenalezli, přesto ten červíček stále hlodá ve mně dál.

Ovšem na válečnou zbraň jsme si skutečně sáhli. Přišel s ní maník z vedlejší vesnice. Poblíž Křenovského mlýna nalezl tohle… A na světlo před námi vybalil z celty pancéřovou pěst. Panzerfaust nebyl vůbec v dobrém stavu, ovšem nacházel se taktéž ve stavu nevystřeleném. Funkční to nebylo, voda spolu s korozí vnikla i do hlavice zbraně, přesto nám u toho lehko nebylo.

Takže takový byl stav na jaře roku 1998. Další osudy muzea již nebudou dlouhé, a přestože časově přesáhnou rámec popisovaných událostí v mém osobním životě, stojí za to si je popsat teď a posunout se tak v čase o rok dopředu.

Zařazením zpátečky se stala situace kolem rekonstrukce části domu v Hrnčířích, ve kterém jsem s bejvalkou bydlel. Fyzicky celé jedno patro domu dostala ona, teoreticky označila její máma za vlastníky nás oba. Co za tím bylo, to nevím. Písemně samozřejmě nebylo nic.
"Celý spodní patro je vaše! Zrekonstruujte si to. Ale do zimy! Nebudu tady nikde chodit stavbou během zimního období!"

Spodní patro domu spolklo hodně peněz. Víc, než jsem si uměl představit. Nepožíralo jenom finance, zabralo veškerý čas. S časem to bylo na štíru. Možná by vlastně ani nebylo, kdyby ovšem dvířka muzejní pokladničky zůstala otevřená. Muzeum totiž po odpočtu nákladů na provoz vykazovalo slušný zisk, který putoval do dalšího jeho rozvoje. Nátlaku, že dělám ze sebe vola, jsem odolal….

"Takže ty tam jedeš, provádíš tam lidi, vyděláš peníze a shrábnou to ostatní?"

Jenže oni v tom ty peníze předtím utopili. Tak jako já. Vydělává muzeum, ne já. Ty věci tam jsou naše, ne moje!

A tak to šlo dokola. Vydělané peníze jsem bejvalce samozřejmě neukázal a uložil je do pokladny. A to jí štvalo nejvíc.

No prostě nebudu nadále zacházet do detailů, ty si nechám na později, neboť tady jsou nad rámec. Stručně řečeno, od té doby vždy, když se povedlo zorganizovat výpravu na Dubou, bylo třeba náhle nutně něco udělat na baráku. Samozřejmě to nepočkalo, materiál už byl na cestě. Možná to zní logicky, ale v kontextu s jinými událostmi to už opodstatnění postrádá.

No, a když jsem nejezdil na bunkr já, přestali tam jezdit i ostatní. Sice jevili snahy mě vytáhnout, ale já byl vytížen v Hrnčířích. A Grepa s Medelákem, Karlikem a Jardou tam prostě společně nevyrazili. Nevím proč to tak je, tohle jsem zdědil po bráchovi. Prostě to tak bylo a nikdy jsem nepátral proč.

Muzeum dočasně osiřelo. V podstatě celé léto i podzim se tam nikdo neukázal. To ovšem neznamená, že by se na něj zapomnělo. Již v minulém díle jsem zmínil mou výrobu maximálně zabezpečených vrat, v práci po práci. Ale ani Medelák nelenil. Zatímco já strojil dveře pancéřové, on si vzal na paškál dveře mřížové. Z jednoho bunkru je přivezl domů, důkladně je vyčistil a započal s konstrukcí, mající za úkol když ne znemožnit, tak alespoň značně znepříjemnit násilné vniknutí do bunkru. Všechny pruty výrazně zesílil. Kolem zámku navařil neuvěřitelně silné pancéřové desky a množstvím dalších ocelových plátků celý zámek obklopil. Přeštípnout ho by pak bylo zcela nemožné. Za peníze z muzea koupil ten nejlepší zámek, který se dal na trhu sehnat. Přístupy i k jeho odemykací části značně ztížil dalšími několika západkami, které byly ovládané již osvědčeným pákováním. Panty mřížových dveří zesílil téměř trojnásobně.

Hotový skvost na mřížových dveřích Medelák vytvořil v jeho přípojce na plánovaný poplašný systém bunkru. K tomu je třeba elektrické vedení. To dokonale uschoval pomocí záměny nedůležitých kulatin mříží za trubky a kolem pantů, za nimiž kabely měly zmizet ve zdi, vyvařil složitý systém kanálů. I při zevrubném průzkumu dveří nebylo vidět, že jimi vedou nějaké kabely a při jejich otevření při současném nevypojení poplašného systému spustí pronikavě silný pískavý zvuk alarmu, umístěného na bezpečném místě za střílnou. Měli jsme vyzkoušené, že vysoký tón alarmu zavřeného v bunkru se nesl nad vodní hladinou rybníku a byl zřetelně slyšet i u domů starousedlíků.

Zesílené mřížové dveře jsme měli připraveny k montáži. Celý ten kolos jsme ve dvou ani nemohli unést. Montáž by musela proběhnout minimálně ve čtyřech lidech.

Na počátku zimy roku 1998 jsem se konečně vymanil z Hrnčíř. Neznamenalo to však okamžitý návrat na původní úroveň naší návštěvnosti muzea. Jen stěží jsem se zvedal z totálního finančního průseru a konsolidoval peněžní situaci. Takže jsme k bunkru vyráželi jen sporadicky. Beztak byla zima a během ní se nedalo nic moc dělat. Alespoň jsem zatím dokončil svůj projekt pancéřových dveří a Medelák vylepšil zabezpečení střílnových uzávěrů i periskopových rour.

Trávili jsme tu silvestr. V zimě, kdy jediným zdrojem tepla byl elektrický přímotop, poháněný elektrocentrálou. Vymrzlé prostory betonového monolitu však malé topné těleso vyhřát nedokázalo, a když se po druhé hodině ranní Grepa zlil od hlavy k patě šampaňským, vzhledem k extrémní zimě jsme ve tři ráno vyrazili k domovu.

Přišlo jaro roku 1999. Na konci března jsme vyrazili na první uklízecí akci na bunkr. Změřili jsme při ní, co jsme ještě potřebovali. Pěkně jsme se při ní taky opili.

A o čtrnáct dní později jsme ve tříčlenné sestavě zamířili na bunkr znovu. Na přívěsném vozíku jsme vezli Medelákovy mřížové dveře. Měl být krásný víkend, během něhož namontovat nové dveře hravě stihneme.

Náš pravidelný rituál byl v průjezdu autem kolem. Přijížděli jsme od Dubé, u nás byla zatáčka poměrně nepřehledná, jezdívali jsme se proto otáčet ke Křenovskému mlýnu a následně poté parkovali ve směru jízdy u bunkru.

"Ty vole, viděli ste to?!" Právě jsme projížděli kolem bunkru.
"Co?"
"Mřížovky sou vodevřený!"

Nikam jsme se otáčet nejeli, zlomili jsme to ihned za zatáčkou. Polilo nás horko, když jsme koukli ze svahu dolů k bunkru.

Mřížové dveře nebyly otevřené. Ony tam nebyly vůbec!! Stejně tak chyběly dveře pancéřové a uvnitř chybělo doslova vše. Holé prkenné stěny kontrastovaly s dvěma kyblíky od malty, kusem igelitu, malou rezivou pilkou a starou fankou. To bylo vše, co nám zůstalo. Lapkové dokonce vysekali z betonu i odlitek lva nad dveřmi. Ocelové rozsocháče byly fuč, celý drátěný překážkový systém rozstříhaný a ocelové pruty z něho zmizely. Nebudu to natahovat, prostě nezůstalo vůbec nic.

Notnou dobu jsme to vůbec nepobírali, koukali jsme jak zjara. Poté nám došlo, že jsme skončili. Tady nám už pšenka nepokvete.

Pátrali jsme, co se stalo. A dopátrali se, tedy alespoň kusých informací. Stalo se něco, s čím jsme prostě nepočítali i při plánované instalaci poplašného systému. V baráku za rybníkem nám sdělili, že o zlodějích věděli. Jen si mysleli, že jsme to byli my. Za bílého dne, v úterý. Zvuky rozbrusky byly slyšet velmi zřetelně. Jenže ty tam od nás byly slyšet velmi často. Nikomu to nepřišlo divné. Ani modrá Avie nebyla nápadná, i my jsme jednu měli. Akce to prý byla rychlá, za necelé dvě hodiny zvuky ustaly. Naše zabezpečovací akce přišla pozdě, jejich vykrádací naopak na poslední chvíli. Skrze Medelákovy mřížové dveře by to měli mnohem těžší se probojovat.

O něco později, zhruba po roce, se k nám začaly donášet informace o pohybech modré Avie v pohraničí, spojené s drancováním tamních řopíků. Rozbrusce padaly za oběť všechny mřížové dveře, pancéřové, veškeré zbytky vybavení, které se daly najít. Obětí se stalo i několik dalších muzeí. Ani našim kamarádům se drancování nevyhnulo.

Paralelně s tím probíhala výstavba jednoho nejmenovaného pevnostního muzejního areálu v Orlických horách. Mnozí bunkráci dobře vědí, koho mám na mysli.

Co mě svého času mrzelo nejvíc, že jsme ho zastavit mohli!!

Jen bychom museli stihnout namontovat oboje dveře do bunkru. Dovedete si představit, kdyby se dotyčný prořezal skrze mřížové dveře a pak kotouč brusky zakrojil do míst pantů nebo závor dveří pancéřových? Takový kotouč by se poté prořízl do zásobníku s benzínem. Benzín v takovém případě by šel přímo proti brusce. V úzkém prostoru chodbičky by zloději jistě lehko nebylo.

Sice bych měl jistě upřímnou radost z odstavení dotyčného lapky z provozu, leč o to bych měl menší radost z jeho právního zastoupení. Žijeme ve státě, kde práva zloděje jsou povýšena nad právo majitele si bránit majetek. Nástražným systémem u nás zloděje prostě nemůžeme "vypnout". Škoda Smile

Takže to vlastně dopadlo dobře.

Ale z muzejního provozu nás to vyřadilo nadobro. Za nějaký čas jsme se sice pokoušeli zřídit si muzeum jinde, ale narazili jsme na nové skutečnosti. Přístup úřadu byl vstřícnější i v případě Berouna, kde jsme zažádali o bunkr na okraji Hýskova, leč pomalu jsme se bořili do faktu, že doba se značně změnila. Ta tam byly časy, kdy se vybavení dalo nalézt, sehnat za výpomoc, výměnným systémem, nebo za drobné poplatky.

Tak, jak se z opevnění stala módní vlna, stal se z něho i lukrativní byznys. Muzea rostla jak houby po dešti, čímž logicky vzrůstala potřeba vnitřního vybavení. Pohraničí začínalo být prázdné, což bývá úrodná půda pro různé spekulanty. Vnitřní výbava se stále častěji objevovala na trhu, a její cena nestoupala pomalu nahoru, ale strmě do závratných výšin. Vybavení řopíku, tak jak jsme jej měli my, beze zbraní, se nepočítalo v tisícikorunách, ani v deseti tisících, začalo se pohybovat v řádech sta tisíců. Například cena jedné lafety pod kulomet činila kolem čtyřiceti tisíc. Byli tací, kteří to i za značně vyšroubované ceny zakoupili. A kde byla poptávka, tam se objevila nabídka. Takové částky za to riziko stály.

Vlastně si myslím, alespoň tedy podle svého soukromého názoru, že to s bunkrologickým odvětvím šlo tak nějak do prdele celkově. Začalo se mu věnovat příliš mnoho lidí. Vždycky jsem zastával názor, že většina lidí je dobrých, ovšem všude se najdou blbci. Odhadoval jsem počet blbců oproti normálním na 1:10. Jeden blbec na deset lidí, to není mnoho. Ovšem deset blbců na stovku už je číslo vyšší, stovka blbců na tisícovku je už pro obor závažná a dva tisíce pitomců na odhadovaných dvacet tisíc lidí z oboru je smrtelná. Plošně si rozprostřete dva tisíce volů na republiku…

To je samozřejmě psáno s nadsázkou, ale vemte si, jak to vypadá, když se do něčeho pustí příliš mnoho lidí. Například skalní, takoví ti normální cyklisté, často v dobrém vzpomínají na doby, kdy tento sport nebyl ještě masovou národní záležitostí a kdy se kotlinou českou neproháněly na duralových svařencích z Tesca davy unifikovaných tváří v elastickém stejnokroji z Lídla. Staří řidiči taktéž vzpomínají na ty časy, kdy vlastnictví oprávnění k vedení vozidla nebylo povinností a volant potažmo nedržel každý, kdo má díru do prdele.

Opevnění navíc ztratilo ten zvláštní, člověka přitahující punc tajemna. Knih a brožur o něm vyšlo již stovky. S nástupem internetu vznikly stránky, mapující do nejmenších detailů celý opevňovací systém. Logicky namítnete, že to člověk může ignorovat a razit si svojí průzkumnou linii. Ovšem když pak člověk třeba narazí na informační tabuli o opevnění přímo za naším druhým muzejním bunkrem, punc tajemna mizí do nenávratna Smile

Zcela sebekriticky musím zamést trochu i před vlastním prahem, neboť i my jsme vlastně svou špetkou do mlýna pomohli onu tajemnou roušku poodkrýt. A vlastně jsme se stali předvojem oné zmíněné bunkrologické masovosti.

Bunkr v zatáčce silnice ke Kokořínu jsme opustili náhle a nuceně. Postupně zase začal zarůstat milosrdnou náletovou dřevinou, maskovací barvy postupem let vybledly, koroze se opět naplno pustila do všech kovových součástí a pod vnější omítku pronikla voda, aby jí v zimě při mrazech trhala. Ještě několik let trvalo, než zmizely i poslední záznamy z map i průvodců opevněním o přítomnosti našeho muzea.

Ale naše muzeum vlastně nepřímo stále žije dál. Můžete na něj narazit v Orlickém pohoří. Navštívíte-li jeden areál kolem nejmenované dělostřelecké tvrze mezi Deštným v Orlických horách a Náchodem, při prohlídce lehkých pevnostních objektů si můžete říci, že jejich vnitřní výbavu pro vás v devadesátých letech minulého století zrekonstruovali kluci z osady Minessota a bez jejich svolení jej přemístili na svoje muzeum pomocníci pana B.


Vytištěno : 28. 3. 2024 | Autor : Jan Vála | 29.5.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=326