Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů
Kalamajka. Celkem málo významný zalesněný vrch, mírně se zvedající z Vlašimské jen málo zvlněné krajiny. Kopec, který se do naší historie zapisoval bezmála rok. Vlastně ani ne tak samotný kopec, jako dřevěný velký seník, stojící vpravo vedle silničky mezi nádražím Domašín a vesnicí s názvem Radošovice. Objevili jsme jej zcela náhodně, při jedné z houbařských výprav do tamní oblasti. Neradujte se, v tomto polesí v současnosti roste méně hub, než se v něm v době jejich růstu vyskytuje houbařů. Začal devadesátý pátý rok dvacátého století, když jsme k objevenému seníku vyrazili poprvé vandrem, za účasti mojí, Unkasově a Medelákově. Toto místo bylo čímkoliv, jen ne tím, co by uchvátilo srdce trampovo. Vzdálenost mezi seníkem a lesní asfaltovou silničkou byla menší než pět metrů, občas tudy projelo auto, sporadicky i naložené zelenými kabáty. Kupodivu tamní myslivost nás ve svém revíru tolerovala, dokonce se občas i její členové na chvilku zastavili a poklábosili. Klasická romantika čundráckých kempů tu nebyla ani náhodou.
Přesto se nám tu zalíbilo. Les byl kolem hluboký, do hospody to nebylo dále jak dva kilometry. O spaní uvnitř se nedalo mluvit jako o pohodlném. Podlahu tvořily asi deset centimetrů široké klády, naskládané těsně vedle sebe. Ty se zpravidla přes noc dokonale obtiskly do našich zad i boků. Po senu tu nebylo ani památky, vhodnou polohu pro spánek najít bylo uměním. Závětří stěny z kulatin také příliš neposkytovaly, o odraz větru se postaral především hustý les. Uvnitř seníku bylo ale dokonale sucho. A to se nám líbilo.
Ohniště jsme měli zřízeno hned za silničkou. A kus za seníkem jsme si vykopali v zemi malou ledničku, skrýš pro chlazení nápojů v letních vedrech. Leč její životnost nedosáhla ani dalšího víkendu.
S těmi lesními úkryty to bylo vůbec zajímavé. Několikrát jsme zkoušeli něco ukrýt, nikdy se nám ale obsah nepovedlo vyzvednout o dalším víkendu, jednou dokonce ještě ten den. Vždy nám úkryt někdo vybrakoval. Je to zvláštní, že ho pokaždé někdo objevil. Tady na Kalamajce jsme vykopali malou spižírnu, jen tak pro uložení dvou tří lahví lihoviny. Byla zcela mimo cesty, pod smrčkem, kam se noha člověka nepropadne. Maskovaná byla okolním materiálem, pro naše oko tedy neviditelná. Přesto hned následující víkend po uložení zásoby rumu byla skrýš prázdná, dokonce i zpětně maskovaná.
Stejně to dopadlo na Zakšíně. K vandru mě i bráchu tenkrát přemluvila naše máma. Protože i ona jezdívala v mládí na vandry, vzali jsme jí sebou jeden víkend na Pustý zámek nad Zakšínem. Protože tou dobou nebyla vůči alkoholu nijak vstřícná, litrovku rumu, co jsme sebou potajmu vezli, jsme museli ukrývat. Chodívali jsme koštovat, maskujíc to jako výpravu pro dřevo. Jenže pronášet flašku pokaždé při opouštění i návratu do kempu bylo riskantní, láhev jsme tedy zakopali pod nedaleký pařez. Protože jsme dávali pozor, aby jsme nebyli vidět, dodnes mi není jasné, proč flaška ještě v podvečer najednou zpod pařezu zmizela.
Úplně stejně dopadla litrovka Ginu, litrová láhev rumu i půllitrovka Pražské vodky, zakopaná pod skalou v Měsíčním údolí u Kácova. I tady jsme kopali mimo dosah pěšin, maskovali jsme, jak se dalo, přesto byla skrýš o týden později prázdná.
Dodnes mi není jasný způsob "radaru", jakým lidi skenují lesní porost a vypátrají zakopanou láhev v nejnepřístupnějších lokalitách. Prostě to nechápu. Že by šlo o náhodné vyhrabání zvěří, to vzhledem k opětovnému maskování skrýše nepřipadalo v úvahu.
Kalamajka nás hostila po většinu vandrů v roce 1995, i do dubna roku 1996. Výprav tím směrem bylo tolik, že by se spočítat na všech prstech na těle nedaly. Nebylo to o nějakém dlení na místě, většinou, když počasí dovolilo, vyráželi jsme na pochoďáky do okolí. Bílkovice, Chotýšany, Domašín, Nesperská Lhota, Hrazená Lhota, Znosim, to jsou názvy vesniček, kam mířily naše kroky. Úplně nejraději jsme měli okolí rybníků pod železniční zastávkou Lhotka Veselka. Rybník Baba, tak se jmenoval spodní rybník, nedaleko státovky. Koupel v něm nebyla nijak ideální, voda však byla poměrně čistá a byl tu klid. Z rákosí jsme jednou vytáhli starou zrezlou zapomenutou pramici, ta se stala naší pravidelnou vyjížďkovou lodí, do doby, než jí uprostřed rybníka pod našimi zadky Grepa jednou ránou cepínu potopil. Ke břehu jsme dopádlovat nestihli, toho dne proběhla koupel i se veškerými našimi věcmi. Nějaký čas jsme pak Grepu nazývali Cepínem.
Největším bonusem Kalamajky byla blízkost nálevny. Ta se nacházela uprostřed Radošovic. Točili benešovský Ferdinand, naše tehdy nejoblíbenější pivo. Večery jsme pravidelně mířili od seníku k Radošovické hospodě a po nocích zpátky, ovšem často se značnou ztrátou logické koordinace pohybů. Tamní hospoda se stala ikonou, o dění kolem ní i Kalamajky napsal Unkas oblíbenou píseň, cesty na seník se staly v našich řadách legendárními.
A jednou jsme tam taky málem dostali pěkně přes držku. Stalo se tak na silvestra 1995-96. Svoje zásoby alkoholu jsme zpracovali již na seníku, tamtéž jsme vystříleli palebný arzenál ze zábavní pyrotechniky, vyrazili jsme tedy svlažit hrdlo do Radošovic. Hospoda byla přeplněná, dovnitř jsme se vůbec nedostali. Usídlili jsme se tedy na autobusové zastávce naproti přes silnici a dovnitř si chodili pro točené. Bylo nás sedm. Tu k nám dorazilo sedm místních děvčat. Přítomnost někoho jiného, než místních vrstevníků jim imponovala, zřejmě proto s námi nějakou dobu v zastávce setrvaly. Toho si však všimli "majitelé". Bylo jich o jednoho navíc.
"Ty sou naše", povídali.
Napětí jiskřilo ve vzduchu, my jsme si příliš nenechali namlouvat, jak se máme chovat a s kým mluvit, což zjevně neimponovalo jim. Jeden nevydržel a zkusil praštit Unkase.
Jenže to se spletl. Ten vyletěl, jako by byl na pružině, během vteřiny se maník válel na zemi, pod neutuchajícím stádem splašených pěstí Unkasových. My ostatní jsme též neváhali a jali se bránit svého kamaráda v případě, že by se jej pokusili napadnout. Nikdo se o to nepokusil, vypadalo to, že individuální útok skončí rychle, jak začal. Jenže to by nám jeden z maníků nesměl pláchnout do hospody, kde sdělil svojí verzi.
"Nějaký maskáče nám mlátěj kámoše!"
Nastala scéna jak z akčního filmu. Ze dveří hospody se valil dav. Jejich šíře však náporu rvačky chtivých lidí nestačila, rozlétly se okna a stejný dav jako dveřmi, se valil oknem. Rázem jsme se ocitli v obklíčení asi stovky lidí. Chlapi, ženský, všichni, kdo měl ruce i nohy a byl tou dobou v hospodě, vyrazili na nás. Obrana byla marná. Obhajoba také.
Přesto došlo jen ke strkanici, žádné další rány pěstí nepadly. Výměna názorů všechny zúčastněné brzy přestala bavit, dostalo se nám důrazného doporučení, ať vypadneme. Tomu jsme neodporovali a silvestr místo plánované návštěvy restaurace jsme strávili na seníku. Na suchu.
Do Radošovic jsme se brzy vrátili. Bylo zapomenuto. Také přízeň jednoho místního děvčete jsem velmi brzy prochlastal.
Leč vandry na Kalamajku měly svoje omezené trvání. Někdy v březnu jsme se v Radošovicích dozvěděli, že majitel lesa už seník nepotřebuje a hodlá jej odvézt. Příliš jsme tomu nevěřili, leč o čtrnáct dní později jsme shledali, že o fámu nešlo. Seník byl pryč. Ztratili jsme cíl našich pravidelných cest a přestali jsme na Kalamajku jezdit.
Zacílili jsme jinam. I Berounka měla místa, kam jsme rádi jezdili, stejně tak okolí Kácova se stalo naší další destinací. Zlatá éra čundrů stále pokračovala. Ale o tom zase až příště.
Vytištěno : 24. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 6.2.2015
https://www.minessota.cz/clanek.php?id=313