Díl čtyřicátý šestý - motorkářem podruhé

V minulém díle jsem popisoval začátky svého působení v sedle jednostopých vozidel, následované zakoupením jednoho kusu dvoukolové motorové techniky, abych jej nakonec po zhruba měsíčním vlastnictví skrze náraz do panelů poslal na pomyslný motocyklový Onen svět. Moje motorka vydechla naposledy koncem srpna roku 1994 ve špendlíkové aleji na konci Jižního města, hned vedle autobusového nádraží. Asi týden trvalo mojí tělesné schránce překonávání následků oné srážky a poté moje mysl opět zatoužila řídit nějaký pekelný jednoválcový stařičký stroj od výrobce v Týnci nad Sázavou. Jeden podobný, ovšem od výrobce sídlícího ve Strakonicích, se stále ještě v pojízdném stavu nacházel ve sbírce Grepově a sklepních prostorech v našem domě. Ten se nyní stal stěžejním naším vozítkem. Pár drobných oprav a instalace několika náhradních dílů z motocyklu mého z Grepovy motorky udělalo vysoce spolehlivý stroj, který od té doby jezdil za jakýchkoliv podmínek, i po neurvalém a neprofesionálním jednání z naší strany.

Grepova ČZ 175 "kejvačka" byla doslova zázrakem techniky. Motor vydržel i za vysoké provozní teploty pád do ledové vody potoka Botiče a přes teoretickou nemožnost zapalování fungovalo i po utopení ve stejnojmenném toku. A především, klikové ústrojí motoru po celou životnost fungovalo uložené pouze na jednom ze dvou ložisek. Přišli jsme na to náhodně při částečné rozborce motoru, levé ložisko klikového hřídele ve svém lůžku vůbec nebylo, kliková hřídel se v těch místech otáčela jen v prostoru. Pravé ložisko celý nápor pístové skupiny udrželo.

I Grepovu Čízu jsme párkrát pěkně zmastili. Jednou jsme se vypravili opět na cestu podél Botiče a následně Pitkovického potoka k Uhříněvsi. Lákaly nás vysoké kopce na začátku Benických skalek, s tamními krosovými cestičkami. Dost náročný terén, ale možnost vyblbnutí na motorových strojích tam je jedinečná. Sedli jsme na motorku a vyrazili přes Petrovice a Dobrou vodu na Pitkovice. Řídil Grepa. Osudné se nám stalo bahno na úpatí Pitkovické stráně. Z ničeho nic jsme leželi. Měli jsme z toho ještě srandu, dokud jsme nezjistili, že řadící páka nereaguje. Urvala se a zůstala zařazená trojka. Zpátky pěšky? Ani náhodou. I za cenu toho, že odrovnáme spojku. Nevýhodou bylo, že motorka neměla baterku, tudíž motor musel běhat vždy ve zvýšených otáčkách. Se zařazenou trojkou to byla už rychlost poměrně vysoká. Letěli jsme jak o život po úzkých cestičkách, což nás stálo vbrzku další kolizi. Stalo se tak za Dobrou vodou. Pravotočivá zatáčka byla větší, než jsme dokázali zvládnout. Pro fyzikální zákon setrvačnosti bylo mnohem jednodušší poslat nás rovně. V tomto místě se nacházelo koryto Botiče. Tři světové strany jsme stihli obsáhnout, já letěl vlevo, Grepa vpravo, motorka rovně. K dovršení smůly tam byla tůň. Dostat z vody nás nebyl problém, s těžkou mašinou to bylo horší. Po delším úsilí se nakonec povedlo. Na břehu jsme vyšroubovali svíčku z válce, motorem zatočili a vyházeli z něj vodu. Příliš jsme nepředpokládali, že se nám povede nastartovat, o to větší překvapení bylo, když chytla na první otočku. Domů jsme dorazili bez dalších nehod. Řadící páku jsme měli z motorky mojí, montáž byla rychlá a brzy jsme opět mohli sedět v sedle.

"Zajedeme k Pictusovi!" Tak zněla věta v jeden zářijový všední večer. Samo sebou, že jsme nechtěli jít na autobus. Benzínu jsme měli dostatek, cesta přes Hostivařský lesopark Jižního města na sídliště Košík nebude dlouhá. Přední pneumatiku jsme píchli na hrázi retenční nádrže nad přehradou.
"Nevadí, jedem!"
Pneumatiku i s duší jsme měli doma náhradní, když tuhle zničíme, to nám příliš nevadilo. Jízda na píchnutém kole to byla zajímavá, leč k tátovi jsme dojeli. Domů jsme jeli za tmy. Na konci sídliště Košík jsme píchli pneumatiku zadní.
"Stejně jí zdrbeme, i když to budeme tlačit!"
Jízda na prázdných dvou pneumatikách byla ještě zajímavější. Jeden ráfek jsme pak museli koupit, byla to tedy nejdražší naše jízda mezi dvěma sídlišti. MHD bychom pravděpodobně jeli na černo, takhle jsme zaplatili pětikilo.

Pět stovek to stálo brzy poté i Grepu. Bývalo pravidlem, že jsme k naší aleji motorku pravidelně tlačili a po vychladnutí motoru tak stejně i na zpáteční cestě. Bylo to bezpečnostní opatření kvůli policajtům, přeci jen jsme překonávali hlavní silnici. Čekat na vychladnutí motoru se jednou večer nechtělo Grepovi, vyrazil tedy k hlavní silnici v sedle. Šel jsem za ním. Už byl za autobusovým nádražím, když jsem si všiml červeného žigulíka, právě odbočujícího z Jižního města směrem na Petrovice. V něm seděly tři uniformy. Hlavy všech třech se významně otáčely za vlevo odjíždějícím Grepou. Pravý blinkr vystřídal levý a celkem beze spěchu se vydalo policejní auto za ním. "Je v prdeli", pomyslel jsem si.
Byl. Lapli ho na parkovišti. Nechal tam motorku, odvedli ho domů. Zazvonili u bytových dveří. Otevřela Grepova ségra, uviděla tři uniformy, zavolala tátu. Ten zahlédnul policajty, synkovi dal ránu že vzal o zem, vytáhl z kabátu v šatníku peněženku a kolik to prý bude stát. Přišlo ho to na pětikilo a Grepu na pár dalších facek.
Čekal jsem u nás na kamaráda dlouho marně. Bylo mi jasné, co se stalo. Přišel asi po půl hodině, dotlačil motorku. Rudá pravá tvář byla neklamným znamením, co doma následovalo. Ani moc vyprávět nemusel.

O ve vedlejším paneláku bydlela neuvěřitelná svině. Nebojím se používat vulgární a tvrdé výrazy nad tím člověkem. Stará kráva, která udávala na Gestapu a poté nezmenšenou intenzitou pravidelně mířila na SNB a národní výbory. Člověk, kterého udávání doslova bavilo a bylo smyslem jejího života. Známá firma, překonávající anonymitu sídliště. Tak tahle stará bába si pro nás došla jedno odpoledne na zadní parkoviště. Jezdili jsme si tam slalom mezi dvěma nalezenými pneumatikami. Zrovna šla někde poblíž a hned přišla hastrušit na nás. Prý jí to strašně ruší. Drželi jsme hubu, dokud neřekla tu větu "Jdu zavolat policii!" To probudilo naší reakci. Zatímco odcházela k domácímu telefonu vytáčet nacvičenou linku, rychle jsme odmontovali první koleno výfuku. Netlumený motor vydával brutální rachot. Grepa vyrazil za ní a na plný plyn kroužil kolem ní. Dodnes si pamatuji plameny létající z motoru a ohlušující rachot, který byl i v padesátimetrové vzdálenosti značný. Bábě mohlo jebnout, leč na dostižení Grepy samo sebou neměla.

O deset minut později uniformy dva motorkáře na parkovišti skutečně hledaly, leč ti byli tou dobou již bezpečně ukryti.

Párkrát se nám motorku i neodborným zásahem povedlo zprasit. To třeba ve chvíli, kdy jsme natankovali špinavý benzín, který nám ucpával trysku karburátoru. Místo, aby jsme za pár korun koupili malý filtr, provrtali jsme trysku na trochu větší průměr. Teorie hezká, prakticky nám to nejelo. Naštěstí byly díly z mojí motorky, omyl se dal lehko napravit.

Postupem času náš zájem o motorky začal upadat. Pryč bylo nadšení. Sklepení v našem domě jsme navštěvovali čím dál méně, až nakonec návštěvy ustaly docela. Motorku jsem potom rozebral a uložil k nám do kóje. Tam ležela asi čtyři roky a poté se vydala na cestu smutného osudu.

Začal jsem jí opět sestavovat, ovšem úplně jinde. Tou dobou u mě probíhala éra známá jak OBZANA. Můj neuvěřitelný omyl v oblasti žen. Motorku jsem dával dohromady rok. Kompletní generálka motoru, lakýrník z práce odváděl dokonalou práci a plechy i nádrž nalakoval červeno-černou barvou, nová baterka, přídavné světlomety na vidlicích z šopra byly skvostem. Motorku jsem sestavil z dílů obou našich motorek a vybavil jí zadním a dvěma bočními kufry. No prostě nádherná motorka! Párkrát jsem se na ní projel a pak jí dal OBZANĚ k vánocům. Když jsem měsíc poté vyrazil na víkend na čundr, vrátil jsem se a motorka byla pryč. Prodaná na inzerát! Za 1500 Kč!

Od Jardy jsem jí koupil za tisíce dva, litr jsem dal Grepovi jako podíl za jeho polovinu motorky, dvanáct tisíc jsem dal do generálky motoru a koupi příslušenství, aby pak včetně helmy za patnáct stovek šla do světa. Dva měsíce poté jsem šel do světa i já, a jsem tomu zatraceně moc rád

Tak skončilo moje motorkářské období.

Suma sumárum. Stálo mě to veliký prachy, šestkrát jsem si pěkně rozbil na motorce hubu, bylo s tím trápení ...

Ale mám na co vzpomínat

Vytištěno : 19. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 6.1.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=307