Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Díl čtyřicátý čtvrtý - kutilem


Pomalu se blížila doba, kdy výučním listem zakončím svoje tříleté studium v oboru automechanika, opustím definitivně školní lavice a budu následně vydělávat peníze za pomoci horních končetin. Svým rozhodnutím nepokračovat v učivu středoškolským vzděláním jsem neudělal radost mojí mámě, kterážto vyžadovala po mě zasednutím do školní lavice na následující dva roky, ukončeném maturitou, ale jistě jsem velkou radost udělal mému tátovi, jemuž tím krokem odpadla povinnost platit na mě alimenty. Již o tři roky dříve jeho prvorozený syn a můj brácha v jedné osobě taktéž nepokračoval ve středoškolském vzdělávání, tátovi tak zůstaly v odstupu tří let významné úspory, o které se jednou neváhal se mnou podělit a nadělil mi tak můj první vlastní automobil. Nejen že tím potěšil moje řidičské tužby, ale neplánovaně mě také podpořil v kutilství, neboť mladoboleslavský produkt potřeboval notnou péči před tím, než vůbec mohl zamířit na silnice. Leč nepředbíhejme, mechaničině jsem se věnoval přeci jen o trochu dříve a na jiných strojích.

Druhý ročník mě na učňáku předurčil v mojí následující kariéře. Bavily mě motory. Opravovat brzdy, dělat karosařinu, nápravy, vzduchotechnika, hydraulika, to vše mi bylo tak trochu cizí. A bylo mi to ukradený. Motory, to bylo moje. Bylo, je a myslím, že ještě dlouho bude.

První takovou "vlašťovkou" byl motor ze stroje, který utahoval matice držící kolejnice vůči pražcům. Jeden takový jsme si přivezli z vandru na jaře roku 1994. Byl tak trochu zatuhlý, koroze si na něm již vybrala svou daň, ale točil se a byl tak připraven na zprovoznění. Do toho jsem se pustil vzápětí.

Coby dítě odkojené panelovým domem, jsem neměl možnosti vlastní dílny v garáži. Prostory pro podobné činnosti byly pro mně nedostupné. A tak jsem si je vytvořil sám. V našem pokoji!

Zkusil jsem to a prošlo mi to. Dodnes se vlastně divím naší mámě, co všechno dokázala tolerovat, ve zdárném vývoji svého mladšího synka. Mnohokrát jsem její, a vlastně i sousedovic nervy testoval a dá se říct, že vlastně celý třípatrový barák vykázal tolik trpělivosti, kolik by jinak nedalo dohromady celé sídliště.

Motor z utahovačky jsem totiž rozebral na stole. Rozložil jsem jej na novinách po koberci a z psacího stolu vytvořil pracovní ponk. Když jsem vše potřebné zbavil rzi, dostatečně očistil elektro-příslušenství a vyčistil palivový systém, přetěsnil dosedací spoje a celý dvoutaktní motor zkompletoval opět dohromady, vyrazil jsem s Grepou na nedalekou čerpací stanici, odkud jsme se vzápětí vraceli se dvěma litry benzínu Speciál. Ten jsme namíchali s mazacím olejem, nalili do nádrže motoru, pootevřeli okno pokoje a trhli za startovací šňůru. Panelovým domem se tak rozezvučel zvuk běžícího dvoutaktního motoru. Burácení motoru ve vysokých otáčkách odezvu od sousedů nepřineslo, leč napříště jsme nehodlali provokovat a během několika následujících dní jsme vyvinuli výfukový systém, který pozdější starty motorů trochu utlumil a spaliny odvedl pootevřeným oknem ven.

Byl to první start motoru a nebyl poslední. Nebyl to ani poslední motor, který v pokoji běhal.

Motor z utahovačky jsme podrobovali testům, připravovali jej na využití v plánované čtyřkolové káře, kterou jsme hodlali vyvinout později. Někdy jsme došli s naším motorem na oblíbený testovací polygon - špendlíkovou alej na konci sídliště. Tam jsme mohli dát motoru co proto. Vydržel všechno. Cíleně jsme jej jednou nechali zadřít. Do nádrže jsme nalili čistý benzín bez příměsi oleje, utáhli jsme plný plyn, přivázali motor ke stromu, nastartovali jej a vyčkávali, co se stane. Asi pět minut vydržel řvát v plných otáčkách, pak náhle zpomalil a zasekl se. Vítězně jsme jej donesli domů, sundali jsme válec, do ložisek kápli trochu oleje, motor jsme opět sestavili a ten pak běhal dál.

Nikdy se nám ho nepovedlo zničit, i přesto, že si užil své. A nejen on, i naše máma. Když nám totiž došel benzín, do nádrže jsme vyfoukali její lak na vlasy. Tělové voňavky, lihové čistící přípravky, to vše putovalo do nádrže, aby pak pohánělo pístovou skupinu motoru. Co hořelo a bylo v tekutém skupenství, to proteklo karburátorem.

Netrvalo dlouho a pokojem našeho panelového bytu zněl "hlas" dalšího spalovacího motoru. Jawa 175, jíž jsem v létě vlastnil , také potřebovala důkladně přetěsnit motor. A nejen to, musel jsem vyměnit spálenou spojku, která se nacházela v olejové lázni převodovky. Bylo to krátce poté, co jsme se vrátili z týdenního červencového vandru do nově vytapetovaného pokoje. Tapetování jsme se nezúčastnili, to byla pravidelná akce naší mámy. Sestěhovali jsme nábytek a už na stole opět vězel motor z Jawy. Započal jsem rozborku, leč jsem opomněl vypustit olej. Těsnící tmel chvíli bránil rozpůlení dvou dosedacích částí převodovky, když pak povolil, byl následován olejovou vlnou. Ta spolehlivě mířila po stole směrem ke stěně, o níž se zarazila. Asi padesát centimetrů veliký flek na stěně jsem rychle zamaskoval přestavěním nábytku. To jsem si zdůvodnil a měl jsem tak na dva roky klid - to se na to před dalším tapetováním přišlo.

Ještě mnohokrát později putovaly motory z mojí i Grepovy motorky ke mě na stůl a následně na podlahu, kde pravidelně "zavrčely" při testovacím běhu.

Leč ani motory z Jawy nebyly tou nejvyšší metou. Tou se stal zmíněný produkt mladoboleslavské automobilky. Stodvacítka, kterou mi táta věnoval, nutně potřebovala sérii oprav. Brzdy již několik let evidentně neviděly nové, nebo alespoň zánovní díly, karoserie nebyla jen napadena korozí, ale v některých místech jí podlehla úplně. Skrze pravý přední sloupek bylo vidět ven, podlahu pod řidičem tvořila vlastně jen lepenková náhrada a kola na přední nápravě se rozměrem i typem neshodovala s těmi na nápravě zadní. To vše bylo vedlejší, problém jsem viděl v nepatrném rosení oleje na několika místech motoru. Místo brzdových destiček, sady pneumatik a několika sad elektrod svářecí soupravy jsem zakoupil sadu těsnění motoru.

Ten jsem na parkovišti vymontoval z vozu a s pomocí Grepovou jej dopravil k nám do bytu. To už mi přivodilo drobný problém, když se demontované náhradní díly odstrojeného motoru i za hranicí našeho pokoje z důvodu, že nebylo kam šlápnout, naší mámě už docházela trpělivost. Přesto se mi jí povedlo přesvědčit, že v dílech mám systém a ten se nesmí přehazovat, neboť už bych poté motor nikdy nedokázal dát dohromady.

Motor byl zanedlouho kompletní, torzo převodové skříně bylo namontováno na jeho přírubě aby neslo startér, dvanácti voltová baterie dodala startéru potřebný elektrický proud, ten zatočil motorem a všechny čtyři válce zapálily vzápětí. Mohutný motor zaduněl panelákem, k mojí nevýslovné spokojenosti, ovšem k všeobecné spokojenosti mnohem menší.

To byla nejvyšší meta, motory z náklaďáku jsem si domů již netahal Smile

Motory neburácely jen tak zbůhdarma, dočkaly se i "práce". Na čas jsem se stal motorkářem ...


Vytištěno : 29. 3. 2024 | Autor : Jan Vála | 2.1.2015

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=305