Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů
Počátkem března roku 1990 poprvé pod skalou nad Pitkovickým potokem zazněly zvuky krumpáče, pily a sekyry, při výstavbě malého srubu. Po následující dva roky pravidelně touto dobou ožívaly Benické skalky stejnými zvuky, malý sroubek se postupně rozrůstal a blízké okolí měnívalo svůj ráz. Na jaře roku 1993 stavební ruch utichl. Tři roky byl srub naším druhým domovem. Teď se to mělo všechno změnit.
Hned několik důvodů směřovalo naše kroky jinam. Bavily nás vandry, zvláště směřované do Posázaví. Srub na předměstí Prahy byl od našich výprav významně vzdálený. Jeho blízkost hlavnímu městu byla velkou výhodou, stačilo sednout na autobus a za pár minut nás čekala asi kilometrová chůze, zakončená dosažením oblíbeného místa. Bohužel stejnou výhodu spatřoval i bezdomovec, který na počátku roku o všedních nocích začal náš srub navštěvovat s vypočítavou nepravidelností, ovšem s intenzitou, jenž byla neudržitelná se stavem palivového dřeva a našimi nervy. Když jsme dostali na tlamu od místního usedlíka, pomyslný pohár přetekl. Kombinace těchto faktorů, společně se značně nepříznivým počasím na jaře roku 1993, zaměřila naše stavební plány do zcela jiných míst, která svým významem Benické skalky zcela zastínila. Začali jsme stavět srub nad Sázavou. Ale o tom později.
Na začátku února jsme vyfasovali pár přes držku, o čtrnáct dní později jsme na Benické skalky mířili znovu. Nebylo nám tu ale dobře. Pocit, že tu nejsme sami byl stále tíživější. Srub pomyslně obcházeli bezdomovci, s každým křupnutím větvičky v tmavém nočním lese jsme vybíhali ven a čekali příchod skupinky bezdomáčů. Neobjevil se nikdo, ani Dygrýn ne. Leč pocit tu prostě byl a tomu se uniknout nedalo. Srub ztratil svou opuštěnost a pocit tichého bezpečného koutku.
Další naše návštěvy onoho místa na sebe nechaly čekat. Zamířil jsem sem spolu s kamarádem Hecánem zhruba za měsíc, k provedení testu, na základě školní sázky. Přeli jsme se totiž o to, jestli dokážeme v kamnech roztavit měď. Tvrdili jsme že to dokážeme, dva kluci ze třídy trvali na opaku. Vybaveni kusem mědi a pytlíkem koksu jsme ve všední odpoledne v polovině března dorazili na srub, zatopili jsme v kamnech, rozpálili je jak to šlo a přitopili koksem. Měď jsme neroztavili, sázku jsme prohráli.
Na začátku dubna jsme sem mířili znovu, tentokrát jen na pár minut. Potřebovali jsme nefyvatu na zateplení našeho nového srubu na Sázavě. Tady jí bylo spousty. Většinu jsme sundali ze stěn, srolovali jí a zanesli do Moničina auta, stojící u nedalekých zahrádkářů. Bráchova Monika byla tou dobou jediným motorizovaným členem naší party.
V polovině července jsme srub na Benických skalkách viděli naposledy. Právě jsme se vraceli z pravidelného týdenního vandru po Kokořínsku a zbýval nám ještě jeden den volna. Domů se nám nechtělo, tam musel jenom Píba. Zamířili jsme tedy k Benickým ve složení mě, Pictuse, Unkase a Moniky. Srub jsme nalezli v žalostném stavu. Okenice neexistovaly, zábradlí také ne. Všechny poličky někdo prohnal kamny, terasa byla napůl rozebrána, dvě ze čtyřech velkých lavic kolem ohně zmizely. Všude cáry, špína, bordel. Přespali jsme tu a v sobotní ráno šli k domovu. Neměli jsme tušení, že stojící srub již neuvidíme.
Na začátku září přišel Karlik se zprávou. Srub už není !! Prostě zmizel. Neshořel, někdo ho rozebral. Co se stalo, nám není dodnes jasné. Buď blízkým zahrádkářům začaly vadit reje bezdomovců, nebo myslivecké sdružení přestalo tolerovat návštěvníky ve svém revíru... Nevím.
Třeba se jeho osud někdy dozvíme. Možná tomu dopomohou tyto stránky, snad si to přečte někdo, kdo ví...
Na místo srubu jsme se ani nešli podívat. Asi proto, že jsme nechtěli vidět obraz zmaru.
Dlouhých 14 let jsme se tu nikdo neukázali. Až na začátku srpna roku 2007 jsme se do těch míst vypravili s Jardou. Tiché klidné místo se značně změnilo. Ze všech směrů se přibližuje všudypřítomná novodobá zástavba, bující jak rakovina všude na předměstí Prahy. Pozůstatky po srubu jsme v zarostlém údolí téměř nenalezli, jen pár kousků nefyvaty a fragment kamen by zasvěcenému řekly, že tu kdysi stával srub, ve kterém parta začínajících trempů strávila kus svého mládí.
Vytištěno : 19. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 16.11.2014
https://www.minessota.cz/clanek.php?id=298