Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů
Kalendář oznamoval polovinu ledna roku 1993. Dva roky a devět měsíců už pod skalkou u příměstské vesničky Benice, nad údolím Pitkovického potoka, někdy zvaného jako potok Vinný, stál malý srub, s honosným názvem Osada Minessota. Původně malý sroubek se s přibývajícím počtem vítaných návštěvníků postupně rozrůstal a z původního letního sídla se stal celoročně víkendově obyvatelným. Sloužil jako úkryt před nepohodou, ale byl i oblíbeným naším místem při příznivém počasí. Nebýt nápadu se stavbou srubu a jeho následné realizaci, nikdy bych nepoznal Medeláka, Jarlika, Jardu a další Uhříněváky, stovky vandrů, co provázely můj život, by se pravděpodobně vůbec nekonaly. Svůj status ústředního osadního místa si srub udržoval dlouho, ke konci sice trochu slábl, ale přesto zůstával naším oblíbeným místem, kam jsme se s oblibou vraceli. Neviděli jsme proto rádi, když jsme v polovině ledna roku 1993 poprvé objevili na místě množství stop, dokazujících, že perfektně zateplený, prostorný, suchý a vybavený srub využívá krom nás i někdo jiný.
Ještě horký popel v kamnech při našem příchodu na srub byl neklamnou známkou toho, že máme návštěvníka. Naděje, že si náhodně někdo v kamnech zatopil, pohasla hned další víkend, kdy jsme sice nenalezli ještě doutnající oheň v kamnech, ale veškeré zásoby dřeva byly pryč, spolu drobnými kousky dřevěného vybavení srubu. Nasralo nás to. Bylo stále jasnější, že někdo srubu využívá během všedních dní a nocí. Bezdomovectví tehdy ještě nebylo tolik rozšířené, přesto jeden "klubu" zřejmě náš srub přeci jen objevil.
Rozhodli jsme se mu dát lekci. Ta spočívala v rychlém příchodu na srub a za pomoci zbraní učinit fyzický atak nezvaného návštěvníka. V našich rukách se tak objevily bytelné sukovice, munice do praku znamenala matice o průměru 12 milimetrů a trestat bezdomovce měly i diabolky, vystřelované z kvalitní vzduchové pušky. Počali jsme s nepravidelnými návštěvami srubu i ve všední dny, vždy ve značné početní přesile. Těchto výprav se poprvé zúčastnil i Grepa, který byl tou dobou v Uhříněveské partě vlastně nový. Před příchodem na srub jsme se pravidelně rozdělili a v jeden moment jsme vpadli na osadu ze všech směrů.
Buď nezvaný host měl kamarády v okolí, kteří mu pohyby hlásili, nebo měl z prdele kliku. Nikdy jsme na bezdomovce na našem srubu nenarazili, byť někdy jsme byli hodně blízko.
Naše zimní zásoba dřeva lehla popelem, ovšem nás hřála jen málo. A protože v okolních lesích už dřevo na otop došlo, byl problém si při návštěvě srubu dopřávat tepelného luxusu po celou noc. Nezvaný návštěvník to vyřešil po svém, začaly pomalu mizet části osady. První to odskákala brána, pak zábradlí, sem tam nějaká polička zřejmě také proběhla plameny v kamnech.
K získání palivového dřeva zdarma nám pomohla souhra okolností...
V létě roku 1991 k nám zavítal Pictusův dlouholetý stejně starý kamarád Luděk Volf. Nikdo mu neřekl jinak, než Lůďa Volfárt. Bydlel v domku na okraji Pitkoviček, posledním stavení na kraji údolí směrem k Benickým skalkám. Co jsme poznali, tak byl těžkým podpantoflákem, rozměrově bytelnější žena občas drobnému Lůďovi naložila co proto. Rád mizel z domku pryč, často jsme jej potkávali v hospodě Lidový dům nebo po okolních Uhříněveských hospodách, někdy dorazil i k nám na srub. Když si tenkrát na vidličce opékal luncheon meat, co dostal od nás, byl blahem bez sebe. Pak ho Pictus upozornil, že se mu to pálí a ať si to otočí, Lůďa zakroutil vidličkou a opékaná směs se poroučela do ohně. Maso zřejmě neviděl už nějaký pátek, měl proto téměř slzy na krajíčku do doby, než od nás obdržel kus další. Prostě strašně hodnej kluk, trochu chudák.
Na podzim roku 1992 svůj baráček celá rodina opustila. Ten začal postupně chátrat. V přístřešku vedle skály zůstalo ještě palivové dřevo. A to se nám hodilo. Při našich výpravách na srub jsme pravidelně chodili kolem bývalého baráku Volfových a vždy si nějaký ten špalík odnesli. Krásně vyschlé dřevo hořelo v kamnech na srubu dokonale.
Leč nebyli jsme jedinými návštěvníky domku Volfových. "Náš" bezdomovec jej objevil také, ovšem ten nelenil a navštívil chátrající baráček i zevnitř. Nějak se doslechl Honza Dygrýn, potomek Lůdi, že si na baráku bereme dřevo a po návštěvě zjistil, že byl někdo i uvnitř...
Byla sobota, 6. února 1993.
Náš víkendový pobyt na srubu provázelo chladné zimní počasí. Mrzlo a všude bylo bílo, počasí na hovno, furt se s námi přelo. Použil jsem úryvek Unkasovy písně, která ten den popisuje z ještě čerstvého dojmu. Právě s Unkasem, Kóžou a Janovákem jsme jako obvykle zatápěli v sobotní odpoledne v kamnech srubové kuchyňky. Když se nad údolí Pitkovického potoka snesla tma, padla na nás chuť si přilepšit večer nějakým alkoholem. Tehdy jsem ještě ebyl vandrovním konzumentem většího množství destilátů a kvasných výrobků, leč i mě to toho večera táhlo směrem k hospodě a zakoupení potřebných surovin. Do kamen jsme naložili silné výdržné špalky a vyrazili jsme do Uhříněvse. Naším cílem byla Pivovarská restaurace naproti kostelu. O půl hodiny později jsme již seděli u jednoho ze stolů, popili zrzavého moku, zatímco nám výčepní připravoval lahvová piva do žracáku. Vešlo se jich tam docela dost. Vydali jsme se na cestu zpátky. Prošli jsme kolem bydliště babičky, pokud možno v tichosti, aby nás náhodou nezaměřila při tahu z hospody. Dorazili jsme ke starému náměstí a v místech dnešní řízkovny potkali pro mě a Unkase neznámou postavu....
"Čau Honzo!" Kóža neznámého týpka pozdravil. To bylo poslední, co jsem slyšel.
Srazila mě na zem strašná rána zezadu do hlavy. Následný prudký kontakt s asfaltem jsem v podstatě nevnímal. Když jsem se trochu probral, dostal jsem další. Zaměřil jsem Unkase snažícího se zvednout vedle mě, rána botou ho srazila zpět. Ani Janovákovi se nepovedlo vstát, po ráně pěstí klesl zpět. Dygrýn nás překvapil, použil na nás metodu, kterou jsme chtěli použít my na bezdomovci - moment překvapení. Když nás dostal na zem, už nás zvednout nenechal. Kóža, tělesně mohutnější konstrukce visel bezmocně za bundu na torzu dopravní značky. Kopnutí do žracáku zlikvidovalo jeho obsah, pivo se rozlévalo po asfaltu a domnělé šampaňské víno rozlítilo Dygrýna ještě více.
"Čuráci, mi kradete v baráku!" Tolik jsme obdrželi na vysvětlenou.
Trvalo to jen pár sekund, ale za tu dobu jsme dostali slušnou nakládačku. Zachránili nás policajti. Právě projížděli kolem v autě, přibrzdili u neobvyklého výjevu, Dygrýn jim ale ukázal cestu a oni poslušně zase odjeli. Dostali jsme ale čas se sebrat a postavit se na nohy. Leč i Dygrýnovi došly síly, poslal nás do prdele s tím, že si to ještě vyřídíme, že si pro nás na srub ještě dojde. Jak to všechno rychle začalo, tak to zase rychle skončilo. Zamířil k pivovaru, zanechajíc nás na místě.
Upřímně řečeno, byli jsme rádi, že nás nechal a opětovat výpad nenapadlo ani jednoho z nás. Když jsme se trochu sebrali z obdržených ran, vyrazili jsme k zrychlenému přesunu směrem na Benice. Srubu jsme dosáhli zanedlouho. Teprve tady, při svitu svíčky, jsme mohli vysledovat následky roztržky. Potrhané maskáče, zničená žracák, podlitiny. Každý jsme schytali několikero ran, nejtěžší asi brácha spolu se mnou.
Nebudu nic nalhávat, čekali jsme, že Dygrýn si přijde vyřizovat další účty. Do boje se nechtělo nikomu. Tu noc nespal vůbec nikdo, spacáky jsme ani nevybalili. Když přišla čtvrtá hodina ranní, vydali jsme se na další pochod. Tentokrát k vlaku. První ranní panťák nás odvezl do Světic a nohy nás odnesly na seník nad Tehov. Tady jsme konečně mohli usnout. Úniková akce se podařila.
Dygrýnovi jsme v baráku nekradli, dřevo jsme mu brali. Dostali jsme nakládačku, zasloužili jsme si jí. Unkas na to téma složil o týden později svůj slavný Dygrýn song. Dygrýn to měl za vyřízené, o několik týdnů později se normálně s Kóžou bavil. Ten mu vysvětlil situaci a konflikt byl zažehnán. Leč pohár sroubku pod Benickou skalkou přetekl. Byla to pomyslná tečka, osadě nad Pitkovickým potokem začala zvonit hrana.
Vytištěno : 20. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 15.11.2014
https://www.minessota.cz/clanek.php?id=297