Díl třicátý pátý - za nefárem

Nefár, neboli nefyvata. Ani přítel Google takový název nezná. My jsme jej znali, nebo alespoň Medelák ho mezi nás zavedl. O co jde? Tepelná vata, pokládaná pod beton, nebo pod asfalt. Velmi silná deka z umělých vláken, která podle teoretických a možná i praktických zkušeností Medelákových dokonale izoluje nízké teploty vně stavby vůči těm příjemným uvnitř. Takový materiál jsme nutně potřebovali. Srub na Benických skalkách přesáhl tou dobou naše kupní možnosti v oblasti obyčejných dek, jež jsme pravidelně tloukli na jeho stěny, coby tepelnou izolaci. Ty se za tuhých mrazů projevily jako nedostatečné, bylo jich málo a nebyly příliš silné. Udržovat přijatelnou teplotu na srubu se nám dařilo jen stěží, především na úkor vysoké spotřeby palivového dříví. Lesíky kolem Benických skalek už začínaly být na dřevo trochu chudší, přeci jen tříroční téměř nepřetržitý víkendový provoz srubu něco spotřebuje. A protože se nám dostávalo málo dřeva, museli jsme jím šetřit. Kvalitně tepelně izolovat srub se nám jevilo jako nejvhodnější řešení.

S myšlenkou přišel Medelák. Tou dobou pracoval jako noční hlídač na stavbě Malešické spalovny. Při svých obchůzkách kolem staveniště si všiml vyhozených zbytků rolí izolační vaty. Byly ponechány svému osudu velmi vhodně, na skládce odpadu, pár kroků od plotu, ve východní části stavby. Daleko od vrátnice. Znali jsme to tam dobře, za Medelákem jsme do práce několikrát přijeli, chodili s ním na pravidelné obchůzky, vysedávali v buňce, která představovala stanoviště hlídače a stála v místech dnešní příjezdové vrátnice. Jednou jsme mu tam dokonce udělali průser, když jsme na služebním telefonu vytočili číslo počínající číslicemi 001 a když na druhém konci drátu začala nějaká frajerka hekat, položili jsme sluchátko vedle telefonu a vydali se s Medelákem na obchůzku areálu. Jenže jsme na telefon zapomněli, po návratu jsme vyrazili k autobusu. Vyvěšeného telefonu si Medelák všiml za další půl hodinku. Dělal blbýho, když přišel účet za telefon. Výsledkem bylo, že hlídačům volné volání zatrhli.

Pohozená nefyvata se dostala do našeho hledáčku. Když izoluje beton, se srubem si poradí také. Připravovat jsme začali velikou akci.

Asi nejjednodušší by bylo, vyrazit si pro nefyvatu v době, kdy na vrátnici bude sedět právě Medelák. Jenže i on se adrenalinové akce chtěl zúčastnit, takže jsme museli přikročit ke složitějším přípravám. Prvním úkonem bylo změření časové prodlevy v kamerovém systému, mířícímu po obvodu plotu. Obraz z kamer se přenášel na obrazovku televize na vrátnici. Ne však od všech najednou, ale vždy jen od jedné. Po dvaceti vteřinových intervalech přepínal obraz na další kameru. Série přenosu obrazů od kamer oběhla spalovnu za šest minut. Když tedy přenos od kamery opustil jedno místo, bylo časové šesti minutové okno, než jej znovu začala zabírat. Jenže jak vědět, že potřebné místo přechodu plotu kamera zrovna nezabírá? Někdo musel nakouknout do oken vrátnice.

Ta byla od nefyvaty 250 metrů vzdálená. Vyslat hlídku k vrátnici s vysílačkou v ruce by bylo ideální. Ta by nakouknutím do oken hlásila, že naše místo zrovna kamery nezabírají. Jenže vysílačku jsme neměli. Museli jsme tedy improvizovat a v tomto se osvědčil opět Medelák. Prostě se přijde podívat na kolegu na vrátnici a během návštěvy změří přesný čas, ve který místo nefyvaty bude snímat kamera. Při cestě k nám pak musí odpočítávat minuty. Tehdy jsme Medeláka ještě dobře neznali, museli jsme mu tedy ve výpočtech důvěřovat

Mírnou komplikací byl hlídač. Úkolem strážní služby bylo v nepravidelných intervalech stavbu obcházet, leč všichni jí obcházeli opravdu jen sporadicky, nebo naopak pravidelně. Nikoliv Bečvář. Coby Hujer z dob minulého režimu, bral svou práci opravdu vážně a do terénu tak vyrážel bez časové pravidelnosti a nad poměry často. Kamerám se plánovitě možná dokážeme vyhnout, s hlídačem to bude ale horší. Nikdo nevěděl, jestli hned po Medelákově návštěvě nevyrazí na další obchůzku.

Rizika jsme chtěli minimalizovat maskováním.

Přípravy na akci byly veliké. Instruktáže se zhostil Medelák. Byla to jeho akce a chtěl, aby proběhla úspěšně. Opatřil modrý filtr na baterku, když si budeme potřebovat posvítil, modré světlo se prý ve tmě ztrácí. "Koukejte jen přes přivřený víčka, ať se vám nelesknou voči". Cokoliv, co by se mohlo lesknout, nebo cinkat, jsme neměli brát. Tváře jsme si měli obarvit mourem, maskovací látkou pokrýt každou část těla.

Čas naší akce se přiblížil o prvním víkendu v roce 1993. Na konci páteční noční směny nechal Medelák úmyslně na vrátnici peněženku, pro kterou se musel následující večer vrátit. Jeho nenadálá návštěva tak neměla vzbudit podezření. Byla sobota, po osmé hodině večer, vyráželi jsme do akce ...

Linkový autobus mířící od Uhříněvse do centra vezl na své palubě čtyři maskované postavy. Ve vojenském "jehličí" jsem ke spalovně mířil já, spolu s Unkasem, Karlikem a Medelákem. Zastávka autobusu Ústřední byla naší konečnou stanicí, odtud jsme museli pěšky. Ráz krajiny byl tenkrát jiný, žádné módní arény, nákupní centra, rychlostní silnice, ani autobazary, nám v cestě nestály. V okolí byly jen pole a osvětlená Průmyslová ulice. Zmizeli jsme v temnotě. Od západu foukal silný vítr a hnal sebou občas několik sněhových vloček, mrzlo, až praštělo, ale sněhu na zmrzlém poli bylo pomálu. Sporadicky osvětlené staveniště spalovny jsme měli před svými zraky, klopýtali jsme polem a občas jsme za sebou zahlazovali ty nejviditelnější stopy. Jen několik desítek metrů od plotu se od nás oddělil Medelák. Zamířil k vrátnici. My si malovali maskovací barvu na tváře, konali poslední přípravy. Pak jsme se vydali k plotu, ke známému místu, které jsme okoukli nedlouho předtím, při jedné z našich návštěv.

Okolí bylo liduprázdné. Vyčkávali jsme několik metrů od plotu. Čekali jsme dlouho. Proti svitu Průmyslové ulice jsme konečně zahlédli mihnutí se postavy a vzápětí stanul Medelák u nás.

"Musíme makat, Bečvář jde za chvilku na obchůzku!"

Podle jeho výpočtů za minutku proběhne snímací kamerové okno kolem nás a poté máme šest minut na samotné provedení akce.

"Teď!"

Medelák držel hlídku, já s Unkasem a Karlikem jsme přeskočili plot a za okamžik jsme drželi dva velké kusy vaty v ruce. Nebyl čas jí rolovat, rychle jsme jí posbírali a hodili za plot. Karlik za námi zahlazoval stopy. A rychle pryč!

Silný západní vítr mezi tím ještě zesílil a přivál sebou i sněhovou nadílku. V zákrytu spalovny bylo obstojně, sotva jsme ale vyšli na volné prostranství, bouře se do nás opřela plnou silou. Pod tíhou dvou balíků a v náporu větru jsme klopýtali zpátky k autobusové stanici, jen s menší oklikou podél Průmyslové ulice. Ještě v poli jsme balíky smotali do rolí. Původní předpoklad byl v nočním pochodu až do Uhříněvse, sněhová smršť však stále sílila a když jsme dosáhli autobusové stanice, rozhodli jsme se vynechat maskování a zkusit štěstí v městské hromadné dopravě. Prostě počkáme na autobus a uvidíme, jestli nás vezme. O deset minut později červenobílý autobus zamířil do zálivu zastávky. S mourem na ksichtech a dvěma balíky čehosi značně špinavého a zasněženého nás šofér uviděl stát na staničním ostrůvku a ...

Zastavil a otevřel nám dveře. Napochodovali jsme na zadní plošinu, očekávajíc přitom, že nás hned vzápětí řidič z autobusu zase vyhodí. Zvukové znamení následně oznámilo zavírání dveří, ty se sykotem se začaly zavírat a autobus sebou trhnul směrem východním. Až k bývalému cukrovaru, dnešnímu Novému náměstí, nikdo nevystupoval, ani nenastupoval. Takže zanedlouho jsme od cukrovaru mířili na další cestu ke sroubku, kam jsme dorazili kolem půlnoci. Uvařili jsme si na kamnech polívku a zhltli jí okamžitě horkou. Medelákovi ještě ten večer vzplály plamenem záda, když se opíral o schody, na kterých byla zrovna svíčka. Ještě se podivoval nad tím, že cítí něco se pálit, když se otočil, zrovna vyskočily plameny. Měl po maskáčích.

Akce byla dokonale úspěšná. Odnesli jsme si množství nefyvaty, které následující víkend zateplilo celý srub tak jedinečně, že pak stačilo udržovat malý plamen v kamnech a i v zimních mrazech se v prostorách srubu dalo pohybovat jen v tričku. Dobrodružnou akcí jsme získali kusy místy děravé a potrhané izolace pod beton, která se vlastně válela na skládce odpadu a čekala na odvoz, dočkala se však odvozu jiného. Možná kdyby Medelák o její odvoz požádal stavebníky, ještě by byli rádi, že se jí zbaví, ale to by jsme zase neměli tak skvěle adrenalinovou akci.

A Bečvář se nedozvěděl, že měl v rajónu "návštěvníky".

Zateplení nefyvatou byla poslední práce na srubu na Benických skalkách, kterou jsme tam provedli. Od té doby to se srubem šlo do kopru. Že jsme začali mít nezvané návštěvníky ve všedních dnech, to srubu hřebík do rakve ještě nepřibilo. Poslední hřebík do rakve jsme srubu zatloukli my ...

Vytištěno : 18. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 12.11.2014

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=296