Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Díl třicátý první - poslední výstavba na Benických


Druhá zima na srubu pod Benickou skalkou nebyla tak drsná, jako ta první. Přesto ještě na konci roku 1991 ukázala menší nedostatky v konstrukci srubu. Na středočeský kraj se sněhová pokrývka toho roku snesla poměrně pozdě. Zastihla nás připravené. V dřevníku i v kuchyňce se povalovalo množství palivového dříví, které postupně zpracovávané exotermickou reakcí v kamnech značky Petra o víkendech předávalo potřebné teplo do prostor obou srubů. Poměrně značné nedostatky jsme měli v utěsnění dřevěné stavby v návaznosti na skalní stěnu, ta však, když se po delším topení v kamnech ohřála, poskytovala dostatečné teplo po většinu noci. Nebylo to jako v pokojíčku doma, ale na srubu bylo přeci jen podstatně lépe, než v teplotách okolních. V zimě mezi lety 1991 a 92 jsme na srubu pod Benickou skalkou trávili téměř všechny víkendy, krom těch, kdy jsme vyráželi na vandry do Posázaví. Někdy jsme na srubu spali, jindy zase mířili v podvečer k domovu.

V zimě byl patrový srub při pohledu z údolí jak pěst na oko. Vlivem absence listí bylo především horní patro viditelné z celého údolí. Za příliš velký problém jsme to však nepovažovali, neboť do těch míst jen málokterá noha člověka zamířila. Naopak z okna horního srubu se tak rozprostíral hezký výhled, což jsme považovali za významné plus.

Jako významné mínus se projevila absence vnitřního vchodu do horního srubu. Menším okénkem nahoru proudilo velké množství teplého vzduchu od kamen, takže místnost byla vůbec nejteplejší z celé stavby, ale pokud jí člověk chtěl navštívit, musel vyjít ven, projít předsíňkou, kolem ohniště, do svahu vedle srubu a na schodiště na terasu. Po otevření dveří množství cenného tepla uniklo do prostoru. Pouze Karlik měl vzhledem ke své drobnější postavě výhodu možnosti průlezu okýnkem.

Tento nedostatek jsme se rozhodli vyřešit hned zkraje jara. Když bylo jasné, že zima definitivně přenechala vládu nad středními Čechy jaru a obloha měla v sobotní ráno barvu azurovou, pustili jsme se do práce.

Dřevník jsme nakonec vyhodnotili jako ne zcela potřebný, přeci jen tolik dřeva jsme uskladňovat nepotřebovali. Navíc se nám hodil stavební materiál, který už v okolních lesích nebyl. Rozebrat jej bylo dílem chvíle. Střecha horního srubu i kuchyňky následovala vzápětí. Kuchyňku jsme začali značně navyšovat, stejně tak lomené stěny horního srubu. První kuchyňka měla strop vysoko asi 170 centimetrů nad zemí, my vyšší jsme v ní chodili přikrčení. Nástavba o rok později zvedla strop asi o 40 centimetrů. Teď, vzhledem k potřebnému sklonu střechy od skály směrem k ohništi, vystoupal strop v kuchyni na výšku přes tři metry nad zemí.

Celou zadní stěnu horního srubu jsme rozebrali, vznikl tak jednotný veliký prostor. Zastřešení jsme ještě téhož dne stihli dokončit.

Během následujících víkendů jsme pokračovali v dalším zvelebování vnitřních prostor srubu. Rouru od kamen jsme museli donést podstatně delší, kamna po instalaci nástavce chytly ještě lepší tah. Schodiště od terasy jsme přenesli do kuchyně a postavili jej hned vedle dveří. Ty jsme zatloukli a od té doby byl využíván pouze jediný vstup dovnitř dveřmi spodního srubu. Schodištěm byl zajištěn pohodlný přesun do prostor horních. Původní horní vstup tak měl sloužit pouze jako průchod na terasu, byl však od té doby využíván pouze minimálně a proto byl později zakryt tepelnou izolací.

Významným prvkem, který se podepisoval na vzhledu naší osady byla neochota udržovat okolí. Bránu s nápisem TOM jsme považovali za nepotřebnou, materiál z ní se hodil na poslední úpravy samotné stavby. Stejně dopadlo i několik desítek metrů dlouhé zábradlí, ponechali jsme jej v délce asi osmi metrů od ohniště. Srub prostě "požral" poslední zbytky stavebního materiálu. Byli jsme na zenitu, k dalším přístavbám jsme přistoupit ani nemohli. Nakonec to nebylo potřeba, srub tou dobou měl již jedinou vadu - nedostatečnou tepelnou izolaci. Tu jsme však nakonec také dokončili, ale moc si jí neužili. O tom zase někdy příště.

Pily utichly nad údolím Pitkovického potoka nadobro. Byl konec května roku 1992.


Vytištěno : 28. 3. 2024 | Autor : Jan Vála | 31.10.2014

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=292