Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Díl třicátý - do prváku


Na konci června roku 1991 jsem obdržel od školního zařízení v Blažovského ulici na Jižním městě papír, jenž prokazoval mou způsobilost pro následující studium ukončením osmého ročníku základní školy. Vysvědčení nedopadlo úplně slavně, ale to příliš nevadilo, papír o přijetí na učňák jsem obdržel již o něco dříve. Byl jsem přijat do oboru Mechanik a opravář silničních motorových vozidel, zkráceně automechanik. Musím přiznat, že předchozí průpravu jsem v automobilech neměl, nikdy jsem se příliš nezajímal, jak auto vlastně funguje. Mířil jsem na učiliště s nulovou znalostí o autech. Jak se brzy ukázalo, nebyl jsem sám, kdo za tímto oborem mířil pro jeho atraktivitu, s tím, že praktickou část dvoustopých vozidel nikdy neochutnal. Bavilo mě rozebírání již od útlého dětství a tento svůj koníček jsem hodlal aplikovat v praxi. Na stejný obor, do stejné třídy, mířil i můj dlouholetý kámoš Hecán, takže aklimatizaci na nové prostředí jsme měli oba jednodušší. Když půl hodiny před pondělní sedmou hodinou ranní druhého září zazvonil budík na mojí poličce, nemířil jsem poté jako obvykle o několik ulic dál, ale směřoval svoje kroky k autobusové stanici Horčičkova a dále směrem na Hostivař.

O moje zasvěcení do tajů oprav automobilů se po následující tři roky mělo starat stavební učiliště, sídlící v ulici Pod stanicí v pražské Hostivaři. Dnes má honosnější název : SŠ automobilní a informatiky.

Hned zkraje se s námi příliš nemazlili. K výuce jsme přešli bez prodlení a vyfasovali jsme rozvrh praktických hodin i těch teoretických. V těch praktických po celé tři roky mi dávalo značnou výhodu moje jméno, neboť jsem v abecedě byl třetí od konce. A posledních pět jmen mělo zvláštní program. I Hecán se do naší pětice dostal.

Většinová část třídy mířila za praxí do dílen Vodních staveb na pražskou Libuš. Byla tam docela "gumárna", přísně pod dohledem mistrů. Už od počátků většina třídy komentovala tamní situaci slovy "v prdeli". To naše pětice na tom byla mnohem lépe. Praktický týden jsme v prvním ročníku trávili v dílnách vedle učiliště, pod dozorem pana mistra Slepičky, člověka se zlatým srdcem. Následující rok jsme mířili do dílen Metrostavu na Rohanském ostrově, kde jsme získali praxi úplně dokonalou, ale o tom později.

Malá dílnička pod dnešní knihovnou vedle učiliště nás hostila ob týden. Naším programem v prvním ročníku nebylo opravárenství, nejdříve jsme se měli naučit makat rukama. Tudíž jsme řezali, pilovali, opět řezali a znovu pilovali kusy oceli. Museli jsme se naučit ovládat ruční vercajk a tak nás drilovali po celý rok.

Ještě na podzim jsem u pana Slepičky rozpoznal sympatie k čundráctví a několikrát jich využil ve svůj prospěch. Vždycky se zajímal, kam vlastně jezdíme na vandry, povídali si o výbavě s jakou vyrážíme do přírody, on někdy vyprávěl o svých dávných vandrovních zážitcích, já zase o svých aktuálních. Tak se stalo, že mě občas v pátek pustil dříve domů, ale s tím, že musím mít hotovou práci a poté se nesmím nikde poflakovat a už vůbec se nemám nechat chytit někým z učňáku.

Na konci listopadu jsme s Karlikem a Unkasem vyráželi na jeden z mnoha vandrů. Cílem bylo vyjet co nejdříve, tma tou dobou přicházela velmi brzy a do Ledců pod Zbořeným Kostelcem cesta od vlaku dlouhá. Protože oba moji souputníci končili v pátek dříve nežli já, bylo domluveno, že na mě počkají a já se pokusím vyrazit z praxe co nejdříve. S požadavkem dřívějšího odchodu jsem zašel za panem Slepičkou. Tou dobou jsme pilovali z velkého ocelového bajláku nůž. Práce tedy hrozná, nadřeli jsme se u pilníků jak mezci. Když prý stihnu za ten den dopilovat rukojeť nože, můžu následně vyrazit k domovu dřív. Piloval jsem, až se ze mě pot řinul, pak mi ale mistr nahrál. Prohlásil, že asi na hodinku zmizí, tak ať prý makáme bez jeho přítomnosti. Sotva se za ním zavřely dveře, zamířil jsem já ke stojanové brusce a rychle si rukojeť řádně upravil. Když se pak mistr vrátil, měl jsem hotovo. Šibalsky na mě mrkl, zřejmě mu byla jasná moje nečistá hra. Pak mě poslal k domovu. Prý ať jdu zadem, na ulici před učňákem teď potkal našeho třídního učitele, tak ať mě nelapne. Prokličkoval jsem skrze malý dvorek, přeskočil plot, doběhl jsem autobus a objevil se doma natolik brzy, že jsme krásně stihli o dva spoje dřívější vlak a do Ledců jsme dorazili ještě za světla.

Mimochodem, na nádraží v Uhříněvsi, při odjezdu na tenhle vandr, jsem si zapálil svojí první cigaretu, následovanou další a další a další .... Nikotin jsem do plic posílal bez pěti měsíců deset let.

V prvním ročníku jsem se úspěšně vžil do nastoleného trendu z konce osmé třídy základní školy a na teoretickou výuku jsem sral jak na placatý kámen. První známky puberty se zřejmě začaly naplno projevovat. Výsledkem byly v pololetí tři dostatečné a většina dobrých známek. Trojku jsem vyfasoval dokonce z tělocviku. Ten jsem si začal vylepšovat až v dalších letech, kdy se po většinu tělocvičných hodin hrával fotbal a já si vydobyl pěkné hodnocení chytáním v bráně. Ale to se moc předbíhám. V prvním ročníku byly vlastně jediné jedničky známky z chování a odborného výcviku. Ve druháku jsem v jednu chvíli zabalancoval na hranici nedostatečných, což mě zřejmě nakoplo, zamakal jsem a do konce tříletého oboru to vytáhl téměř na premianta třídy. Obdržel jsem tak standardní hlášku od mojí mámy ve znění "vidíš, ty nejsi blbej, kdybys na to jen nesral, mohl jsi bejt někde jinde!"

V prvním ročníku jsem si na auto nesáhl. A to doslova. Pilník, pilku, vrtačku, brusku a podobný vercajk jsem držel v ruce tisíckrát. Mozoly po nich se později hodily.

Na jaře roku 1992 jsem přechodil týden s vysokými horečkami a velkými bolestmi v krku. Na tři dny jsem pak měl pokoj, načež se mi nemoc vrátila, v mnohem větší míře. Protože už jsem nedokázal skrze bolesti ani polknout vodu, musel jsem to řešit. Pohled do zrcadla mě vyděsil. Ústní dutinu jsem měl úplně bílou. Verdikt doktorky zněl jasně - spála. Kdybych prý přišel dříve, skončil bych v nemocnici. Takhle jsem vyfasoval antibiotika a 14 dní si poležel doma. Tehdy bylo výhodou nejít včas k doktorovi Smile Později jsem zjistil, že nemoc přitáhl do třídy kámoš z naší koncové třídní pětice a já byl jediný, který si jí ještě neprošel.

Ve druhém ročníku u mě zasáhla paní štěstěna, na praxi jsem v již ostrém mechanickém provozu dostal za parťáka chlapíka, který mě "hodil do hluboké vody" a dal mi do budoucna takovou průpravu, jež mě pak živila patnáct let. O udržení pozice u něj jsem musel mnohokrát bojovat se svými kamarády, a možná bych svůj boj i prohrál, kdyby však nezafungovalo oboustranné zvyknutí si, následované parťákovým vyžádáním si mojí osoby na spolupráci nastálo. Ale o tom zase někdy později.


Vytištěno : 29. 3. 2024 | Autor : Jan Vála | 30.10.2014

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=291