Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Díl dvacátý šestý - rozmach


Babí léto definitivně opustilo kotlinu českou, listy na stromech hromadně měnily barevné spektrum a opouštěly stromoví směrem k zemi a tažní ptáci se houfně vydávali na dalekou cestu jižním směrem. Byl podzim roku 1990. Druhým měsícem jsem ve všední dny navštěvoval poslední třídu základní školy a o víkendech pravidelně údolí Pitkovického potoka pod Benickou skalkou. Pobyt na tamním sroubku nám zabíral téměř veškerý volný čas. A nejenom nám. Netradiční stavba nepříliš daleko Uhříněvse přitahovala pozornost místních vrstevníků a stávala se stále populárnější. Ne vždy nám jeho popularita vyhovovala. Pravidelnými návštěvníky z Uhříněvse se stal Karlik s Jardou, my Jižňáci bývali téměř vždy zastoupeni mnou a Unkasem a někdy Pictusem i Píbou. Někdy tou dobou poprvé s Karlikem dorazil Robik s Janovákem. Oba nám docela sedli. Robik s námi odjezdil později spousty vandrů a vlastně ani Janovák na poli čundráckých výprav nezahálel, byť dobu mnohem kratší. Často jsme slýchali o jakémsi Medelákovi, ale ten připomínal spíše virtuální postavu, na kterou kde kdo odkazoval, ale my jí nikdy ani nezahlédli.

Parta kolem Kaščáka a Siručka nám naopak nevyhovovala nikdy. Vlastně krom dvou jmen neznám z pětičlenné party žádných jmen. I oni náš sroubek objevili pod skalou zcela náhodně. Netrvalo dlouho a začali nás "poctívat" svou návštěvou pravidelněji. Začali si stavět vlastní obydlí nahoře na skále, ovšem jeho pojetí se srubu zcela vymykalo. Šlo o přístřešek z igelitů a několika klacků. Celá stavba stála hned vedle přístupové pěšiny vedoucí po skále dolů. Naštěstí jejich parta nebyla tolik vytrvalá jako ta Karlikova a stavební i návštěvní nadšení Kaščáků rychle začalo upadat, až zaniklo zcela.

Naopak velmi vítanou návštěvou byla dívčí dvojice z nedalekých Benic. Ta samá, kterou jsem potkal už při své první samostatné cestě do tamní oblasti. Jedna hezká, druhá hezčí. Přirozeně se mi ta druhá líbila více. Na mikádo střižená blondýnka se jménem Lenka se stala na nějakou dobu mým idolem. Tajným, i tak trochu veřejným. Oběma dívkám se zřejmě zalíbila účast mezi partou trampíků a několik víkendů nás navštěvovaly pravidelně. Ovšem do doby, než tuto skutečnost zjistila mužská část zmíněné vesnice.

Je známo, že na vískách to funguje trochu jinak. O přízeň místní samičky se zpravidla uchází několik stejně starých samečků, pokud je samička obdařena vizuální krásou, počet uchazečů se navyšuje geometrickou řadou a výběr samičky se naopak značně zužuje v poměru s kvalitou sil tamních samečků. Několikrát jsme na tuto skutečnost po vesnicích narazili a vždy býval výsledek stejný. Chromozom XY bývá zastoupen mnohem častěji, pokud se objeví konkurenční XY, často to místní chromozomy XX potěší, ovšem mnohem méně již zmíněné XY. Vznikají tak třecí plochy.

Jedna taková třecí plocha vznikla mezi námi a partou samečků z Benic, která si svoje samičky již dávno předtím rozdělila. Tak se stalo, že jsme měli průzkumnou návštěvu Beničáků. Nedopadla nepřátelstvím, zřejmě nás bylo moc na vyvolání konfliktu, proto parta přešla na plán B. Ten spočíval v zahrazení přístupové cesty k nám stejnou, nebo alespoň podobnou stavbou a vybudování stejného dojmu na dívčí část obce. V lese nad údolím Pitkovického potoka, asi 400 metrů od nás, vystavěli Beničáci menší chajdu. Kvalit našich dvou srubů nedosahovala, ale stala se úspěšnou překážkou a Lenka s kámoškou začala navštěvovat stavbu jejich obydlí bližší.

Na konci října jsme při víkendovém vandru měli návštěvu další. Na skále nad srubem se najednou objevily dvě postavy, jak z encyklopedie trampingu vystřižené. Medvěd jest jméno jednoho z nich, přezdívka druhého se mi za ta léta již z paměti vypařila. Kde se tam vzali nemám dodnes tušení, nikdo z nás je neznal, přestože byli oba z Uhříněvse. Odložili svoje stetsony s liščími ocasy, vzorně uvázané usárny a smírným pokynutím přisedli k našemu ohni. Oba uměli hrát na kytaru a ten večer se u ohně sešly tři. Jejich souhra spolu s Pictusem se mi zalíbila natolik, že jsem se po několik dalších let začal věnovat hře na kytaru. Ale o tom později.

Toho večera jsme hráli ještě jednu hru. Říkali jsme jí Bludičky. S jejím plánem přišli právě oba trampíci. Polovina z nás zmizela do lesa s úkolem v pravidelných intervalech bliknout baterkou a následnou snahou opět splynout s noční tmou i okolím. Druhá skupina měla naopak bludičku vypátrat bez použití světel. Bylo to vzrůšo, číhat ve tmě, poslouchat kroky pátračů a muset čas od času bliknout směrem k nim. Bavit jsme se takhle vydrželi, dokud nám nedrkotaly zimou zuby a raději jsme se vrátili k teplu ohně.

Ten večer byla již zima silná. Nad ránem ukázala svoje drápky a i přes zateplení srubu nám příliš teplo nebylo. Co naplat, že je tepelná izolace, když jí není čím vytopit. Než jsme v neděli vyrazili k domovům, plány na příští víkendy jsme měli jasné. Potřebujeme na zimu vytápění a do stávajících srubů jejich zakomponování nebude jednoduché. Budeme tedy stavět místnost další.

A tak na počátku listopadu opět zazněl stavební ruch pod Benickou skalkou. Protože jsme byli vybaveni zkušenostmi ze stavby srubu, kuchyňka, jak jsme přístavek nazvali, ubíhala rychle od ruky. Hlavním aktéry jsme byli s Unkasem a Karlikem.

Stavba kuchyňky nebyla těžká. Samotný srub stál asi dva a půl metru od skály a my se rozhodli jej na ní napojit. Budovali jsme proto jen dvě stěny a strop. V pravé stěně jsme ponechali otvor pro budoucí dveře a malé pozorovací okénko u skály, v levé zase pro nevelké okno. Střecha kuchyňky navazovala na střechu srubu a mířila vzhůru ke skále, které se dotýkala ve výšce o pár centimetrů přesahující dva metry. Za jeden víkend jsme hrubou stavbu zvládli, i přes krátkodobou nepřízeň počasí. Když jsme v neděli odcházeli, byla již z poloviny hotová střecha.

Hned další víkend nás čekala práce nejtěžší - dovláčet těžká kamna od Karlika polem až na srub. Byla to fuška, ale zvládli jsme jí ve třech za poměrně krátkou dobu. Během soboty jsme dodělali střechu a kamna umístili na rozsochu skály. Komín jsme vyvedli krajem střechy hned vedle skály.

Ještě jsme neměli hotové dveře ani okna, když poprvé zapraskalo v kamnech. Bylo už tou dobou dost chladno, kamna nám měly dodávat skrovné teplo k práci. Nespali jsme tam, ale v nedělní ráno jsme na srub mířili znovu. Ten den jsme dodělali dveře, okna zatemnily okenice a stěny kuchyňky obdržely svou jedinou tepelnou izolaci - deky. Igelity, ani směs jílovité hlíny se senem, coby tepelného izolantu, jsme na kuchyňku nepoužívali. Následující práce probíhaly v interiéru, kdy jsme dovnitř budovali větší lavici se stolem. Poslední prací roku 1990 se stalo proříznutí malého okénka do zadní stěny srubu. Vznikl tak tepelný průduch z vytápěné kuchyňky do obytných spacích prostor srubu, uzavíratelný prknem, sloužícím zároveň při otevřené poloze jako pultík.

Na začátku prosince proběhla první ostrá zkouška tepelných vlastností srubu. Kamna krásně hřály, v kuchyňce bylo příjemně, průduchem dovnitř srubu proudil potřebný teplý vzduch a srub pak naakumulované teplo v noci předal nám.

Poslední víkend před vánocemi jsme s Karlikem a Jardou na srub zamířili na noc znovu. Venku již leželo několik centimetrů čerstvého sněhu. Sroubek jsme našli poprvé zapadaný sněhem. Zapraskalo v kamnech a než se na kraj začala snášet tma, už jsme uvnitř chodili v tričkách. Ani jsme si nevšimli, že venku začalo hustě sněžit. Kluci vyrazili do hospody pro zásoby předvánočního přípitku a já v temném srubu osiřel.

Přikládal jsem do kamen, dřeva byl dostatek, šetřit jsme nemuseli. Chvíli jsem z předsíně pozoroval hustou chumelenici, načež jsem rychle opět zaplul do tepla kuchyňky. Nedlouho po odchodu kluků jsem zaslechl kroky. Stál jsem právě u kamen, když jsem zřetelně slyšel praskání sněhu, drceného botou člověka. Vyhlédl jsem z okénka vedle dveří a proti bílému sněhu zahlédl neznámou postavu, která se mrštně spouštěla po skále směrem ke srubu. Pak se otevřely dveře kuchyňky a dovnitř nakoukla hlava s vlasy jako záclonami.

"Čau. Sem Medelák!"


Vytištěno : 28. 3. 2024 | Autor : Jan Vála | 20.10.2014

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=287