Díl dvacátý pátý - naposledy na základku

Pondělní ráno 3. září roku 1990 bylo zamračené. Lépe jsem se netvářil ani já, neb začínal již osmým rokem pravidelný nejhorší týden roku. Letní prázdniny tou dobou byly již definitivně v prdeli a na krku dalších deset měsíců pravidelné školní docházky. To nasere i otrlejšího jedince než jsem býval já. Školním Hujerům začala jejich oblíbená zábava, nám ostatním povinné ranní vstávání a zpruzené upalování s taškou na zádech vstříc čerpání dalších vědomostí do institutu, zvaného školou základní. Budu-li mít štěstí, napřesrok už tímto směrem moje kroky nepovedou, budou se ubírat za vědomostmi pracovními, tedy na učňovské zařízení. To, co já jsem tehdy nazýval štěstím při přijetí na učňák, moje máma nazývala nutnými kvalitními známkami, což jsem ovšem tou dobou nechápal a její názor tak nesdílel. Věnoval jsem se tedy taktice, nějak si to ten rok ve škole odbýt a ono to nějak dopadne. Dopadlo to špatně a vzápětí dobře. Prvotní neúspěch a hrozba nástupu do třídy deváté, vystřídala zpráva mnohem lepší.

Když jsem obdržel na konci ledna následujícího roku pololetní vysvědčení, byl jsem prostě dobrej. V šesti případech. Zřejmě mi to přišlo lepší, než být chvalitebný. Tak nějak mi dodnes v žebříčku hodnot více štymuje být dobrý, než jenom chvályhodný. Můj optimismus máma nesdílela a nedlouho poté se značnou dávkou skepse odeslala dvě přihlášky na zařízení v okolí, vyučující obor 24-66-2/09, tedy Mechanik opravář silničních motorových vozidel.

Trvalo to docela dlouho, než se obálka učňáku v Krči objevila v naší schránce. Po jejím otevření přišla ledová sprcha. Nepřijat! "Vidíš to? Já ti to říkala! Měla jsem poslechnout tátu a dát tě na instalatéra!"

Hned následující den byla však poštovní schránka opět plná. V ní dopisní obálka učiliště druhého. Nůž v chvějících se máminých rukou pomalu kuchal vršek obálky, s každým jeho zakrojením se zvyšovala nervozita moje, neb jsem předpokládal v případě neúspěchu řádnou nakládačku, páchanou na mém těle. Papír obsahoval toto:
V Praze dne 19.4.1991
Rozhodnutí

Podle vyhlášky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky č. 30 ze dne 22.1.1991 o přijímání žáků a dalších uchazečů ke studiu ve středních školách rozhodl jsem o

přijetí

vašeho syna ... bla bla bla, atd. atd. atd.

Učiliště Pod stanicí v Hostivaři se mělo stát centrem mého dění po následující tři roky.

"Vidíš to? Já ti to říkal!" Tentokrát jsem byl na koni já

Další vynikající zpráva přišla hned následující den. Hecána, jednoho z mých nejlepších kamarádů, přijali na stejnou školu!

Dosavadní školní povinnost jsem začal brát jen jako nutné zlo, když už bylo jasné, že do deváté třídy základní školy nemusím, "pustil" jsem to úplně. Výsledkem na konci školního roku byl stejný počet dobrých jako v pololetí, s nádavkem jedné dostatečné. Že matematika, jíž jsem v osmém ročníku prošel na čtvrtý kvalifikační stupeň, se stane mou noční můrou a důvodem k pozdějšímu téměř propadnutí, jsem tou dobou samozřejmě nevěděl.

Takže jsem úspěšně dokončil povinnou školní docházku a začal se pomalu připravovat na další život automechanika. Ale o tom někdy později.

Za uplynulých 8 školních let jsem zameškal 87 hodin. Všechny byly omluvené.

Až do páté třídy jsem celkově promeškal 12 vyučovacích hodin.

Nedostal jsem horší známku z chování než jedničku, vlastně ani třídní důtku. Upřímně řečeno, bylo to zčásti zapříčiněno třídní učitelkou, která mě měla ráda proto, že před tím měla mnohem raději mého bráchu. Ten mi u ní trochu vyšlapal u ní cestičku. A z průserů, za které v naší partě padaly třídní důtky, jsem se tak úspěšně vymotával. Jediná důtka, která mi skutečně hrozila a nakonec nepadla, byla po průletu mojí kamarádky šatní skříní.

Naší výuku vedlo pět třídních učitelek, poslední čtyři ročníky nás měla paní Škopová. Tu jsem měl ze všech nejraději.

První třída:
1 pololetí: 8 x výborný
2 pololetí: 6 x výborný, 2 x chvalitebný

Druhá třída:
1 pololetí: 8 x výborný, 1 x chvalitebný
2 pololetí: 8 x výborný, 1 x chvalitebný

Třetí třída:
1 pololetí: 7 x výborný, 3 x chvalitebný
2 pololetí: 7 x výborný, 3 x chvalitebný

Čtvrtá třída:
1 pololetí: 4 x výborný, 5 x chvalitebný
2 pololetí: 3 x výborný, 6 x chvalitebný

Pátá třída:
1 pololetí: 2 x výborný, 7 x chvalitebný, 2 x dobrý
2 pololetí: 4 x výborný, 3 x chvalitebný, 4 x dobrý

Šestá třída:
1 pololetí: 3 x výborný, 7 x chvalitebný, 3 x dobrý
2 pololetí: 1 x výborný, 8 x chvalitebný, 4 x dobrý

Sedmá třída:
1 pololetí: 2 x výborný, 5 x chvalitebný, 7 x dobrý
2 pololetí: 2 x výborný, 7 x chvalitebný, 5 x dobrý

Osmá třída:
1 pololetí: 3 x výborný, 5 x chvalitebný, 6 x dobrý
2 pololetí: 2 x výborný, 5 x chvalitebný, 6 x dobrý, 1 x dostatečný

Moje známky se postupně zhoršovaly, zatímco ty bráchovy se postupem doby zase vylepšovaly. On měl neslavný start do školy, já pro změnu konec. Takže jsme žili v jakési symbióze, abychom udržovali rodinnou známkovou úroveň a naše rodiče tak moc nesrali.

S radostí jsem hleděl do budoucnosti s myšlenkami, že nemůže být nic horšího, než základní škola. Později jsem na svá slova často vzpomínal, zvlášť při hodinovém dojíždění hromadnou dopravou za učňovskou praxí. Pryč byla doba, kdy před všedními povinnostmi bylo vždy jen pár desítek metrů od domova a stejný počet na cestě zpět.

Vytištěno : 19. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 17.10.2014

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=286