Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Díl čtrnáctý - do hor !


Coby potomci rozdělené rodiny jsme měli troje možnosti vyžití volného času. Tou první byla vlastní kreativita, kterou jsme provozovali rádi a v největším množství. Přeci jen, po školním vyučování bývalo času dost, víkendy bývaly taky většinou nenabité, s oporou staršího bratra i jeho stejně starého kamaráda, nebo s partou kámošů ze školy nebyl nikdy problém se jakkoliv zaměstnat a netrpět nudou. O druhou možnost vyžití se staral náš táta. Brával si nás sice nepravidelně, vznikaly tak třecí plochy s naší mámou, ale když už jsme k němu zamířili, táta většinou naplánoval zážitky, kterými sem tam vznikající pocity křivdy zaplašil. Disponoval totiž autem, které výrazně zvyšovalo cestovní možnosti k mým oblíbeným zříceninám hradů, tudíž taková výprava spolehlivě zastínila pocity, že jsme se k němu nedostali, kdy jsme chtěli. Pravdou je, že jinak máma s tátou vycházela dobře a my jsme nikdy nějaké třecí plochy nepocítili. Vlastně se na něj ani nenaštvala, když jsem se z víkendového pobytu jednou od něj vrátil s proraženou lebeční kostí v přední, čelní části. Neupevněný koberec v předsíni bytu na Košíku spolu s prudkým vybíráním zatáčky při běhu z jedné místnosti do druhé se stal impulzem k pádu na ostrou hranu botníku. Měl jsem tak možnost poznat jiné chirurgické oddělení, než v Krčské nemocnici. Tentokrát se o návrat naštípnuté lebeční kosti zpět na své původní uložení a následné zašití tržné rány šesti kvalitními stehy postaral primář chirurgického oddělení nemocnice na Vinohradech. Máma absenci bezpečnostních prvků u táty neřešila a mé zranění tenkrát oba přešli se smíchem.

O třetí způsob trávení našeho volného času se starala naše máma. Nevlastnili jsme dopravní prostředek, naše možnosti přesunu k potřebným místům byly výrazně horší. Víkendové výlety bývaly méně časté, pravidelné ale bývaly čtrnáctidenní dovolené, namířené do pohraničních hor naší krásné matičky vlasti. Jizerské hory se staly naším cílem dvakrát. Na chalupě v Bedřichově, patřící podniku Spoje, u kterého máma dělávala, jsme nalezli dokonalý komfort ubytování a skvělé výchozí místo k okolním výletům. Výpravy za poznáním, na houby nebo s cílem sběru borůvek, jsme provozovali téměř každý den.

V Bedřichově jsem se poprvé stal opravářem, byť pouze ve stadiu pokusu. Při vylézání po žebříku k půdním prostorám chalupy jsem se vlevo zahleděl do otevřené skříně elektrického rozvaděče a povšiml si uvolněného šroubku na jedné ze svorkovnic. Chystal jsem se jej utáhnout.

Z mdlob mě probral mě brácha, na zemi, o tři metry níže. Dodnes si pamatuji výraz jeho tváře, když se nade mnou skláněl. Byla to směsice strachu i úlevy. Teprve po chvilce vydechl to krásné a milé slovo, které jsem tak rád slyšel ... "Ty čuráku!!"

Po mé první osobní zkušenosti s elektrickým proudem mi pomohl na nohy a zážitek mi pomohl následně ututlat před mámou. Uvolněný šroubek svorkovnice jsem se již nadále utáhnout nepokoušel.

Brácha to se mnou nikdy nemíval jednoduché. Svou vděčnost z jeho pomoci mojí osobě po zásahu elektrickým proudem jsem mu dal najevo brzy. Naskytla se k tomu možnost hned následující den, kdy se rozvaděč neprojevil jako překážka a půdních prostor chalupy jsme bez nehod dosáhli. Leželi jsme na seně na zádech a pozorovali nebe vikýřem ve střeše, když tu na mě přišlo něco, čemu se říká slušně i odborně zároveň plynatost. O svůj "produkt" jsem se hodlal podělit s bratrem a započal jsem svůj zákeřný plán. Předstíraje nepohodlí na místě mého ležení, vydal jsem se k přesunu přes vedle ležícího bráchu. Zády k němu. Ten se skvěle bavil mojí neohrabaností při jeho přelézání, ovšem jen do chvíle, kdy jsem zadní spodní částí mých zad byl co nejblíže k jeho obličeji a vyslal k němu to, co jsem vyslat chtěl.

Mírnou břišní úlevu vystřídala prudká energie, směřující mé tělo v elegantní piruetě vzhůru. Když sílu mého odmrštění vzhůru překonala síla gravitační, další energie všech částí těla mého bratra směřovala to moje do strany. Dopad do sena nebyl pro mě nejhorší, náramně jsem se u toho bavil. Brácha již méně. A opět pro mě měl to krásné a milé slovo, ovšem již bez směsice oněch známých výrazů v tváři. Vlastně jsem původně ani nepředpokládal, že bych svůj zákeřný plán mohl dotáhnout do konce, leč brácha se v mé bezelstnosti značně přepočítal. Takovej jsem holt já Smile

Naše další dovolené směřovaly k pohoří šumavskému. I tam, v horní části města Vimperk, se nacházela rekreační budova telekomunikačních podniků, ubytování jsme tedy měli na pravidelných 14 dní zdarma, nebo jen za mírný poplatek. Tohle už nebyla chaloupka jak v Bedřichově, ale prefabrikovaná veliká rekreační budova. Na tom nám však pranic nezáleželo. I tady jsme vyráželi po výletech po širokém okolí, protože jsme sem jezdili několik let po sobě, prolezli jsme zde téměř každý kout. Výlety nás bavily, sběr hub trochu méně a borůvky nás s bráchou vyloženě sraly. Tedy jejich sběr, na výsledném úlovku jsme si pochopitelně pochutnávali rádi. V roce 1986, při naší první dovolené na Šumavu jsme v lese nad Vimperkem nalezli 148 krásných hřibů, zbytek jsme tam museli ponechat, protože nestačily přepravní kapacity.

I odsud jsem si přivezl "památku", abych na ony dovolené nezapomněl. Již zkraje naší druhé výpravy do těch míst jsem sobě zlomil kůstku v nártu skokem výšin na dvoře ubytovacího zařízení. Prudká bolest v nártu brzy zmizela a já se šel druhým skokem dorazit. Podruhé už nezmizela. Následných 14 dní jsem pajdal po kopcích, předstíral drobnou nehodu, o pravých bolestech jsem se bál mámu spravit. Než jsme měli jet domů, na mé obtíže se v době mé nepřítomnosti zaměřila a rázem jsme mazali na blízkou chirurgii. Rentgen prokázal čerstvě zhojenou zlomeninu kosti v nártu. Protože srostla dobře, lámat znovu mi jí prý nemusejí. Při těch slovech mě polil pot. Ovšem později jsem ze své zlomeniny vytěžil maximum, připadal jsem si jako hrdina, který zvládl chůzi po horách se zlomeninou kůstky v noze. Náležitě jsem o tomto spravoval své okolí. U koho jsem byl hrdinou a u koho blbcem, který není schopný sám sebe přivést k doktorovi včas, to dodnes nedokážu posoudit.

Máma samozřejmě nezůstávala po celé roky sama, tak jsme poznali tři chlapíky, každého jiné povahy, a každého jiných zájmů. Tím se nám rozšířily možnosti volných časů. René se jmenoval první, my mu říkali Renek. Dělal nám doprovod na jedné z dovolených na Šumavě. Vzal sebou tenkrát synka, stejně starého jako jsem byl já. Docela jsme si padli do noty a začali plánovat společnou zábavu i po skončení dovolené. Naší společnou notou byla záliba v cyklistice. Protože jsme však v tu dobu svého duralového miláčka nevlastnili, ještě na Šumavě jsme začali plánovat, jak si na něj ušetříme. Pomoci nám k tomu měly prázdné láhve od piv, které se dle našich představ měly povalovat u kontejnerů a které nám měly návratem do sběren zajistit nám oběma nákup kol. Plán jsme začali realizovat ihned, načež jsme začali brázdit blízké sídliště, prolézali kontejnery a sbírali flašky kde se dalo. Moc úspěšní jsme tedy nebyli, předpokládali jsme větší možnosti nálezů, přesto jsme však vytrvali a do konce dovolené sehnali finance tak na čtyři duše a pláště na dvě kola. Nakonec naši ocenili i marnou snahu sesbírat flašky po kontejnerech na Jižním městě i v Záběhlicích a k vánocům nám kola pořídili.

Pepik byl druhý. Pocházel z vesničky nedaleko Blatné a byl myslivcem. Hezká krajina, útulnost vesničky, blízké zatopené lomy, vhodné ke koupání, to vše se nám líbilo. A s tamními vrstevníky jsme si docela sedli. Tam jsem si také poprvé vypálil "ostrou" z dvouhlavňové brokovnice. Rána mířila do blízkého lesa, pořádně to se mnou zamávalo, ale co prováděly broky na okraji lesa, to mě velmi potěšilo. Známost v Blatné netrvala příliš dlouho, spíše přes jedno léto.

Karel byl tím třetím a my ho měli nejraději. Vlastně nevím proč. Jako jediný se nám nesnažil podbízet ve snaze zajistit si přízeň u mámy, přesto nás oba něčím přitahoval. Vlastnil pořádnou káru, žigulíka. Patnáctistovku, což bylo brko. Dost nás tenkrát vzalo, když nám máma oznámila, že Karel nečekaně zemřel.

Dlouho si pak nikoho nehledala, zřejmě ho měla stejně ráda jako my, když pak později další chlapík zaklepal na její dveře, už nás to příliš neovlivnilo, neboť tou dobou jsme doslova žili na vandrech a dění na domácí půdě bylo okrajovou záležitostí.


Vytištěno : 29. 3. 2024 | Autor : Jan Vála | 29.9.2014

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=273