Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Díl jedenáctý - záliby


Rodiče, jejichž potomek pěstuje intenzivně nějakou svou zálibu, lidově zvanou koníčkem, mají relativně snadnější život, oproti rodičům, kteří svá robátka mají v linii bez vyhraněných zájmů. Dítě s vlastní zálibou, jíž se dokáže věnovat naplno, je pro rodiče požehnáním, tedy pokud finančně nepřesahuje jejich platební možnosti. Nemají totiž problém s nuceným směřováním dítěte do jimi předem vytipovaných zábav a téměř vždy mohou mít jasno při výběru dárků k vánocům, narozeninám i svátkům. Co se týče výběru, našim jsme s bráchou jejich život usnadňovali značně, finanční stránku našich oblíbených činností už posoudit nedokážu. Některé byly náročnější, jiné méně.

Jedním z prvních koníčků, který zaměstnával mou mysl a peněženku rodičů, bylo nadšení pro druhohory. Dostal jsem někdy v pěti letech ilustrovanou obrazovou knížku o dinosaurech. Od té doby dinosauři provázeli několik let mého života. Prvohory ani třetihory mě nadšením neprovázely, pouze trias, jura a křída. Za tu dobu jsem nastřádal slušnou sbírku knih na toto téma a několikero plastikových miniaturních podobizen dávných obrů.

Moje záliby bývaly od začátku přísně limitované. Příkladem jich je třeba můj zájem o historii, který začínal nástupem Přemysla Otakara prvního a končil smrtí Jirky z Poděbrad. Protože jsem toto období studoval ještě předtím, než dějepis začal zatěžovat mozky žáčků pátých tříd, v tématech středověku jsem exceloval a známky si ničil v obdobích kolem.

Kus historie mě přivedl k dalšímu koníčku, lásce k hradům. Především k jejich zříceninám. Hrady mě držely dlouhou dobu a jejich průzkum patřil k činnostem, který mi vydržel po značně dlouhou dobu. Ve středních Čechách téměř nebylo kusu středověké zdi, o níž by se neotlačila podrážka mojí, bráchovy, tátovy nebo máminy boty. Jako průvodce a plánovač v jednom se osvědčilo množství knih na toto téma. Prakticky žádná tehdejší kniha neunikla mojí pozornosti a touze jí vlastnit. Naši se tak prohýbali pod tíhou mých přání jejich vlastnictví a sbírka se rozrůstala o další a další kousky.

Mým nejoblíbenějším místem se stal hrad Zlenice, stojící ve zříceninách nad řekou Sázavou. K němu mě to nevábilo pouze k návštěvě, svého času jsem pěstoval regulérní plány jeho opravy. Cílem mojí dětské mysli bylo jeho znovu uvedení do stavu, v jakém se nacházel v dobách svojí největší slávy. Existoval i mnou propracovaný soupis prací, které společně s tátou i bráchou provedeme v příštích letech. Jeho nástin vypadal v hrubých rysech takto: Za první rok víkendových prací vyrostou do plné výše hradební zdi, následujícího roku dosáhne původní výšky i vizáže hlavní věž, zvaná Hláska, během dalších dvou let obnovíme všechny zbylé budovy hradu. Hospodářské zázemí spodní části hradu jsem ignoroval. Smělé plány mi nikdo nerozmlouval, naopak, táta razil heslo, že se mám sám poučit. Bylo mi devět let, když jsme o srpnovém víkendu vyrazili opět k mojí oblíbené zřícenině. Tehdy jsem vynesl od řeky do horních prostor hradu celkem tři menší kameny, čímž jsem na další opravy rezignoval a uznal, že moje megalomanské plány jsou v tříčlenném týmu neproveditelné.

Přestože hlavní zájem o historii středověku a stavitelství té doby trval poměrně dlouho, pomalu později začal vychládat. Přesto mě touha po poznání tajemství hradů neopustila, doutná pod povrchem vlastně dodnes. Do současnosti mým očím stále nejvíce lahodí krajina, jíž dominuje nějaká středověká stavba, nebo její torzo.

K jednomu viditelnému koníčku mě přivedl brácha. On strašně rád psal. To, co napsal, jsem já strašně rád četl. Unkas napsal dvě dlouhé povídky, které by se daly rovnat s menší knihou. Jedna měla historický podtext, druhá mírně hororový a kriminalistický. Jak to tenkrát psal, já hltal jeho řádky vzápětí. Často jsem jej doslova do soupisu dalších řádků nutil. Ony dvě knihy, každá asi o padesáti stranách, zmizely neznámo kde a pravděpodobně se mi je již nikdy nepodaří najít. Bráchovi daly průpravu k dalšímu psaní i skládání písní. Bráchovi jsem jeho um záviděl a snažil se jej napodobit. Nikdy jsem ale pro psaní vlastních příběhů nenalezl motivaci a dal jsem se na dráhu popisování událostí skutečných. Prvním takovým pokusem bylo popsání naší týdenní dovolené pod stanem v Dubé, následovaly další, až vlastně dodnes. Což můžete vidět na vlastní oči, když čtete tyto řádky Smile

Sbírka nálepek od zápalek se dostala k mým rukám v první polovině školních let. Obdržel jsem jí od táty, který sbírku držel od svých mladistvých let. Já měl být pokračovatelem. Lepili jsme obrázky do knihy. Tlustá obrovská kniha jich byla z poloviny plná a já za několik let doplnil pouze pár stránek. Éra rozmanitých obrázků na zápalky již tou dobou pominula, sehnat nějaký nový znamenalo čím dál větší problém. Nakonec jsem od sbírky upustil a ponechal jí ladem.

Záliba v palných zbraních mě držela už od doby, kdy jsem poprvé udržel svoje tělo na vlastních nohou. Značnou roli v ní sehrály praky, různých velikostí i výkonů. Náš první prak jsme obdrželi s bráchou od táty ještě v Hrnčířích. Protože se stal naším oblíbeným kouskem, brzy jsme vyfasovali i druhý, mnohem kvalitnější. S nástupem školní docházky zbraň upadla v zapomnění, za několik let jsem jí oprášil a uvedl opět do provozu. Protože jsem nadšením pro vidličku s gumičkou a plátýnkem opět nakazil i bráchu, reakce našeho táty na sebe nenechala dlouho čekat a ony zbraně jsme neustále vylepšovali, až se staly nadstandardně výkonnými. V pozdější době je nahradily zbraně brokové a ještě později explozivní.

Některé záliby člověka napadnou zcela náhodně, k jiným je cíleně přiveden. K jednomu takovému jsem dospěl vlivem kamaráda. S Džardou jsme jednoho letního dne roku 1994 vyrazili na prohlídku pevnostní linie v okolí města Dubá. Nadšení pro beton ve mě vzplálo okamžitě a drželo mě po následující desetiletí. Téma obranných pevností z období první republiky však vyhořelo brzy po jeho stání se masovou záležitostí. O bunkrech bude v mém vyprávění životního příběhu ještě řeč.

Dalším historickým tématem, které blíže zaměstnávalo mojí osůbku, byla druhá světová válka. A opět s časovým omezením, tedy do roku 1942. Jinými slovy, válka mě zajímala do doby, dokud Němci vyhrávali.

Ale to jsem moc předběhl dobu, ke všemu se ještě dostanu. Vracíme se do let osmdesátých... Jeden velký koníček mě popadl v době těsně před nástupem do páté třídy základní školy. Ze dne na den jsem se stal lovcem. Za kořist jsem po několik dalších let cílil ryby ...


Vytištěno : 29. 3. 2024 | Autor : Jan Vála | 26.9.2014

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=270