Díl šestý - školou povinný

Jako čerstvého obyvatele pražského Jižního města mě čekala nedlouho po příchodu další nemilá povinnost. Musel jsem absolvovat opožděný zápis do základní školy. Protože jsem již nějakou průpravu v základních znalostech a požadavcích pro přijetí obdržel, neměl jsem problém projít. Pro blízkost od bydliště padla volba na školu v Blažovského ulici, dnešní Mendelově. Zlidovělý název si však škola nenesla podle ulice, ale podle svojí barvy. Hnědá škola. Dole na Jižním městě byla nad Milíčovem škola červená, u stanice metra pro změnu modrá. Ta poslední zmiňovaná byla nejmenší a určená pro žáky s pomalejším režimem. Naštěstí jsem do modré nepotřeboval. Když se přiblížilo září roku 1983, začal jsem dostávat spoustu dárků, z nichž se mi ale většina moc nezamlouvala. Školní taška, penál, pero, tužky, pastelky, pravítka, přezůvky, červené trenýrky a bílé tílko… To byl jen výčet těch nepříliš oblíbených dárků. Teď končila sranda, šlo do tuhého. Měl jsem se stát čerstvým absolventem povinné základní výuky. Jako jedním z posledních přihlášených dětí jsem se měl zařadit do třídy s označením E.

Stalo se tak ve čtvrtek, prvního září roku 1983. Ani já jsem se nevyhnul poměrně trapné komedii, při níž jsem musel s nadšeným výrazem zasednout do lavice pod dozorem mých rodičů a taktovkou třídní učitelky. Sláva to byla veliká, na pozadí velikého hodnocení. Paní učitelka, tenkrát jsme jí soudružko ještě neoslovovali, odhadovala pohledem schopnosti jednotlivých žáčků, informacím nadržení rodiče hodnotili pro změnu paní učitelku a dmuli se pýchou nad svým potomkem, který samozřejmě nejlépe ze všech zvládl dohrát to drama se ctí. My žáčci odhadovali vlastnosti našeho nového "velitele" a zároveň se snažili udělat co nejlepší dojem jak pro učitelku, tak i pro pátravé pohledy našich rodičů. Bohužel jsem tenkrát neposlechl rad mého táty o vynucení si místa v nejzazší lavici, naštěstí neposlechl rad mojí mámy, která naopak požadovala místo v té nejpřednější, ale zasedl jsem do lavice uprostřed. Zadělal jsem si tím na pár problémů a později jevil snahy o další posun dozadu.

První dny se samozřejmě moc neučilo. To začínalo postupně. Třídní učitelka Mašková měla evidentně svatou trpělivost, kterou se ostatně vyznačovali postupem doby i další učitelé.

Popisem nějakých výukových detailů vás nebudu obtěžovat, vzhledem k tomu, že čtete tyto řádky, jste si základní docházkou prošli také a bylo by to tedy nošením dříví do lesa

Cesta za mými všedními povinnostmi nebyla dlouhá. Nějakých dvě stě metrů ranní cesty do školy, tu samou vzdálenost měla cesta zpáteční, která však byla vždy o mnoho veselejší, byť zkraje za doprovodu mojí mámy, která mě pravidelně vyzvedla ze školní družiny. Naštěstí jí tohle nadšení dlouho nevydrželo a velmi brzy jsem mohl chodit jak do školy, tak i z ní sám. Byl jsem "bez ochrany" jako jedním z prvních ve třídě a byl jsem na to náležitě pyšný. Někdy se o můj doprovod postaral brácha.

Unkas, můj brácha, to měl s nástupem do školy horší. První tři ročníky absolvoval ještě na základní škole v Šeberově, do hnědé nastoupil s příchodem do třídy čtvrté. Přišel do již zaběhnuté třídy, kdežto já stál ještě u tvorby takového kolektivu.

V prvním ročníku v prvním pololetí jsem to vytáhl na samé jedničky, posléze mě taková snaha přestala bavit a přešel jsem do stádia "Potřebuju známky, abych neměl průser!" V druhém pololetí už padaly dvojky, stejně jako následující roky. Ve třetí třídě už počet dvojek převyšoval počet jedniček a v páté padl první troják. Leč dokud jsem nedostával za známky nakládačku, na lepší výsledky jsem se je sám od sebe vytahovat nepokoušel.

Byli jsme celkem hodná třída, vlastně až moc. Se zájmem jsem často poslouchal hluk ostatních tříd během přestávek mezi vyučováním. V té naší bylo relativní ticho. Už od začátku jsem si vytipoval pár kamarádů, kteří budou nadále o něco bližší, než ti ostatní. Lumpíci, syčáci, prostě lidi, kteří měli v mých očích potenciál. Vrána k vráně sedá. My jsme se našli poměrně brzo.

Petr Strouhal, později pod přezdívkou Grepa, byl jedním z prvních. Disponoval vlastnostmi, které mi imponovaly. Být hodným bylo v jeho očích zbytečným luxusem, učenliví žáci byli v jeho očích blbými šprty, zábava byla pro něj často nad rámec povinností. Tedy samá pozitiva. Radim Týfa a Pavel Štec, alias Hecán, byli dalšími adepty na mojí náklonnost. Pomalu jsme založili partu, která nám vyhovovala, ale v některých případech byla trnem v oku rodičů.

Jednoho večera zazvonil zvonek u dveří našeho bytu. Z pokoje jsem slyšel hlas mojí mámy, jak s někým mluví, vzápětí si přišla pro mě a vytáhla mě ke vchodu. U něj jsem zůstal jak přimrazen.

"Paní Válová, nepřeju si, aby se váš Honza s Petrem kamarádil!"

Za dveřmi stála máma Strouhalová, ze pejzy držíc nebohého Grepu.

"Když jsou spolu, neučej se, blbnou. Nepřeju si, aby se po škole nebo o přestávkách stýkali!", vedla si stará Strouhalová svůj monolog.

Po těchto slovech se konečně odhodlala k odchodu, s kamarádem visícím na její ruce. "To bude průser", pomyslel jsem si ve chvíli, kdy se zavíraly dveře od bytu, a připravoval se na nejhorší.

"Co to mělo bejt?" Moje máma měla však nečekaně pobavený výraz. "Nějakou dobu se neukazuj u Strouhalů před barákem a bude to dobrý."
"Co?"
"No, když ti s ním zakážu kamarádit, přestaneš?"
Neodpověděl jsem.
"Tak vidíš."

Nikdy mi s Grepou kamarádit nezakázala a později ho dokonce přijala i jako rodinného přítele. Už nějakou dobu si i tykají.

Matka Strouhalová se snažila, seč mohla, ale bezvýsledně. Syčák k syčákovi si cestu najde, byť je trnitá a překážkami lemována jest, k cíli vždy vede. O tři roky později učitelé povolili nátlaku Grepovo rodičů a přeložili jej do jiné třídy. Přesto i tato snaha o naše oddělení vyzněla naprázdno.

I Týfa s Hecánem disponovali vlastnostmi, díky kterým jsme spolu rozšířili působnost i mimo školní areál. Ale o tom někdy příště ...

Vytištěno : 19. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 19.9.2014

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=265