Díl čtvrtý - první povinnosti

S příchodem podzimu roku 1981 skončil můj zcela bezstarostný život a stal se bezstarostným relativně. Krom úklidu našeho pokojíčku a občasné výpomoci při pracích v domácnosti nebo na zahradě, jsem vlastně neměl jiných větších povinností a mohl jsem se věnovat tomu, co mě opravdu bavilo. Hraní si. To byla činnost, ve které jsem si liboval. Ať už šlo o hraní si doma s předem připravenými "přípravky", zahradní radovánky, nebo výpravy za zábavou do okolních ulic a přilehlých polností. V tomto směru jsme byli s bráchou plně soběstační, nebylo třeba nám naše zábavní činnosti příliš korigovat. Když pak pomalu končil srpen zmíněného roku, jedna pomyslná vráska na čele mi přeci jen vyvstala. Musel jsem nastoupit do školky.

Pamatuji si začátek, možná právě proto, že mě školka zkraje vůbec nebavila. Ba přímo mě naštvala. Byl to rozpor vůči tomu, co jsem zažíval doteď. Až do doby, než jsem poprvé vzal za kliku mateřské školky v Hrnčířích, jsem si mohl hrát dle libosti a v podstatě podle vlastního uvážení. Tady jsem si hrát musel v přesně stanoveném termínu a podle požadavků našich učitelek. Většina dětí řízené radovánky přijme s radostí, mě to spíše obtěžovalo. Jak může přeci nějaká blbá učitelka chtít, abych za sebou tahal kačera po dětském hřišti na čas, když jsem si tou dobou mohl hrát v našem sklepení v uhlí na zával, krást jablka z okolních zahrad, nebo pomyslně střílet z klacku, vypadajícím jako kalašnikov, v některém z háječků v okolí naší vísky. Tak asi takhle jsem to tenkrát bral. Samozřejmě mi moc nedocházelo, že mi mateřská školka do volné zábavy moc nezasahuje, neboť brácha, hlavní aktér našich činností, už chodil druhým rokem do základní školy v Šeberově a tudíž neměl ve všední dopoledne mnoho času. Vlastně vůbec žádný. Školka byla pro mě zklamáním, postupem času jsem si však na ní zvykl. Zřejmě jsem jí úplně neoblíbil, ale prostě přijal. Svědčí proto fakt, že krom několika situací z prvních dní, si téměř na nic z jejích návštěv nepamatuju.

Mimo školky ale vlastně nic nenarušovalo můj další poklidný život. Ovšem svojí činností jsem občas já narušoval poklidný život svému okolí.

Zdárným takovým příkladem býval náš kočičák. Jmenoval se Škrhla. Kdo na takové jméno přišel nemám tušení. Bylo to úžasně klidné zvíře do té doby, než poznalo mě. Bylo mi předtím vysvětleno, že kočky mají zvláštní vlastnost svého těla, dopadnout z jakékoli výšky vždy na všechny čtyři nohy. Rozhodl jsem se tehdy nezjišťovat pravdivost této teorie, ale rovnou jsem jí chtěl vyvrátit. Mým cílem nebylo říci "jo, máte pravdu", těšil jsem se na to, že budu moci oznámit "ne ne, vždycky na nohy nedopadne". Od teorie jsem ihned přešel k praxi a nic netušící kocour letěl za vrata, přičemž hnací sílu k tomu pohybu jsem mu dal já. Dopadl venku na ulici na všechny čtyři. Otrávilo to jeho, otrávilo to mě. Tou dobou ještě chudák kocour netušil, že stejná činnost se stane jeho každodenním chlebem, tedy alespoň po dobu, než se mu povede nalézt způsob, jak mi uniknout. Asi by se nedalo spočítat, kolikrát kočičák mířil vzduchem na ulici, ale spočítat, kolikrát dopadl jinak, než na tlapky, se dá jednoduše. Ani jednou. Musel jsem uznat, že teorie je správná. Její zjištění však v očích kocourových přítele ze mě neudělalo.

Krom nepřílišného nadšení z pobytu v prostorách mateřské školky jsem nadále prožíval idylické dětství. Postupem času jsme s bráchou od táty dostali náš první prak, který vrhal kameny na menší vzdálenost než jsme je dohodili rukou, ale pro nás to byl hotový kanón, na který jsme byli náležitě pyšní. Když táta zřel naše nadšení pro zmíněnou zbraň, vyrobil nám novou, kvalitnější. Jak už to bývá, ta lepší se ocitla v rukou staršího sourozence, k pramalému nadšení toho mladšího. Ale dlužno dodat, že o kvalitní prak se se mnou brácha dělil, takže počáteční zklamání bylo zažehnáno.

Měli jsme ideální život. Hraček mnoho ne, ale tou dobou to bylo zcela běžné. Zato jsme měli dokonalé možnosti vyžití v okolí a vždy, když to čas umožnil, jsme toho využívali. Ani v nejmenším, já ani brácha, jsme do poslední chvíle netušili, že skrytá před našimi zraky, je realita trochu jiná. Nevěděli jsme, že se blíží bouře ....

Vytištěno : 25. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 17.9.2014

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=263