Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Klínec


Klínec je názvem obce, ležící asi 20 kilometrů jihozápadně od Prahy, poblíž čtvrté rychlostní silnice, známější pod názvem "Strakonická". Klínec katastrálně spadá pod obec Jíloviště. V současné době čítá kolem 450 stálých obyvatel. Poměrně velká a známá obec má odlehlé vlakové nádraží, ke kterému se z centra obce lze dostat po zhruba kilometru a půl chůze lesem. Jinak je to obec celkem slušně občansky vybavená, nechybí zde lékař, hřiště, potraviny, restaurace, tělocvična atd. ...

Klínec je ale také názvem každoroční čundrovní párty při oslavě narozenin, pořádaných Olinkovou partou. Dva lidi od nich mohou v polovině února říci, že jsou zase o rok starší. Na tuto akci jsme dostali zvadlo i my dva nejaktivnější Minessoťáci. Já (Láva) s Bluďákem. Pozvání na čundr, na kterém se disponuje přebytkem žrádla a alkoholu se neodmítá. Tudíž ani my jsme nebyli výjimkou. Na počátku sice vyvstala menší kolize mých pracovních plánů s počátkem vandru, vše se nakonec úspěšně vyřešilo a já se mohl v páteční odpoledne postavit na nádraží, čekajíce na Bluďáka. Úspěšně jsme se zdrcnuli v Uhříněvsi, vlakem přejeli do Vršovic, kde si to k nám brzy přihasil Posázavský Pacifik, jedoucí požadovaným směrem. Cesta do Vraného nebyla dlouhá. Tam se přesedalo na motorák na Brdy. Ze třech maskáčů, přistoupivších k nám, se vyklubala část party, mířící na stejnou akci.

Kucí sorry, ale za boha si nedokážu vzpomenout na vaše jména.

Ale na co si dobře vzpomínám, bylo uvítání. Stál jsem na peróně a ze dveří najednou vyjela ruka s petflaškou. "Na, vole!" Hbitě jsem sáhnul po nabízeném nápoji a část obsahu láhve přesunul do sebe. Nad plán rychle, neb hrdlo bylo širší, než jsem očekával. Naráz jsem do sebe hodil většího decáka domácí slivovice. To by nebylo tak krutý, kdyby to nebyl nějakej domácí propalovák. Ten mě narovnal !!

Týpci vystupovali o stanici dřív, s úmyslem dočasně obsadit hospodu v Měchenicích. A my chvilku po nich vyskočili ze dveří vlaku do sněhové závěje, uprostřed temného lesa, na Klíneckém nádraží. Kde je kempík jsme neměli zdání, hnala nás pouze Olinkova věta "proti proudu potoka". Jednou jsme brodili, úspěšně. Po nějaké době pochodu mokrým sněhem před námi vysvitla světýlka a za chvíli jsme stáli u ohně. Našli jsme je.

Byli jsme vcucnuti do víru dění. Hned nám skončilo točený v ruce, koloval čaj s rumem a pečený vepřový. Hezky započatej večer.

Nevím co bych vlastně měl napsat. Já si toho ani taky moc nepamatuju. Asi jen, že v pozdních večerních hodinách jsem byl mezi prvními odpadlíky. Jak si usteleš, tak si lehneš ....

Mohlo být tak kolem jedné hodiny ráno, když na celtu nad mojí hlavou zabubnoval první déšť.

Čtvrtá hodina ráno. Probudil mě neobvyklý chlad v oblasti levého boku. Hmatem kontroluju stav a zjišťuju, že mám bok od kolen po ramena nacucanej vodou. Zcela mylně přisuzuji vodu ve spacáku nějaké nezakryté díře shora, protože déšť intenzivně klepal do mojí celty, kterážto mě úspěšně chladila na tváři.

Převalil jsem se na záda. A plácnul sebou do vody. Ledová bleskurychle zaplavila moje záda. Chlad na ledviny mě okamžitě vystřelil jak péro zpátky na bok, škody už ale byly napáchány. Neměl jsem sebemenší páru co se děje. V potoce jsem neležel, alkohol mě tedy opět zmohl a já usnul, čerpajíce ještě poslední zbytky tepla ze spacáku.

Kolem šesté hodiny ranní. Stále pršelo. Probudil mě chlad. Pořád jsem ležel na levém boku. Mokrej jak hnůj. Sáhnul jsem za sebe a nahmátnul louži. Ve spacáku. Výborný !! Za mejma zádama, přímo ve spacáku, stála hladina vody. Musím přečkat do rána, teď bych venku ještě umrznul. S těmito myšlenkami jsem opět na chvilku zabral.

A skulil se do tý vody. A aby toho nebylo ještě málo, poslední suché místo, pravej bok, jsem poslal do vody taky. To už mi pomalu začínalo docházet, že problémem není voda shora, ale odspodu. Odkulil jsem se mimo dosah plachty, na mokrej sníh, kterej jsem v tu chvíli považoval za menší zlo. A opět se mi povedlo usnout.

Teplo spacáku však unikalo mílovými kroky. Záda a boky jsem měl v jednom ledu. Musel jsem ven. Svítalo. A nepršelo. První myšlenkou, bylo rozdělání ohně k tolik potřebnému rozmrznutí. Dřevo nacucaný, papír v mých kapsách jakbysmet. Naštěstí se probral Bludi, který sice nápor deště taky neustál zcela bez škod, ale aspoň uchránil papír před úplným promočením. Na několikátý pokus konečně zaplály plamínky a zprvu jen těžko živený ohýnek pomalu začal šířit kolem sebe teplo.

Když jsem vylejzal ze spacáku, byl jsem pevně rozhodnut k návratu domů. Takhle nacucaný věci se mi určitě nepodaří usušit. A druhou takovou noc jsem nechtěl zažít. Ve světle plamenů jsem však rychle změnil názor.

A co vlastně bylo příčinou, že jsem krom alkoholu, byl nacucanej jak houba vodou ??

Blbá, začátečnická chyba. Ustlal jsem si v dolíku a pod sebe dal nepromokavou plachtu, abych se uchránil před prosakováním vody zdola. Plachta však byla všude okolo mě, sbírala dešťovou vodu a posílala jí přímo pode mě, do dolíku. V noci byl slušnej a vytrvalej slejvák. Vytvořilo se tak pode mnou jezero, které jsem úspěšně vysušoval svým spacákem.

Ale zpět k ránu.

Čaj s rumem, podávaný ještě před snídaní, mi vrátil náladu. Postupně se sbírali všichni ze spacáků, porůznu poskládaných po lese. A od rána to jelo, kafe s rumem, čaj míchaný stejným nápojem, pivo. Vařil se guláš, uvařil, a zaprášilo se po něm. Žrali jsme jak zájezd polskejch židů. K večeru přišlo na pečení nakládané kuřecí maso.

Po celý den visely mokré věci na šňůře poblíž ohně, stihly se jakš takš usušit. Krátkej odpolední spánek mě slušně nakopnul a vydržel jsem tentokrát dýl. Ve večerních hodinách postupně všichni zase zalejzali do spacáků, až jsme nakonec u táboráku zůstali ve dvou. I my jsme se nakonec odebrali ke spánku.

Druhou noc jsem spal jak v bavlnce. Míra se odpoledne přestěhoval kus dál do mlází a přenechal mi fleka, pěkně zbavenýho od sněhu. Spacák poměrně proschnul, zima mi nebyla až do rána.

S Bluďákem jsme museli brzo do Prahy, nedlouho po našem probrání z říše snů jsme pobalili věci a spolu s Mírou se vypravili na vlak. Domů už cesta nebyla dlouhá ...

Mimořádně kvalitní akce. Nad očekávání luxusní !!

Ještě do nedávna se o nás tvrdilo, jak strašně moc chlastáme. Teď jsme narazili na Olinkovce a je to, jak kdyby krajskej přebor narazil na nároďák. Chvílemi jsme tam seděli jak oukropečci a nestíhali nastolenému tempu. Koloval povětšinou čaj s rumem, ve dvou plechovkáčích. Každej chtěl mít volný ruce, proto, když na obdržel hrneček do ruky, napil se a poslal ho dál. Frekvence jednoho pití se tak motala kolem minuty. A když kolovaly dva hrnky proti sobě a setkaly se u jednoho člověka, bylo srkání ze šálku dílem sekund. Takovému spojení jsme říkali "sedět na výhybce". Na výhybce jsme se ocitli celkem často.

Padlo přes deset litrů rumu. Vypilo se moře piv.

Jestli po tomhle vandru nedostanu hemeroida jak vlasškej vořech, tak už nikdy. Stejně tak ledvinám jsem svojí vodní postelí dal co proto, že se z toho budou chvíli probírat.

Zbývá oslavencům popřát další pěknej rok života. A pokud možno dlouhej, ať nám ty kristovky vydržej co nejdýl Smile

A dík za pozvání !!! Příště zveme my vás Smile


Vytištěno : 19. 2. 2020 | Autor : Jan Vála | 21.2.2010

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=238