Návštěva kempu Pášovka

Tak abych řekl pravdu, přesný termín tohoto krátkého a nečekaně vyvíjejícího se vandru mi dodnes zůstává velkou neznámou, tuším jen přibližně, že se mohlo jednat o předjaří roku 1992. Únor, březen? Nevím. Bohužel už mi nikdo z aktérů paměť zřejmě neosvěží. Ještě ve čtvrtek jsme netušili, že by se někam mohlo jet, ve večerních hodinách pak Unkas obvolal Pictuse a Píbu a dohodl tak víkendový vandr. Já samozřejmě nemohl chybět. V pátek po škole jsem hned sebral usárnu, vyčkal Unkase s Píbou a společně jsme pak zamířili k nádraží v Uhříněvsi. Pictus už na nás čekal. Teprve tady padl konkrétní cíl naší cesty. Při nedávné návštěvě Ledců jsme si za řekou všimli starého opuštěného tábora, prozkoumat jej nám teď přišlo jako dobrý nápad. Dojeli jsme tedy vlakem do Čerčan, kde jsme přesedli na Pacifik a jím popojeli tři stanice do Pecerad. Chvíli po silnicích, chvíli po polních cestách, až nás naše kroky závěrečným lesem dovedly až k řece Sázavě. Najít kempík nebyl problém, rozkládal se přímo naproti naší staré známé stodole v Ledcích. Z dostatku dřeva jsme roztopili oheň a zahnali tak večerní chlad, který se pomalu začal zadírat do našich kostí.

Padla tma.

Vysedávali jsme kolem zářícího ohýnku, Pictus se postaral se svou kytarou o hudební produkci, zkrátka hezky započatý večer. Jenže se Pictus zvedl, že přiloží dřevo do ohně a pohroma byla na světě.

Větev se mu připletla pod nohy a on se poroučel k zemi. Jeho plácnutí na břicho o zem v nás pochopitelně vyvolalo všeobecné veselí. Smích nás však vzápětí přešel. Pictus se chvilku nezvedal. Když jsme ho otočili, bylo jasné, že je zle. Zarazil se totiž hlavou o strom a čelem se trefil přímo na zpola zatlučený hřebík. Krev z něj tekla proudem a byl jen částečně při vědomí. Příval krve jsme zastavili šátkem, načež se Pictus probral k vědomí. Bylo nutné s ním vyrazit k doktorovi. Bez otálení jej Unkas s Píbou vzali do vleku a vyrazili s ním k hlavní silnici, já zůstal v táboře hlídat věci.

U dohořívajícího ohně jsem usnul.

Ani jsem nepředpokládal, že se ještě téže noci vrátí.

Dorazili za dvě hodiny.

Sotva vyšli na hlavní silnici, projíždělo kolem auto, jehož řidič bez váhání zastavil. Naložil je do auta a odvezl na pohotovost v Benešově. Navíc počkal až Pictuse doktoři zašijí a odvezl je zpátky do míst, kde je naložil. Nabízenou odměnu s díky odmítl a zmizel ve tmě stejně rychle, jako se objevil.

S půlkou hlavy v obinadlech Pictus ráno vypadal zajímavě. Přes fáče viděl jen na jedno oko. Bylo jasné, že za těchto podmínek, prodlužovat vandr nebudeme, sbalili jsme si věci a vyrazili na vlak.

Pictus se zahojil bez následků.

A my se z nehody nepoučili, protože lékárničku sebou nadále nevozíme ...

Vytištěno : 19. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 14.12.2009

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=231