Čap, Pokličky, Nedamy, Kajmáno, Čertovy hlavy ...

Situace koncem července tohoto roku. Prohlašuju že chci vyrazit na nějakej klasickej čundr a zvu okolí. Odpovědí mi je ...

Jedu, jedu, jedu, volno mám a tak vyrazím, jedu, nevím, když pojede chcípák tak jedu taky, jedu, jedu taky, asi jo, pravděpodobně ne, jedu.

Osloveno je převážně moje okolí v práci. Vypadalo to na pořádnou bandu. Když jsem odhady o velkým vandru sdělil Věrce, odpovědí mi byl mile skeptickej výraz a slova, že nakonec ve finále pojedeme tak ve třech. Velmi střízlivej odhad. Nicméně se stále nechávám konejšit myšlenkou na větší vandr. Začátkem září pak ...

Jedu, nejedu protože nemůžu dejchat, nejedu protože jede tenhleten a já ho nemám rád, jedu, nemůžu protože jedu do Mělníka, nemůžu protože okopávám zahrádku, jedu ale nevím v kolik, nejedu protože tam nebude "otec", nejedu, budu souložit, nechce se mi.

Skutečnost je tedy taková, že vyrážíme v pátek ráno ve třech. Čtvrtej, Baloun, přislíbil příjezd ve večerních hodinách. Kolem šesté hodiny ranní se slejzáme u nás v práci. Vyrážíme směr sever, ve složení mě (tedy Lahva), Věrky a Voříška. Míříme autem na Karlák, kde ho Vořech nechává a dál už cestujeme MHD, až do Holešovic. Chvíli čekáme na autobus, sedáme do poloprázdnýho novýho Crosswaye a řidič, kterej neumí ani zařadit pořádně kvalt, si to s námi namíří k Mělníku. Bez úhony dorážíme do Dubé, navštěvujeme smíšenku a dokupujeme zásoby. Hlad je silnější než touha vyrazit do hvozdů, míříme tedy do restaurace U Václava na předčasnej obídek. Dlabance je nakonec víc než jsme schopni pojmout a notně nás odbourává. Z předpokládaného vyčkávání na další autobus raději ustupujeme, ve snaze předejít spánku, který se po naplnění trávicího traktu do nás pustil. Vyrážíme směr Dřevčice, pěšky. Za občasné slabé dešťové přeháňky, zhruba po hodině, přicházíme do Dřevčic. Den je sotva v půlce a my dostáváme chuť na pivo. Místní hospoda otvírá až kolem čtvrté hodiny odpolední, chytáme tedy autobus jedoucí na Českou Pípu a vysedáme v Holanech.

První problémek je na světě. Když mizí v dálce koncová světla autobusu, Vořech prohlásí ...
"Kurva, žracák!"
Bágl plnej jídla si to míří do okresního města. Cennej dlabanec je fuč. Naštěstí Voříška napadá spásná myšlenka, zvedá telefon a volá na číslo na jízdním řádu. Ochotný dispečer na druhém konci drátu pohotově přislíbí pomoc, náš autobus v Lípě chytá a bágl posílá po jiném autobusu zpátky. Bez problémů tak bágl doráží k nám. Velké díky tak patří řidičům i dispečerovi českolipského ČSAD.

Na náměstí v Holanech je hospůdka, už si nepamatuju jak se jmenuje. Ale je parádní. Sedáme, dvě hodinky se zdržíme, něco podlábnem a popijem. Společnost nám dělá místní kocourek Mikeš, jemuž vůbec nevadí naše přítomnost na lavici na které právě leží. Naopak. Uvítá drbání a po chvilce se přesunuje Věrce do klína. Neprobudí ho, ani když si ho předáváme jak štafetu. Je čas vyrazit nazpátek do Dřevčic, sedáme tedy na autobus a po deseti minutách jízdy jsme opět na náměstí zmíněné vesničky. Pohlcuje nás na chvíli hospoda, dáme dvě a protože se pomalu ručičky na hodinách pohnuly dopředu, vyrážíme směrem na Čap. Z vesnice přejdeme louky a za chvíli mizíme v lese. Přichází stoupák ...

Nechtěl jsem, ale tady se budu muset zastavit. A trošku dopodrobna popsat následující situaci. Jindy bych se na to vykašlal a upadlo by to v zapomnění, nicméně bohužel musím náležitě očistit svoje jméno, který je díky tomu koupaný v pomluvách a drby se úspěšně šíří.

Vořech se prostě nacamral. Nemůžu mu upřít že ho bolelo koleno, ale kvůli tomu začala scénka ...

Už od odpoledne Vořech hlásí potíže s kolenem. Nekulhá, ale asi tam nějakej hapr má. A v klidu s námi jde směrem na Čap. Jdu první. Dřu se jak nákladní soumar, do mýho novýho báglu se naskládaly litry chlastu, vody, dlabance a dalších věcí. Těžko bágl dostávám na záda, má hodně přes dvacet kilo. S touto tonáží se snažím v kopci nezastavovat, už bych to taky nemusel rozejít. Věrka jde asi dvacet metrů za mnou, kousek za ní Voříšek. U rozcestníku, kousek před koncem kopce mě dochází Věra se sdělením, že Vořech si dá cigáro a my na něj máme počkat na Čapu. Což vlivem konzumace rumu během chvilky zapomíná. Patrně, zapomíná. Každopádně my dva pokračujeme pomalu dále a zdoláváme další kilometr. Už jen jeden nás dělí od Čapu.

Telefon mi zvoní v kapse. Voříšek ...
"Todle se nedělá, vysrat se na mě!"
A pokládá telefon.
"Co mu hráblo, proboha?"
Obsah hovoru sděluji Věře.
"Vždyť říkal ať jdeme, že dorazí na Čap za náma."
Opět telefon.
"Ste se na mě vykašlali, du jinam!" Pokládá telefon, dřív než můžu reagovat.
"No tak todle sem teda eště potřeboval, dvacet kilo na hrbu a na krku stávkujícího Vořecha!"
Nasraně házím bágl ze zad a chystám se na něj čekat. Věrka mírní moje vášně.
Další telefon. Opět je po velmi krátké době ukončen, sotva se dostávám ke slovu, už to pípá. Hovor ukončen.
Věrka se vydává zpátky po stopě, odkud jsme přišli. Přichází až na místo, kde jsme se viděli naposledy. Voříšek nikde. Patrně někde posedává kousek od cesty a trucuje. Na volání se nehlásí. Věra jde tedy zpátky.
Mezitím mám další hovor. Opět série výčitek, následovaná sdělením, že se v oblasti nevyzná a že neví kde je Čap.
"Vole, po žlutý! Dyť si po ní šel s náma!
"Kde ste teď?"
"Čekam na tebe, Věra tě hledá!"
"Tak na mě nečekejte, nebudu s někym, kdo na mě sere!"
"Fajn." Tentokrát praštím s telefonem já.
Beru svůj bágl, Věrky bágl a vracím se zpátky. Jdu pro ní, oznámit jí, že na něj dlabem, že razíme dál. Po chvilce jí potkávám, vracející se z neúspěšného hledání.
"Když řiká že na něj serem, tak na něj serem. Já se tady s nim nebudu zabejvat. Buď dorazí, pak se hovno děje, když ne, je mi u prdele, co se s nim stane. Dem!"
Velím k ústupu a míříme na Čap. Po cestě mám ještě jeden hovor. Do spršky výčitek je vložena otázka kde je vlastně ten Čap, načež ani nemůžu odpovědět, jsem zahrnut další záplavou, která však zůstává nedokončena a hovor je pověšen. Z Vořechovy strany.
"A teď už na něj seru doslova, zavolá a neberu to!"

Ten den už nezavolal ...

Proč to tady takhle dopodrobna rozepisuju? Proč se zmiňuju o celkem běžný, opilecký hádce?

Protože to graduje!

Voříšek totiž druhej den navštívil potlach Bílých skal, kde celou příhodu odvyprávěl. Svojí verzi! Slyšela to tam spousta lidí. Kolem osady Bílé skály se pohybuje hned několik lidiček od nás z práce. Lavinovitě se tak začíná šířit story, co jsem za svini, že nechám zraněnýho kamaráda uprostřed lesa. Hned v pondělí první takové zprávy zachycuju! Od lidí, od kterých bych nečekal, že o tom vůbec můžou něco vědět.

Dětinskost, která by se dala celkem snadno zapomenout a v mezích osobních vztahů nazvat zkratovitým jednáním, tak přerůstá v nepříjemnou pomluvu. Na počátku byla nadměrná konzumace alkoholu. Závada kolena nebo přílišná únava z kopce nebyla v daném okamžiku hlášena, stačilo zvolat a čelo kolony nacházející se ve vzdálenosti zhruba čtyřiceti metrů by se zastavilo. Nebo místo výčitek, stačilo do prvního telefonu vložit větu "vy volové, počkejte na mě!" Naopak bylo sděleno, že bude následovat samostatná vajgl-pauza a zbytek bandy byl vyzván k další cestě. Načež tyto věty byly úmyslně či neúmyslně zapomenuty. Holt chlast nepodporuje tu krátkodobou paměť.

Voříšek mě naučil, že nejlepší obrana je útok. Také sděluji světu, co se nedaleko Husí cesty odehrálo. Sděluji to mému světu, Voříšek to sdělil tomu svému. Obrázek si udělejte sami. Je to slovo proti slovu, nicméně já mám jednu výhodu. Moje slova potvrdí Věrka, která se mohla v tu chvíli pochlubit jednou ctností - střízlivostí!

Takže tolik asi zádrhel, kterej mě bude provázet ještě hodnou chvilku a díky kterému se v budoucnosti zamyslím nad dalším setrváním situace, v jaké se nacházíme nyní.

A zpět tedy k vandru ...

S Věrkou jsme dorazili do kempíku pod Čapem. Posbírali jsme nějaký dřevo, zapálili ohníček, uvařili kafe a léčili pocuchané nervy. Na kraj se pomalu snesla tma a mírný deštík. Nastal čas vyrazit pro Balouna, jež mířil za námi autem. Popadnul jsem tedy pončo a baterku a vyrazil dolů do Pavliček. Věra zůstala na stráži. S Balounkem jsme se setkali přesně ve chvíli jeho příjezdu a na místě, na které ho úspěšně navedla navigace. Balounek překvapil, přivezl zásoby a hlavně sebe. Vypravili jsme se zpátky nahoru. Posezení u ohníčku netrvalo do ranních hodin, jak by se dalo předpokládat. Byli jsme ušlapaní, unavení a do toho začal foukat ledovej vítr. Lehli jsme, usnuli, ani nevím jak.

Probrali jsme se do deštivého dopoledne. Naštěstí mírný a ledový deštík netrval dlouho a od jihu se začalo protrhávat. Postupně voda přestala padat z nebe a trochu se oteplilo. Nastal čas zvažování, kam teď. Na Čapu se nám vzhledem k otevřenosti a lezavému větru nechtělo setrvávat, naplánovali jsme si tedy postup směrem ke Kajmánu a k Pařezáku. Pobalili jsme věci a vyrazili nejdříve na hradní vyhlídku. Viditelnost nádherná. Chvíli jsme se kochali pohledem do kraje, když nás z letargie vytrhnul pískot.

Voříšek!

Zahlédl nás a spustil pískot. Uviděli jsme ho necelých dvě stě metrů od nás, dole pod hradem. Spal kousek od nás, pod ochranou tmy prošel okolo a nalezl krásnej kempík. Vyrazil nahoru k nám, slezli jsme se v kempu a dohodli další společný postup. Ukázal nám svůj nový kemp, poté jsme pochodovali k autu. Normálně jsme kecali, předpokládal jsem, že budeme chlapi a na celou záležitost zapomeneme. Chyba lávky.

Sedli jsme do auta a vyrazili k Zakšínu. Hospůdka otevřená, s dobrým dlabancem. Parádička.

Odtud jsme vyrazili ke Kokořínu. Balounek kdysi jezdil do jednoho kempíku nedaleko pod hradem a nyní ho po letech chtěl vidět. Nebyli jsme proti a tak za nějakou dobu jsme v těch místech zabrzdili. Hezký a příjemný kempík. Odtud jsme se vypravili do nedalekých jeskyní, s krásným názvem Nedamy (nebo Nedámi ? ). Jsou tam ve skalách vytesané nějaké místnosti, údajně se tu ukrývalo místní obyvatelstvo před nájezdy Švédů. Nad tím vším je na skále docela hezká vyhlídka na Kokořín. Zmiňované Pokličky odtud vidět nejsou. Pokličky nás však zaujaly a zahrnuli jsme je tak do našeho denního plánu. Předtím jsme však vyrazili hledat Bílé skály, osadu, jenž tento termín měla na svém kempu potlach. Na potlach jsme jít nechtěli, jen jsme věděli že tam je Čundrboy a chtěli jsme mu nechat vzkaz za stěračem. Po menších peripetiích jsme osadu našli.

Voříšek nám docela nečekaně sdělil, že vyrazí na potlach. Nečekal na nic, sebral bágl a vydal se vlastním směrem.

A my vyrazili na Pokličky.

Docela hezké místo, jen mraky turistů. Na fotku přírodního útvaru bez lidí, čeká člověk frontu. Informační tabule hlásala další dva zajímavé útvary v nepříliš vzdáleném okolí, vydali jsme se tedy na jejich průzkum. Hezká procházka. Čas už docela pokročil a my vyrazili směrem k místu na spaní. Stavili jsme se na véču v Zakšíně, dlužno dodat, že opravdu luxusní. Kajmáno jsme pak našli zcela opuštěný a krásně uklizený. Natahali jsme spoustu dřeva, podpálili pod ohněm a vysedávali dlouho do noci. Přesný údaj o našem zalezení do spacáků neznám, neb po konzumaci flašky fernetu a pěti piv si toho moc nepamatuju.

To Kajmáno mě jednou zabije

Desátá dopoledne a my se chystali, že se konečně probereme. Teď v noci už nabyla taková zima, zato nad hlavou nám běhaly myši, takže půlka osazenstva držela střídavě stráž a bděla. O mě se to říct nedá, spal jsem jak nemluvně. V klidu jsme sbalili naše nádobíčko, uklidili, udělali trošku dřeva a chystali se k odchodu. Ještě nás zarazilo hlasité škrábání ze srubu. Chvíli jsme lokalizovali zdroj tohoto škrábání a kousání, odpověď na sebe ale nenechala dlouho čekat a z trámu na nás vykoukla se svýma krásnýma očima myška. A hned druhá. Zvědavě si nás prohlížely, dvě krásně barevný a milý zvířátka. Ani se nebály, jedna si od Balouna vzala kousek chleba přímo z ruky. Padaly všechny tipy co by to mohlo být za druh, Plch velký nás ale nenapadnul. Naše první setkání s tímto krásným tvorečkem. Zvířátka dostaly ještě trochu dlabání a my se odporoučeli na cestu.

Nemířili jsme však ještě domů, zajímaly nás tzv. Čertovy hlavy, nedaleko Liběchova. Parkování kousek odtud, krátký výšlap a už jsme stáli u tohoto sochařského díla. Vypadá to docela hezky. Ale opět, hromada lidí. Krásné nedělní dopoledne sem přitáhlo mraky turistů. Ještě jsme uvažovali nad návštěvou dalších míst, ale za tenhle víkend už jsme měli našlapáno tolik, že už jsme to prostě vzdali. Místo toho jsme raději zajeli do nedalekého Mělníka na dlabanec.

No a odtud pak domů.

Tak jsem myslel že vandr se docela vydařil, viděli jsme spoustu pěkných míst a na počasí jsme neměli zrovna smůlu. Takže dobrý. Do pondělka, kdy přišlo "vystřízlivění".

Šlo se tedy s pravdou ven. Docela mě dostala jedna věta. Od kamarádů. "Vidíš, my ti to říkali! Už víš proč jsme nechtěli jet ?" ...

Vytištěno : 26. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 7.9.2009

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=214