Od Skalky po Kajmáno

Kdyby mi někdo na jaře tohoto roku řekl, že se nám povede vytáhnout na vandr pár lidiček z naší práce, asi bych se mu vysmál do očí. Naše soustavné dobírání několika našich spoluzaměstnanců o jejich neschopnosti přežít v přírodě, byť jediný den, sice postupem času začínalo přinášet ovoce, nicméně konečné slovo rozhodnutí dodala jejich vzájemná rivalita. Vo tom žádná.

Na tomto webu proběhlo důsledné informační embargo jak o datu, tak i o cíli vandru, z jednoho prostého, avšak velmi důležitého důvodu. Na Kokořínsku se v poslední době handrkují trampové s ochranáři přírody, bohužel se ale jedná o nerovný boj s předem jasným a pro nás velmi nepříznivým výsledkem. Prostě jsem nehodlal vyblejt na internet kam míříme, aby mi potom nějakej buzerant s plackou ochranáře v ruce a s rukou zákona za prdelí svítil ve dvě ráno baterkou do ksichtu. Na podobný kousky fakt nejsem zvědavej. Součástí dezinformace bylo také zvadlo na příští víkend na Padrťské rybníky, pozornému čtenáři jistě neunikne, že v tomto roce jezdíme maximálně jednou za 14 dní, a o minulém víkendu tak bylo pro nezasvěcené málo pravděpodobné, že se někde v té oblasti objevíme. Být tam sami, jistě bychom se našim náhončím smáli někde z úkrytu, ale větší skupina potřebuje jisté krytí.

Na vandr měla jet poměrně pestrá škála názorově i jinak rozdílných lidí. Role hospodských povalečů jsem se zhostil osobně, za vydatné a obětavé podpory Voříška i Medeláka, typické out-dooráky zastupoval Didi (alias Pošťák). Do role městských dítek se sám pasoval Kostelník spolu s Lůďou. Ortodoxní trampy měl představovat Čundrboy. Za něžné pohlaví vyrážela Věrka s Miou. Skupinu doplňovala ještě voříškova fenka Lerryna, rasou náležející k plemeni labradorů a s vlastností, které se ve světě lidí říká ADHD. Tolik byla asi konečná základní sestava, jak už to bývá, pár dalších lidí z různých důvodů svojí účast odřeklo.

Prvotním cílem se stala účast na potlachu Bílých skal Ráji, nicméně karty jsme si v poslední chvíli rozdali trochu jinak.

Na začátek jsem trochu zariskoval svoje fyzické i duševní zdraví a přislíbil vyrazit o dva dny dříve jenom s Voříškem a Lerrynou. Voříšek, když má promile v krvi, mele hubou jak mlátička a já pak mívám hlavu jak pátrací balón. Nicméně vypláchnout hlavu a napustit pivní mozol jsem potřeboval, nebral jsem tedy ohledy na svoje játra a domluvil tak odjezd už na středu. Původně chtěl s námi vyjet i Medelák, o jeho neúčast se však postaral náš chlebodárce. Vážným ohrožením našeho středečního odjezdu na sever se stala páteční voříškova věta do telefonu…

"Vole, naprcal jsem auto!"
"A jsme v prdeli," blesklo mi okamžitě hlavou, "jediný dopravní prostředek, který dokáže odvézt naše vybavení velikosti jak pro armádní divizi, je dočasně v háji."
Naštěstí Bacigalovy klempířský ruce dělaj zázraky a proto naše kára byla ve středu opět v provozu.

Takže tolik asi na úvod.

Na nějakej dřívější odjezd nebylo ani pomyšlení, ve středu na druhou hodinu jsem byl objednanej k zubaři, a vzhledem k tomu, že mám hubu vybombardovanou jak v Drážďany po náletu, nemohl jsem svojí návštěvu odřeknout. Vořech je na tom podobně, na rozdíl ode mě se šel ale jen objednat k zákrokům budoucím. Zubařka je zvyklá na přehlídku různých typů oblečení včetně pracovních uniforem, různých týpků a existencí, že jí ale do ordinace nakráčej dvě postavy v maskáčích, jí celkem vykolejilo a notnou chvíli nenacházela slova. Sestřička reagovala pohotověji a okamžitě sezvala ostatní kolegyně a kolegy, ať se jdou na ten výjev podívat. Snad nebyl jedinej zubař z celýho okolí, kterej by nešel dva blbce v maskáčích do čekárny omrknout. Chvíli jsme si připadali jako v zoo. Pravdou je, že když jsem se ve svých třináctkách kanadách vyhoupnul na zubařské křeslo, připadal jsem si trochu nesvůj, doktorka ale překvapivě projevila pro naší činnost více pochopení, než jsem očekával. Nakonec mě maskáče uchránily od většího zákroku na mých zubech, za což jsem byl logicky rád. Přece mi nerozbourá hubu, když jedu na tejden ven.

Měl jsem chuť na svijanský pěti-pívo ve Skalce, snažil jsem se tedy momentálně abstinujícího Voříška přimět k většímu sešlápnutí akceleračního pedálu a donutit tak jednapadesát kilowatů ukrytých v naftovém motoru jeho auta dotáhnout nás rychleji k cíli. Používal jsem nestandardních prostředků v podobě pivních a rumových výparů linoucích se od mých čutor, čímž jsem u řidiče vyvolával mlsnou pro tyto pochutiny. Metoda se vyplatila, ve Skalce u Blíževedel jsme byli docela brzo, ovšem na úkor mého stavu. Při každém směrování vonné esence směrem k Voříškovi jsem totiž samozřejmě neopomněl část lihovin přesunout do svých útrob k dalšímu zpracování. Na hospodu ve Skalce si pamatuju, tedy alespoň na prvních pár chvil. Můj náskok už Voříšek nestáhnul, poctivě jsem se snažil, aby mě nedohnal. Po chvíli oblažování hospodské zahrádky a přilehlého okolí svým libozvučným zpěvem a tóny rozladěné kytary, jsem toho k povděku ostatních nechal, pak následovalo něco, čemu se říká lidově okno.

Držím se hesla "co si nepamatuju, to se nastalo". Proto tedy nevěřím Vořechově vyprávění o mém spánku, kdy má tělesná schránka byla namotaná na dopravní značku označující parkoviště, ani jiným činnostem.

Ovšem co si pamatuju, je ráno!

"Blaf, blaf, blaf!"
"Kterej kokot tady má řvoucího psa?!"
Nacházím se na přední sedačce v autě, pes je někde za mnou. Aha, v kufru. Otázkami, co dělám v autě, se nezabývám, mám úplně jiný starosti. Střízlivění má své velmi neblahé následky a vybírá si na mě svojí neúprosnou daň. Je pět hodin.
"Blaf!"
"Drž hubu!"
Spíše tuším, že pes za mnou si opět lehl a s dobrým pocitem respektu zvířete vůči mně opět usínám. Ne na dlouho.
"Blaf, blaf, blaf, blaf!"
"Lerryno, ty čuráku, drž hubu!"
Pes v zavazadlovém prostoru kombíku mi začíná pít krev. V počínajícím ranním šeru se otáčím dozadu, z blízka na sebe civíme a v jejích očích jasně čtu: "Polib mi prdel!"
A řve dál.
Tady nebudu, jdu jinam. Počínám rekognoskovat okolí. Auto stojí na přírodním parkovišti bůhví kde, venku prší, Voříšek pochrupává vedle auta pod plachtou. Můj spacák i celta jsou někde zahrabaný, nenacházím ani jedno. Není východisko. Rezignuji a uléhám opět ke spánku. Na celou půlhodinu!

Začíná ráno a dorážejí první houbaři. Pes vzadu zase skáče a řve jak pominutej. Upouštím od nadávek a přecházím k vyhrožování.
"Zmlkni nebo s tebou nakrmím místní asijskou komunitu!!" Můj vražedný tón má Lerryna na háku. Řve dál, v téměř pravidelných intervalech, jakmile se v okolí něco pohne. A vždycky když začnu pomalu zabírat.
"Nechceš už, do hajzlu, přestat dělat bordel?!"
Výsměch.
Učiním pokus o fyzické atakování psa, jemuž však úspěšně zabrání bytelná mříž mezi kufrem a zadními sedačkami. Odevzdaně tedy opět uléhám na přední sedačku a snažím se vydržet do rána s hlavou pod košilí, čímž se pokouším alespoň trochu utlumit ten kravál.
"Počkej ráno, prásknu tě a Vořech ti jich nandá, uvidíš!"
Je téměř vysvobozením když se Voříšek vzbudí a navrhuje přesun. Na moje stížnosti ohledně jeho psa reaguje lakonickou větou:
"Prostě hlídá. To je v pořádku. Hodná Lerrynka!"
Tím mě dokonale odbourává. Nemám slov.

Říkám, že vandr s Voříškem je očistec.
"S váma vy volové tak eště někdy pojedu !"
Tento osamělý a poslední projev mého odporu však zůstává zcela bez odezvy.

Nacházeli jsme se na malém parkovišti kousek za vesnicí, na kraji lesa. Slabou útěchou je, že jsme to večer dotáhli na kraj přírody. Voříšek mi samozřejmě neopomněl barvitě odvyprávět moje extempore z minulého večera. Moje ranní deprese se tak ještě prohloubila. Nicméně rychle vyprchala, jakmile jsme zašli do krámu a zchladil jsem žáhu točenou Kofolou a pívem. Navíc se udělalo docela hezky. Plán na ten den jsme neměli zcela jasný, padal návrh na okupaci zříceniny hradu Ronov nebo Čapu. Zvítězil Čap. Přejeli jsme tedy do Pavliček, neopomněli jsme v nedaleké Tuháni zakoupit patřičné množství zásob. Ještě nabrat vodu ve studánce a už nás čekal pěkný stoupák až na hrad. Za čas, za který jsme jej zdolali, by se musel stydět i důchodce, nicméně jsme nezávodili a pořádně si kopec užívali. Z pěkné vyhlídky na hradní plošině nás zahnal krátký deštík, usídlili jsme se tedy pod nedalekým převisem, udělali oheň, dlabanec a jali se lenošit až do večera. Dlouho nám to nevydrželo.

Představa proflákaného odpoledne nás nijak nelákala. Vyrazili jsme tedy nazpátek k Pavličkám, s jasným plánem - dneska dorazíme na Pusťák! Sedli jsme do Escorta, Voříšek zařadil zpátečku a…

Rup!!

Dopravní značka! V našem nárazníku.

"Kurva Voříšku, v pátek si auto zkrátíš zepředu, neni to ani tejden a už ho krátíš zezadu! Nechceš už se na to vysrat?" Propukám v nekontrolovaný smích, čímž mu samozřejmě náladu nezlepšuju. Nicméně cizí neštěstí mi přijde náramně vtipné.

Takovej jsem já.

Naštěstí škody jak na autě, tak i na značce byly minimální, pokračovali jsme tedy směrem do Zakšína, s jednou malou zastávkou v Tuháni. Chvíli jsme počkali na otvíračku zakšínské hospody, která nás hned vcucla dovnitř. V podvečer jsme se vypravili do kopců, přesněji řečeno do brutálního krpálu, jež dělí Pustý zámek od Zakšína. A abychom to neměli tak jednoduché, začalo silně a vytrvale pršet. Přes všechny obtíže jsme celí zmáčení dorazili na kempík u Pusťáku. Jak už to tak obvykle bývá, vytrvalý déšť se změnil ve hvězdnou oblohu právě ve chvíli, kdy jsme dorazili do sucha převisu. Pár panáků rumu, chvilka posezení u ohně a už jsme chrněli.

Tentokrát už jsem na Lerrynu nebyl tak nasranej, neboť celou noc spala vytrvale mezi námi a docela slušně hřála. V noci dokonce neprotestovala proti mé žádosti o malý přesun, to ve chvíli, kdy mi strkala do ksichtu svojí prdel a já se zrovna probudil. Voříšek nad ránem rozdělal znovu oheň, uvařil kafe s rumem a poslal psa, aby mě vytáhl ze spacáku, což se Lerryně úspěšně podařilo. Nicméně byl čas vstávat, zhruba za hodinu měla dorazit naše partička skautíků pod vedením Medeláka. V této době jsme ale ještě netušili, že Medelákovi se vedení vymklo z ruky a otěže celého výletu převzal Didi, což se mělo projevit ve značné kolizi našich plánů.

Ještě než jsme vyrazili na další cestu, Voříšek si nedaleko odskočil vyprázdnit obsah střev na jehličí, čehož v příštích minutách hbitě využila Lerryna a vzniklou hromádku v mžiku přesunula do svých útrob. Neopomněla si v tom pořádně vymáchat čumák.
"Voříšku, Lerryna ti žere hovno!"
"Lerry, ty dobytku! Nech toho!" Ta sice poslechne, ale dílo už je dokonáno a Lerryna vzápětí přiběhne k nám. Pohled na mlsně se olizujícího psa nedělá naopak dobře mě a málem odkládám obsah svého žaludku ze svahu.
"Padej vode mě!", pronáším nepřátelsky.
"Dyť je to pes, ty to dělávaj," zastává se jí Voříšek.
"To nic nemění na tom, aby ke mně nechodila."
Vzápětí mě však napadá ďábelská myšlenka.
"Hele Lerryno, až uvidíš Kostelníka, to je takovej malej, hubenej a ukecanej, dej mu pořádnou pusinku!! Jo?" Lerryně se můj nečekaně přátelský tón líbí, je šťastná a pro naši akci se tak dokonale hodí.
"Vole, co když to fakt udělá??" Voříšek se tváří pochybovačně a možná v něm hlodá i trocha svědomí, nicméně v očích mu během chvilky zajiskří světýlka nadšení pro můj zákeřný plán.
"Vo to de. Nic mu neřeknem a hlavně se nesmíme začít tlemit!"
"To je fakt, přece mu nevyblejem že má na ksichtě moje hovno. Ale co když to ucejtí?"
"Budem dělat blbý, nic nevíme."
Plán je za jízlivého smíchu přijat. Vzápětí se v něm ale objeví trhlina.
"Průser, spíš než Kostelníkovi, tak dá Lerryna pusinku Věrce, ta má psy ráda!"
"To je pravda, jí to nemůžeme udělat, dlabem na to". Připouštím chybu v plánu a upouštím od jeho následného uvedení do praxe.
Voříšek tedy provádí důkladnou očistu psa, kolem něhož se šíří smrad jak ze dna stoletý žumpy. To je na můj alkoholem podrážděný žaludek moc a raději dočasně odcházím do bezpečné vzdálenosti. Ona si možná slušně pochutnala na svojí snídani, ale já na té mojí taky, nerad bych teď odkládal ze svahu natrávený chleba s paštikou a rumem v kombinaci se žaludečními šťávami.

Pusinku od psa nakonec dostal druhý den ráno Medelák !!

Sbalili jsme věci, vyšlápli si zbytek kopce nahoru na vyhlídku Rač, kde jsme hodlali vyčkat příchodu zbytku naší party a hlučně je povzbuzovat při jejich stoupání svahem. Pěkně shora jsme sledovali autobus, kterým přijížděli, ovšem dole v údolí malá modrobílá krabička plná lidí si to spokojeně šněrovala místními zatáčkami a bez zastavení projela i Zakšínem. To bylo zcela v rozporu s Medelákovou taktikou okamžité návštěvy hospody ihned po výstupu z vozu.

"Průser, buď tam nejsou, nebo přejeli!"

Následovala rychlá komunikace s Medelákem přes mobilní operátory, zaslání jejich stávajících souřadnic a rázem bylo jasno. Jsou v Dubé, 5,5 kiláku vzdušnou čarou odtud. Následně se Medelák na delší chvíli odmlčel, čemuž jsme nepřikládali valný význam a spřádali další plány, jak jim půjdeme naproti. Nakonec byl náhradní plán jasný. V cestě byla hospoda. Jednomyslně jsme tedy odhlasovali cestu dolů. V tu chvíli jsme vůbec netušili, že Didi, nyní vůdce skupiny, vede svou partičku devět a půl kilometru dlouhou trasou přes hřebeny a libuje si v náležitém terénním převýšení.

My jsme mezitím opustili úkryt lesa a zasedli do míst, kde jsme očekávali příchod naší skupinky - do hospody. Dorazila Mia, zbýval zbytek party, který se ovšem v tu chvíli pohyboval někde po kopcích nad námi. Vysedávali jsme ještě dost dlouhou dobu, když přišla SMSka ...

"Gde ste, my na kajmanu"

A bylo jasno. No nic, nechali jsme si natočit dvaceti litrovou bečku pivem, sedli do auta a vyrazili vzhůru k Osinalicům. Parkování na známých místech a následoval rychlý přesun ke sroubku. Didimu a Lůďovi byly asi ještě dosud prošlé kopce málo a vyrazili do hospody, takže na Kajmánu jsme narazili jen na Medeláka s Věrkou a Kostelníkem. Načali jsme pivo, vytáhli kytary, pekli buřty ...

Tak až sem jsem schopen popsat stávající události, asi dvě hodinky po příchodu na sroubek jsem se stal osobou zcela nekompetentní k popisu dalších událostí. Ovšem zjevně ne jedinou. Opět mě postihla ta nehoda, kdy jsem pil jedno pivo za druhým ...

Jedno si ale pamatuju. Náraz do hlavy, do boku, opět do hlavy, do prdele, pak do břicha. Svět kolem se točil a nárazy do mého těla přicházely stále odjinud. Vzápětí ticho. Další úder přišel zřejmě zanedlouho, dal by se identifikovat jako dopad podrážky od Alpine na mou pravou tvář. Jestli jste nabyli dojmu, že mě někdo zle zmlátil, jste na omylu. To Kostelník mě šel zachraňovat. Propadl jsem totiž v nekontrolovaný pád do rokle pod srubem. Kostelník mi šel podat záchrannou ruku, jelikož však ani on příliš neovládal své pohyby, jeho podrážka zarazila mou tvář ještě hlouběji do svahu.
Počáteční snahu o konverzaci mi překazila hlína. Musel jsem jí nejdříve vyplivnout.
"Kurva, kdo mě sem srazil?"
"Pivo vole!"
"Mě jebne!"
Následovalo něco, co by se při troše dobré vůle dalo nazvat přesunem vzhůru, byť v rámci kombinace prudkého svahu a několika promile v žilách značně nestandardním. To je asi tak to poslední, co z toho dne dokážu popsat.

Sobota ráno. Rozlepil jsem oči do krásného, sluncem zalitého jitra. Bez kocoviny. Téměř všichni měli ještě půlnoc, jen partička kolem Didiho měla napilno a poctivě se připravovala na další cestu. Kostelník se nás snažil zlanařit na další pochod, leč zcela neúspěšně. Odkráčeli ve třech někam směrem k Vidími a následně k Ráji, kde měl být dnes potlach. A my ostatní jsme opět spokojeně ulehli.

Jedenáctá dopoledne, čas, kdy se rozumní lidé probouzejí k životu. Tedy i my. Kolem oběda dorazila osada Čundrboye, téměř v kompletním složení a s dalšími lidmi navíc. Ovšem jen na skok, zase mazali směrem na potlach Bílých skal, přičemž nám sebou odtáhli ještě Voříška s Miou. Zůstali jsme ve třech, spolu s Věrkou a Medelákem. Co teď? Plán byl nakonec celkem triviální. Do hospody! A ta zakšínská se jevila jako nejlepší řešení. Znovu jsme se tedy odpoledne spustili z kopců do té známé knajpy, "jedničky bez štěnic a s ramínkama". Nadlábli se, zalili nějaký pívo, nabrali pet-pivo sebou a vyrazili nazpátek. Ve večerním vedru nás vidina kopce na Pusťák nijak nelákala, naštěstí do nedalekých Medonos jel autobus a odtud pak vede poměrně pohodlná asfaltová cesta až nahoru. Je takt že ta silnice překonává stejný výškový rozdíl, ale v délce mnohem větší, takže ten svah není tak strašný. Tenhle večer si pro změnu moc dobře pamatuju. Tak vlastně proběhl klasický trampský večer, kytara, pěkný písničky, oheň. Prostě parádní večer, jak vystřižený z trampských čítanek. Poté co nás přepadla únava a odebrali jsme se do hajan, Medelák naopak "chytil druhou mízu" a do dvou do rána poslouchal u ohně Rammsteiny reprodukované z jeho telefonu. Což jsem ovšem už nevnímal.

Neděle bývá smutná, nechce se domů. A teď obzvlášť, byl to dokonalej čundr. Proto se nijak nebudu rozepisovat, vyrazili jsme k Zakšínu, prozkoumali zbytky Pustého zámku a počkali na autobus. Narvaným nízkopodlažákem jsme pak dorazili do Holešovic.

Tak každý bude asi čekat nějaký ten závěr, něco jako recenzi. Voříškovi jsem tady párkrát pěkně "umyl prdel", pomluvil jsem Lerrynu, z naší pracovní party jsem udělal bandu skautíků, zboural jsem iluze o naší trampské kultuře mnoha čtenářům. Voříšku, jsem rád, že jsem jel už ve středu, byl to luxusní zájezd. Z Lerryny mi mohlo jebnout tu první noc, chápu, že hlídá, ale v pět ráno mě nezajímá ani parta kolemjdoucích cikánů, tedy pokud mi zrovna nevykrádají auto. Naši skautíci nejsou až tak úplný "lamy", jedou prostě styl "když nepadnou vyčerpáním, tak to není vandr". Náš styl sedavých vandrů je zrovna nenaplňuje nadšením. Věrka se projevila jako úžasná zpěvačka s talentem na hudbu všeho druhu, která odzpívá možný i nemožný. Ne že ti teď holka poroste nosánek nahoru !! S Miou jsem se sice viděl už dřív, poznal jsem jí vlastně až teď. Mio, příště dostane Voříšek za úkol tě pořádně prolejt alkoholem, tak, aby jsi neudržela foťák v ruce. Ty videa jsou brutální. Paráda, a příště až pojedete na nesoukromý vandr, jedu s vámi.

Povedlo se mi dvakrát sám sebe pěkně "poštelovat" a snad kromě poničených jater jsem nedoznal žádné vážnější fyzické újmy. A vo tom to je !!

Vytištěno : 20. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 11.9.2008

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=178