Za opevněním do šumavských hvozdů

Psal se rok 1996, léto se už pomalu přehouplo do své druhé poloviny a naše opojení předválečnými betonovými bunkry bylo v té době na vrcholu. Byl konec srpna a vypadalo to že bude chvíli vandrovní půst, protože vojenský útvar v Praze Miškovicích, u kterého Unkas právě sloužil tehdy zrovna opušťáky pro řadové vojáky nehýřil. Já i moje máma jsme měli v týdnu dovolenou, poflakovali se doma a předpokládali, že to tak bude i nadále. Ve čtvrtek večer se ale otevřely dveře od bytu a v nich Unkas s opušťákem až do neděle v ruce. Bylo rozhodnuto, jedem ven. A protože jsme mířili na Šumavu, vyrazila s námi i mamka. V pátek ráno jsme tedy vyrazili metrem na Anděla a nasedli na první autobus jedoucí směrem na Volary. Cesta tam nebývá zrovna nejpohodlnější, autobusy tím směrem bývají pěkně narvané. Nicméně jsme chytili místa alespoň ke stání a tak jsme za dvě hodiny vystupovali ve Volarech z busu celí dřevění. Na místním nádraží jsme počkali na vlak Stožec a popovezli se s ním směrem k hranici. Vystoupili jsme ve stanici Dobrá na Šumavě a kus se vrátili po trati zpátky. Přešli jsme Vltavu a objevili první bunkry hned vedle náspu trati. Kus za nimi bylo vpravo krásné jedno střílnové Éčko. Pak jsme se vydali po linii podél proudu Vltavy a prolézali jeden bunkr za druhým. Tenkrát byla bunkrologie ještě málo populární a tím i málo profláknutá, a tak v místním opevnění byla hojnost vybavení. Člověk se těšil co najde v příštím objektu a málokdy byl zklamán. V současnosti po nájezdech lovců vybavení jsou bunkry zcela prázdné. Když jsme prošli asi deset řopíků v okolí, vrátili se k trati a začali hledat místo na spaní. Začalo drobně mrholit a tak volba celkem rychle padla na opuštěný drážní domek vedle železnice. Uvnitř bylo krásně sucho a tak jsme tu zůstali s vědomím, že nás může někdo vyhodit. Nestalo se tak a my tam přečkali pohodlnou noc.

Po krátké snídani jsme se vydali na pochod. Bunkrů u Volar jsme už viděli dost, zamířili jsme tedy k Soumarskému mostu. Drželi jsme se kolejí a asi po hodině pochodu tam nakonec dorazili. Tento den už bylo lepší počasí, sedli jsme tedy na zahrádku jedné místní restaurace na nějaké to točené. Odtud až k Lenoře je to podél trati pro bunkráky doslova ráj, jeden řopík za druhým. Neopomněli jsme ani jeden prolézt zvenku i zevnitř. Padla myšlenka kde budeme další noc spát, v mokrém a bažinatém terénu okolo Lenory to na dobrý bivak moc nevypadalo. Sedli jsme tedy na vlak a přejeli na Kubovu Huť. Tady nás nejdříve postihla žízeň, kterou jsme uhasili v nedalekém motorestu. A opět jsme zamířili za betonem, tentokrát do svahu nad Kubovkou. Tady jsme narazili na krásně čisté bunkry a jehličnatý les. Pár řopíků jsme prošli, když se ale pomalu začalo stmívat, našli jsme pohodlné místečko a rozbili tábor. Na déšť to v noci sice nevypadalo, ale měli jsme pro případ nouze v záloze řešení v podobě interiéru jednoho krásně suchého Áčka. Utrmácení dlouhou cestou jsme rychle usnuli.

Ráno jsme se pouze sbalili a vydali se na cestu domů. Sešli jsme na nádraží, vlakem dojeli do Vimperku a pak autobusem do Prahy. Sebou jsme si odvezli vzpomínky na v podstatě panenské opevnění, neporušené dobyvateli železa. Dnes si mřížové dveře od tamních řopíků podávají bunkráci obrazně řečeno z ruky do ruky. Předválečné opevnění se stalo módou, možná nebudu daleko od pravdy když napíšu že kdo se nezajímá o pevnosti, není v současnosti IN. A podle toho to také vypadá.

Vytištěno : 25. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 20.2.2008

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=117