-Vzpomínka na mého dědečka a babičku, na jednu docela malou příhodu z druhé světové války.
Konec stvůry Heydricha, můj děda byl při tom!
Vzpomínám rád na svého dědu Antonína Sedláčka a babičku Emilii Sedláčkovou. O co jde. Babička si na dědu občas postěžovala a vyprávěla mi, co za války „spáchal“, často pro to plakala. Že se Tonda (děda) choval za války jako nerozumný blázen a že nás málem nacisti všechny zabili. Prý moc nechybělo a celu rodinu by postříleli. A že já, malej Véna bych se tedy nenarodil- říkala. Tenkrát, já ještě školáček, jsem té prosté větě nerozuměl, nechápal jsem ji. Že Němci vyvraždili, i za pouhé podezření z odporu, celé rodiny, jsem slyšel ve škole. O hrozné a nelidské době za Německé okupace, kdy se smrtí (přes gestapo) vyřizovali i sousedské neshody. V té smutné době války ale ještě bydlela rodina mého dědy, Sedláčka Antonína v Nehvizdech. Děda Antonín společně s manželkou Emílií a třemi dětmi. Tondou a Aničkou a Václavem. Zde v Nehvizdech si děda pořídil malé zahradnictví. Měl najatý pozemek s malou špičatou chatičkou na uložení nářadí. Bylo tenkrát po Vánocích 1941. Jednou brzo ráno dědu vzbudil soused, že slyšel-- jak na poli za domky hlučelo letadlo a asi přistáli nějací lidé na padácích. Někde v polích u povrchového lomu, za tím naším zahradnictvím. Tak se tam oba ze zvědavosti hned vypravili. V polích hledali, ale nic tam nenašli a tak se vraceli domů. Dědeček se ale taky při tom podíval při cestě do svého zahradnictví. Zde našel boudu, kterou měl na nářadí a zjistil, že je utržený zámek od chaty. Vevnitř bylo něco poházených věcí. Nadával a naštvaný to ohlásil místnímu četníkovi jako vloupání. Ten četník to ale vyhodnotil vše dohromady, s těmi parašutisty (o kterých již asi slyšel protože se nic neutají), jako průšvih pro obec a napsal do hlášení, že to byli jenom nějací pobudové a celé to zametl. To asi, aby nevzbudil zájem německé policie, kam se to hlášení ihned posílalo. Tím nás, rodinu Sedláčkovu, ten statečný četník zachránil. To jsem si dnes jistý. Potom se přes den ale děda na pozemku zahradnictví setkal s cizím mužem v civilu. Ten se přiznal, že ten zámek poškodil. Že tam do boudy nějaké věci uložil a schoval. A taky se prý doznal k tomu, že přilétl v noci s Anglie a že potřebuje pomoc. Že prý má hromadu věcí, které je potřeba na čas ukrýt a něco z nákladu zničit nebo zakopat. Padáky a jiné těžší předměty. Děda ihned souhlasil. Byl akční. Byl tak pravděpodobně jedním z prvních obyvatel protektorátu, se kterým voják Kubiš po seskoku mluvil. Děda odnosil dokonce na několikrát, nějaké věci do svého domku ve vsi, ke schování. Pomáhal jim při té práci, syn Václav, můj táta. A jakési věci zakopali na pozemku toho zahradnictví, hned vedle chatičky. Hodně to prý zamaskovali, udupali a naházeli na onen úkryt velkou hromadu kravského hnoje. Věci, které s tím parašutistou odnosili domů, si po několika dnech onen neznámý voják v civilu, všechny odvezl. Zůstaly tři padáky, ty se pohřbily v Ďáblicích na hřbitově. Sokolové vystrojili dětský pohřeb. Do Ďáblic to převezli pohřebním autem, po cestě je kontrolovala hlídka SS. Hlídku nenapadlo dětskou rakvičku otevřít, naštěstí. Ostatní věci byly schovány u Sedláčků v kůlně a pod dřevěnými schody v domku. Babička na ty události ale nerada vzpomínala. Ty věci nosili do úkrytu a z úkrytu, v domku na kraji vsi, na vícekrát a přitom je pravděpodobně musela spatřit polovina lidí z vesnice. Stateční lidé v Nehvizdech, mlčeli ! Za nějaký čas, přijeli Němečtí vojáci v autech a začali běhat a hledat po polích. Čmuchali! Nakonec se soustředili na to naše malé zahradnictví. Asi v té souvislosti, že zde byl nahlášený utržený zámek. Všechno velmi důkladně prohledali. Nakonec hledali úkryty v zemi, po celém pozemku. Kopali a dělali rýčem díry do země, sondovali. Děda s babičkou u toho museli být a dívat se. Gestapák který velel, dědu několikrát uhodil pěstí a řval něco o české pakáži. Když prý byli ti vojáci necelý metr od zakopaných věcí, přestalo je to bavit a s nadáváním odjeli. Klika! To již děda strachy nedýchal. Babička Emílie tam potom hodně dlouho stála, nemohla se prý pohnout -moc plakala. Křičela prý: blázne hloupej! Máme tři děti! Toníka, Aničku a nejmladšího Vaška. Vždyť by nás všechny zamordovali. Při tom prohledávání v zahradě, byl i přítomen Břetislav Bauman z Horušan. Mlynář a důvěrný kamarád mého dědy. Toho gestapo přivezlo na místo pozemku s pouty již zatčeného. Při vzájemné konfrontaci Sedláčka s Baumanem se ale navzájem zapřeli a tím si můj děda s rodinou zachránili život. Pan Břetislav Bauman byl posléze v Maudhauzenu nelidsky mučen. Nakonec byl zákeřně střelen malorážnou pistolí do týlu hlavy v místnosti, kterou k těmto účelům SS zřídilo. Jeden SS ho v bílém plášti vyzval, aby se nechal změřil na výšku u měřidla ve výklenku zdi. Zde bylo ale malé okénko a z toho okénka ho jiný SS střelil zblízka zezadu do hlavy. Exekuci na paní Baumanové vykonali SS ráno v 9hod, pan Bauman přišel o život téhož dne v 15hodin stejným způsobem. Oba Baumanovi nacistům vůbec nic důležitého neprozradili! Jejich malé dítě se za války ztratilo, nacisti ho kamsi odvezli. Téměř všichni vlastenci, kteří se akcí zůčastnili, byli brutálně mučeni a popraveni, někteří si vzali život sami při zatýkání. Sedláčkova rodina měla obrovské štěstí, válku přežili. Neuvěřitelné štěstí.
Pamatuju se, jak svou účast na událostech děda bagatelizoval. Pan Kubiš se dědovi při prvním setkání prý přiznal jen k tomu, že v noci vyskočili z letadla - ale nic jiného o svém úkolu nikdy neřekl. Ani své jméno! Nosil u sebe malou pistolku Browning. Děda ji jednou náhodou zahlédl a fascinovala jej. Po válce o ní hodně mluvil. Ukryté věci si parašutisté postupně časem rychle odvozili kamsi pryč. Poděkovali a prostě s tím materiálem zmizeli. Ještě se prarodiče hodně zmínili o místním panu faráři, který dal Kubišovi na cestu vlakem peníze. Celou akci v tichosti zorganisovali, prováděli a kryli místní členové Sokola. Padáky byly po čase vykopány, převezeny pryč a ukryty v Praze. Potom je znovu převezli funebráckým autem v dětské rakvi a pohřbili na Ďáblickém hřbitově do hrobu.
To zahradnictví v Nehvizdech po válce naši prodali a odstěhovali se do Bakova nad Jizerou. Prý je to tam v Nehvizdech flustrovalo. Že parašutisti mají za úkol připravit o život nacistického protektora Čech nikdo nevěděl, to jim nikomu nikdy Kubiš a Gabčík neřekli. Došlo jim to mnohem později. Jako malej kluk jsem mnohokrát, opakovaně, slýchával, hlavně od babičky, jak je můj děda -nezodpovědnej. Jak mohla celá rodina na něj, na Tondu, na jeho bláznivej čin, tvrdě všichni životem doplatit. Jako Baumanovi ! Že bych se tím pádem já, mrňous, asi teda vůbec nenarodil, říkala. Nerozuměl jsem. Tenkrát jsem pochopitelně nechápal ty souvislosti. Slyšel jsem ten příběh jako dítě mnohokrát. Nerozuměl jsem mu ale. Nevěřil jsem tenkrát, že mohou být na sebe lidé i neskonale zlí. Jako malý školáček, jsem tyto vyprávěné věci vůbec nechápal. Akci s funebráckým autem se později pokusili Sokoli znova zopakovat 18 června, na záchranu ukrytých parašutistů v Praze v Reslově ulici. To již ale o několik hodin nestihli. Nacisti byli po Čurdové udání rychlejší a všechny mladé statečné bojovníky to stálo život.
Asi je to nesourodé a kusé, jsou to již velmi staré vzpomínky. Je mi sedmdesát let. V paměti mi zůstali tyhle věci vlastně asi jen proto, že babička Emilie při vyprávění moc- moc plakala. To bylo pro mne, tenkrát jako pro malého kluka, hodně emoční. Měl jsem babičku moc rád. Taky prý musel děda vše znova a znova po válce vyprávět na policii, (snad tenkrát STB ) v České Lípě (to již bydleli v Horní Libchavě). Vysvětloval stále a stále dokola, proč pomáhal zápaďákům. Jednou se stalo, že hospodě v Horní Libchavě někdo u piva v hospodě prohlásil, Tondo mi tě za to navrhneme na medaili. Ale děda vylít a zakřičel: Já od těch kurev nic nechci! Byl akční a prostořeký. Udal ho za to místní příslušník SNB, nějaký Horáček, který tam seděl v koutě. Zase musel jezdit do České Lípy na policejní úřad a hodně, hodně vysvětlovat. To prý bylo stejné, ne li horší jako za války, stěžoval si děda. Znova mu hrozil kriminál. Stěžovala si ale i babička na dědu. Že rodinu neskutečně ohrozil. Hrozně se tenkrát bála. Nikdy to již potom nikomu neříkali. Lidem v okolí již moc nevěřili. Bylo to pro ně nepříjemné trauma a chtěli zapomenout. Ale pamatuji se, že pravidelně každoročně jezdili k památníku do Lidic. Dědeček také ale nikdy neřekl, zda to udělal z nerozumu nebo zda byl hrdina? Byl to jen obyčejný, velmi rozumný člověk s čestným chováním, neměl rád ty německý svině. Jeho slova! Prostě jen maličko pomohl. Jediná jeho újma za války byla, že dostal od gestapáka při konfrontaci na pozemku zahrady, hodně po hubě, prý pro jistotu protože jsme Čechiše pakáž! To si potom dlouho pamatoval, prý tu bezmoc. Urazili ho. Měl silné ego! Neměl rád autority. Hned se hádal a i prý rval. V Horní Libchavě zůstal po dědovi starej velký statek. Popisné číslo 121. Velká čtvercová usedlost po německých vysídlencích, ten prarodiče po válce koupili. To je asi tak všechno, je to moje vzpomínka. Nikdy jsme to nikdo z rodiny, nikomu dál neříkali. Taky proč. Jen jednou jsem se pokusil s těmito událostmi pochlubit. Na vojně v Luštěnicích. Dlouho se mi ti hoši posmívali, mysleli že si vymýšlím. Nikdo nevěřil. Bolelo mě to.
Pravděpodobně i pod dojmem z vyprávění těchto událostí z války, jsem chtěl taky být velký a neohrožený chlap, který všechny přepere. Parašutista. Tak jsem se v roce 1966, při nástupu na základní vojenskou službu, dobrovolně přihlásil k výsadkářům k útvaru vu 9669 do Luštěnic u Mladé Boleslavi. Jednotka zvláštního určení. Hromotluka tam ze mne neudělali, ale rozhodného a samostatného člověka ano. Celý můj život se točí kolem padáků dodnes. Je mi sedmdesát let a jsem majitel a aktivní pilot motorové tříkolky PARAGLAIDU. Létám rád. V roce 2015 jsem vychoval své další tři nové žáky a pokračovatele v létání. Můj syn pracoval jako voják z povolání na misi v Iráku, jsem na něj pyšný.
Co také velmi obdivuji, že se do akce pomoci parašutistům, postupně zapojilo i několik sousedů z obce Nehvizdy. V obci žili souhrou náhod ještě jedny Sedláčkovi, ale ti se prý tenkrát nijak nezapojovali. Jejich vnučka zde v Nehvizdech žije doposud. Ale někteří občané z Nehvizd se okamžitě zapojili a pomáhali. Bez dlouhých řečí a ihned! Sokolové. Celá obec Nehvizdy, by měla být za své hrdé a statečné občany vyzdvižena a pochválena. Riskovali víc, než nešťastné Lidice! Vlastenci. Děda byl první, komu po seskoku podali výsadkáři z Anglie ruku. On ji přijal a pomohl. Nezištně, spolu s panem farářem, panem Baumanem i několika vlastenci z Nehvizd. A i mnohých dalších statečných lidí z Čech. Většina z nich byla za tento čin nacisty zastřelena z celou svou rodinou. Tvrdě a ohavně potrestali Němci nevinou obec Lidice u Kladna, zničili i obec Ležáky. Ale obec Nehvizdy a Antonín Sedláček s rodinou měli štěstí a všichni ve zdraví tu hrůzu přežili. Chci -aby se na tyto události nezapomnělo, nic víc. Foto hubeného zahradníka na fotografiích neodpovídá.
Takhle si to po letech pamatuju já Sedláček Václav – vnuk nar 1947
560
