Trampská osada Minessota

Poslední sníh už pomalu odtál, kraj voněl jarem a příroda se rychle vyrovnávala s následky tuhé a dlouhé zimy. Psal se rok 1993. Už více než rok jsem byl majitelem občanského průkazu a ještě dvě pololetí, a kousek, jsem měl setrvat na učňáku. Byla polovina dubna. Předjaří. Příhodnější období pro vandr ani nemůže být. Toho jsme tenkrát využili s Medelákem k víkendovému výjezdu na Sázavu. Do hry vstoupil také Unkas, s jeho novou známostí Monikou. V pátek měl rande a nemohl proto vyrazit s námi, zato přislíbil sobotní příjezd. V sobotu ráno že ještě sjede někam na chatu a pak rovnou zamíří k nám. Na poslední chvíli se k němu měl přidat Grepa. S tím, že na ně někde počkáme, jsme v pátek s Medelákem vyráželi ven. Počasí vypadalo celkem obstojně, ignorovali jsme tedy přítomnost sroubku na Benických skalkách a hrdě vykročili vstříc širáku.

Vlak nás vyklopil v Senohrabech a my si zašli "poradit nad další cestou" do nedaleké restaurace. Počasí se začalo radikálně měnit. Po týdnu vymetené oblohy se objevily ze západu první mraky a rychle mířily českou kotlinou na východ. Vydali jsme se na cestu, první kapky deště nás ale chytily ještě před Baštírnou. Z kapek byly brzy provazy vody a než jsme doběhli pod kryt stánku na Baštírně, byli jsme nacucaní jak houby. Náladu spravily opečené buřty a becherovka s tonikem. Slejvák plynule přešel ve vytrvalý mírný déšť, bez vyhlídek na jeho ukončení. Na Baštírně se ale dalo spát v suchu, využili jsme tedy nabídky přístřeší a ulehli v koutě jedné z převlékáren.

Ráno vypadalo opět slibně. Sluníčko zářilo, jako by chtělo napravit všechny škody, které na nás způsobila včerejší průtrž. Brzy jsme se vypravili na cestu a vydali se směrem k Čiháku. Prošli jsme kolem zavřeného zmíněného hotelu a zamířili do Hvězdonic. V bývalém lomu jsme rozložili všechny věci na kameny a sušili co se dalo. Nastával pěkný pařák. Když jsme uschli, vyrazili jsme na Chocerady. Mířili jsme k vlaku a do Ledečka, kde jsme měli domluvený sraz s Unkasem, Monikou a Grepou. V Choceradech se nám postavila do cesty překážka - restaurace u mostu. Nenechali jsme se příliš pobízet nápisem lákajícím na "Benešovský samoser". Do příjezdu vlaku nám zbývala hodinka, za kterou jsme do sebe stačili vpravit 20 dkg utopenců a každý po pěti kouscích piv.

Byla to moje první větší "opice", měl jsem jí jak z praku. Do té doby jsem se cestičce alkoholu vyhýbal a jen tak občas si na ní šlápl, nyní jsem poprvé ochutnal ten pocit, kdy je člověku malá silnice. Jak ale tento stav rychle přišel, tak překvapivě rychle mě opustil.

Vymotali jsme se ven a došli na vlak. Do Ledečka cesta dlouhá, ne však pro motoráček, troubící před každým přejezdem a pomalu se šplhající vzhůru proti proudu Sázavy. V Ledečku jsme zamířili k Ratajskému tunelu, prošli vesnicí a vyšlápli si kopec na Krkavčinu. Což je skála nad zmíněnou vesnicí. Na starém známém místě jsme si rozdělali bivak a vyčkávali příjezdu zbytku družiny. S dalekohledem v ruce jsme sledovali příjezdovou silnici od vlaku a po každém příjezdu motoráku od Čerčan vyhlíželi, jestli se v zatáčce neobjeví tři známé postavy. Odpoledne vystřídal večer a postavy se neobjevily.

Zato se opět objevily mraky. Ne v takové síle jako minulý večer, ale o to ve větší vytrvalosti. Spustil se déšť, nepřestávající celou noc. Naše celty ten nápor nemohly vydržet a brzy na nás nezůstala suchá ani niť. Ještě pozdě večer jsme se ždímali.

Unkas nepřijel.

Ráno už na nás nebylo tak milostivé jako to předešlé. Pršelo bez přestávky. Doslova jsme nahňácali spacáky nacucané vodou do báglů a jak spráskaní psi jsme se vypravili k vlaku. Zamířili jsme k domovu.

"Hele Medeláku, co kdyby jsme tady na Sázavě postavili nějakej srub? Benígry jsou v háji, mít střechu nad hlavou tady v Posázaví by se vyplatilo, ne? Zvlášť to oceníme teď ..."

Prostá a jednoduchá věta, položená ve smutném rozpoložení ve vlaku na Prahu. Věta, která nasměřovala naše kroky minimálně na další rok dopředu.

Medelák totiž souhlasil!

Následující víkend jsme vyrazili na rekognoskaci terénu pro naší budoucí boudu a hned další víkend se v lese nad údolím Hrušovského potoka, poblíž Zlenického hradu, rozezněly zvuky pil. Pod našimi rukami začal vyrůstat náš druhý a zároveň poslední osadní srub. Bylo to počátkem května roku 1993 ...